Můj fotodeník – únor 2019

Tak už je tu další díl mého fotodeníku #emafotodenik2019

Každý den jedna fotka. 365 dní v roce. Zjišťuju, že to není vůbec lehký úkol a to mám za sebou teprve dva měsíce. Nevím, jak vám, ale mně ten únor hrozně rychle utekl. Jasně, únor je nejkratším měsícem v roce, ale letos to bude tím, že jsem začala novou práci a všechno mi najednou připadá tak nějak zrychlené. Únoru důvěrně přezdívám „úmor“, protože už je té zimy až moc a člověk se neskutečně těší na jaro. A o to šlo i ve fotkách, které jsem vyfotila – zachytit tu jemnou hranici mezi zimou a jarem. Baví mě pozorovat, jak se pomaloučku klubou sněženky a radostí skáču, když objevím maličký květ. Dokonce jsem si i já odpůrce zimy dokázala užít bílou krásu na horách. A přicházející jaro do Prahy. Únor kupodivu nebyl skoupý na fotografie, ale spíš jsem jen tak pozorovala, zachycovala a fotky nearanžovala. Uvidíme, co přinese březen. Ať se máte fajn!

32/365 Vítej únore, doufám, že nebudeš úmornej

32/365 Vítej únore, doufám, že nebudeš úmornej

33/365 Zvykání si na šeď a zimu

34/365 Sníh……

35/365 Kde domov můj… a světlo v Praze dnes maluje akvarelové obrázky

36/365 Koukám ráno z okna

37/365 Pražské zrcadlení

38/365 Příroda si navlékla stylové šperky z ledu

39/365 Díky za každé nové ráno

40/365 Abstraktní z Dejvic

41/365 Věčný souboj sníh vs. zeleň

42/365 Red head

43/365 Hyacint v plném květu

44/365 Mluvíme plynně sarkasticky. A vy?

45/365 Ranní cesta do práce

46/365 Lehké bytí jako tohle chmýří

47/365 Na horách je zima krásná

48/365 Poslední sníh?

49/365 Než úplně odkvetou ty valentýnské kytky…

50/365 Mrazivé ráno, ale jaro ve vzduchu

51/365 Slunce maluje na fasádách domů

52/365 Jaro se nám klube

53/365 Čokoláda a umění vždycky pomůžou

54/365 Ahoj žluťásci!

55/365 Jarní barvy

56/365 Jarní minimáč

57/365 Kvetoucí čaj

58/365 Nebe nad Prahou

59/365 Ghost in the Shell

 

 

 

Můj fotodeník – leden 2019

Tak uběhl první měsíc tohoto roku a přinesl spoustu fotografií do mé nové celoroční výzvy #emafotodenik2019. Leden není můj oblíbený měsíc, protože nemám ráda zimu, a tak jsem se rozhodla splnit si sen a zdrhnout do tepla. Tudíž spousta fotek do deníčku vznikla během cestování v Thajsku a Barmě. Ještě je brzy ohlížet se za touto velkou třitýdenní cestou, protože v tuto chvíli jsem se jakž takž aklimatizovala – zvládla jet lag i nachlazení a v hlavě zpracovávám nespočet zážitků.

A co teprve až začnu třídit těch 1800 fotek, které jsem si z cesty přivezla 😀 Tyto fotky tady časem taky dám – jsou přece jen více dokumentární než moje fotky z tohoto fotodeníku – u nich převažuje subjektivní pocit z daného dne – určitý moment dne. Nechtěla jsem z tohoto deníčku udělat cestopis….ten příjde později.

1/365 Nový rok, nové výzvy – boj s omezeními, které jsme si dali sami

2/365 První lednový sníh

3/365 V červené sukýnce vyrazila v lednu, snad nezmrzne

4/365 Je na čase přiznat, že zimu nemám ráda, ale ráda ji fotím 🙂

5/365 Přírodní abstrakce na hladině řeky Rokytky

6/365 Cesta z města

7/365 Sníh z cukru

8/365 Vypustit Džina z láhve, nikoliv Gin 🙂

9/365 Nashledanou zimo 31. ledna, odjíždím….

10/365 Jiná perspektiva, v Abu Dhabí

11/365 Shinning Bird of Paradise, Phuket

12/365 Cesta za sluncem

13/365 Po dešti

14/365 Chyť mě, jestli to dokážeš

15/365 Dobré ráno, Ko Lanto

16/365 Horký písek, Ko Lanta, Thajsko

17/365 Tiger Cave a dobrodružná cesta k ní skrz džungli

18/365 Frangipani – signature vůně thajských ostrovů

19/365 Anglický čaj v Thajsku, některé zvyky je dobré udržovat i na cestách..

20/365 Loučení s pláží a mořem, čeká nás Barma

21/365 Barma odkrývá své poklady

22/365 Zrcátková výzdoba aneb najdi fotografku (královský palác Mandalay)

23/365 Slunce nad stovkami pagod, Bagan, Barma

24/365 Off limits, aneb kam ženy nemůžou

25/365 Dress code v Barmě

26/365 Bangkok – první dojmy

27/365 Chrámové kočky v Bangkoku – tahle budoucí máma rozšíří Budhovu rodinu

28/365 V hlavě mi zní TataBojs a Gastronaut – spojení východu se západem

29/365 Město ve městě – China town, Bangkok

30/365 Bye bye Bangkok, bye Thailand

31/365 Něžná setkání třetího druhu, doma

Můj fotodeník 2019

Vítejte přátelé v novém roce!

S novým rokem přicházím s novou výzvou a tím bude fotodeník roku 2019. Každý den jedna fotka, tj. 365 fotek celkem.

Tak, jako nechci bilancovat uplynulý rok, protože už je „odžitý“, tak si nechci dávat konkrétní předsevzetí do nového roku. Na druhou stranu pokud nějak nedefinujeme způsob, jak chceme žít a co pro nás znamená dobrý život, jak bychom mohli naplnit očekávání, aby ten nový rok byl lepší?  Určitým očekáváním se nevyhneme, tušíme úkoly a výzvy, tušíme celé to neznámo obsaženo ve slově nový rok. 365 dní života.

Moje předsevzetí mají spíš abstraktnější charakter. V uplynulém roce jsem pochopila, že jediný dobrý způsob, jak žít svůj život,  je žít ho autenticky a v přítomnosti. A to je zároveň jeden z nejtěžších úkolů v životě vůbec. Tuto myšlenku chci převést i do své fotografické tvorby. V této výzvě nepůjde o to, udělat každý den dokonalou fotku – půjde o to udělat fotku autentickou. Autenticita je totiž víc než naprogramovaná dokonalost. Jó, tohle se naučí perfekcionista, když upadne hubou na zem. Chci přijímat život jaký je, nechci ho definovat předem – nechci neustále hodnotit v intencích – tohle je špatně a tohle je dobře. Pozor, to neznamená, že se nebudu snažit, že nebudu hledat. Bude to spíše o dětské zvědavosti, o nevinnosti, o tom, že každý krok někam vede a že nemusím v každé sekundě svého života vědět, kam to, sakra, vede a jaký bude výsledek. Znamená to, že ten život budu tvořit den za dnem, hodinu na hodinou.

A co s tím prázdným plátnem roku 2019? Cítila jsem určitou nervozitu, jak začnu na to plátno kreslit. Co když to plátno zkazím hned první den? A co když nevydržím každý den, co když v půlce skončím anebo dřív? Ano, to je ta odvrácená strana. Strach. Strach mě bude provázet jako ten otravný hmyz a já mu vždycky budu muset vysvětlovat, kde je jeho místo. Najednou nemám šablonu, nemám předlohu pro obraz roku 2019. No, ale v tom případě, ať začnu, jak začnu – nemůže to být blbě, ne? 😀

Takže jsem začala tím, že jsem vyrazila ven za svou první fotkou – za prvním tahem štětce roku, technicky přesněji za prvním stiskem spouště (ale to mi zní poněkud militantně 🙂 Vyrazila jsem z domu a zjistila jsem, že prší. Okej, říkám si, máš parku, kapuci, máš dobrý boty – na procházku to teda není, tak obejdeš sousedství a uvidíš…..Minu sousední dům a nějaká rodinka začala střílet petardy. Nesnáším je, bojím se jich. Snesu je pouze schovaná za svým oknem, na volném prostranství nadskakuju leknutím při každé ráně. Okej, super začátek pro fotografa, co potřebuje mít pevnou ruku! Ale řekli jsme si, že nebudu dělat „dokonalé“ fotky, budou autentické. Vím, že to umím líp, ale dnes jsem sotva udržela foťák, krápalo, zapomněla jsem si brejle (na který by mi stejně leda pršelo). A o tom tahle výzva je. Prostě jsem něco zkusila a výsledek je zde…..Okolnosti v našem životě málokdy budou dokonalé, to by ovšem neměla být berná mince toho, jak svůj život posuzujeme. Já jsem ráda, že jsem tuhle fotku udělala, přála bych si určitě lepší podmínky a ty určitě i někdy nastanou, ale fór je pracovat s tím, co máte v daném okamžiku….A tom to bude.

Už jednou jsem se o takovou výzvu pokoušela v roce 2016, nedokončila jsem ji, tuším, že jsem se zastavila někde kolem stovky. Nebudu se za to lynčovat. Vím, že tohle zvládnout není malý úkol. A musím říct, že jsou mi inspirací právě lidé, kteří překonávají svoji komfortní zónu, svoje omezení a limity a díky nim jdu do toho znovu. Držte mi pěsti a doufám, že vás bude můj fotodeník 2019 bavit stejně jako mě.

1/365 Omezení, která si sami nastavíme, jen těžko překonáme….

Fotokalendář 2019 a moje plány

Tak už si brzy odškrtneme poslední den v kalendáři roku 2018. Já stříhám doslova metr… V praxi se to má tak, že se ohlížím jen za svou fotografickou tvorbou, kterou jsem shrnula ve 12 fotografiích mého fotokalendáře 2019.

Fotokalendář je pro mě formou ohlížení se zpět přes rameno, co jsem za ten rok zvládla, kolik jsem toho udělala, kam jsem se posunula, co mi to dalo a co můžu dát já díky tomu druhým. Doufám, že kalendář bude pro ty, kteří si ho pořídí, estetickým průvodcem v novém roce.

jaro

jaro

Výběr fotek pro kalendář je vždycky výzva – vybrat 12 nejlepších fotek uplynulého roku tak, aby byli důstojnými společníky po celý nastávající rok? To je hra, kterou mě baví hrát a výběr je rok od roku lepší…..

léto

A že rok 2019 bude lepší, na to si já vsadím. Totiž místo nějakého bilancování a dumání nad tím, co se mi letos stalo, jsem rovnou učinila kroky. Rok 2018 byl pro mě osobně a pracovně velmi těžký a uvědomila jsem si, že takhle už to dál nejde. Uvědomila jsem si, že dělám (už léta) práci, kterou jsem si nevybrala, že větší část dne věnuji něčemu, co mě vlastně otravuje. Pravda, ne vždycky to byla tak otravná práce, ale za poslední dva roky jsem se pracovně posunula někam, kde už jsem nechtěla být. Vysávalo to ze mě veškerou energii, jako bych ji házela do černé díry, až jsem do té černé díry málem zahučela sama. Rozhodnutí dát výpověď si vynutilo moje tělo a duše. Hlava v tomhle byla dost opožděná, pořád se v ní honily argumenty proti, strachy, praktické obavy…..Ale tělo zavelelo: „A dost!“ A že tělo je často moudřejší než hlava to jsem si tím opravdu potvrdila. Ne nadarmo se říká: „follow your heart and take your brain with you“. Ano, následovat své srdce bezhlavě nemá smysl a kamikadze opravdu nejsem, složenky se sami nezaplatí, děti se ještě samy neuživí. Nicméně někdy opravdu stačí tomu srdci naslouchat a ona už se nějaká ta cesta najde, obzlášť když nám hlava drží pevně na krku….

podzim

Od nového roku tedy budu více dělat to, co mám ráda a méně se nechám drtit logickým úsudkem – v ideálním případě budu usilovat o konsenzus mezi srdcem a hlavou. Co to znamená? Že budu více fotit, budu více psát……, budu se učit…a budu sledovat, kam mě to dovede. V tuto chvíli je pro mě svoboda natolik důležitá, že potřebuju být na volné noze… Je to skok do neznáma, a věřím, že si tím skokem nezlomím vaz. A co to znamená pro druhé? Že budu více spokojený a klidný člověk doma i práci, že se budu snažit mým klientům předat tu radost z mé práce, že budu moci hrdě používat hashtag #ilovemyjob místo #ihatemyjob 😀 Budu doufat, že moje psaní bude užitečné a že moje fotky budou krásně neužitečné a přesto velmi potřebné. Protože krásu všichni potřebujeme v běhu všedních dní. A všední dny se nám nevyhnou ani když děláme, co máme rádi, což?

zima

Takže ať už skáčete z výšky nebo jdete po vyšlapané stezce, přeji Vám ať je ten rok 2019 mnohem lepší než rok 2018. Ať jste zdraví a šťastní, protože vězte, že ten osud do kalendáře si z větší části píšeme sami. Tak ať je to skvělý příběh a vy v něm hrajete hlavní roli!

20. Designblok 2018 mým objektivem

Na letošní Designblok jsem se těšila, protože, světe div se, byla to moje první návštěva Designbloku vůbec a zrovna slavil 20. výročí. Musela jsem se přestěhovat do Prahy a zabydlet se tu, aby mi konečně vyšla návštěva tohoto slavného festivalu designu. K vidění toho byla spousta až oči přecházely a pomalu se to nedalo vstřebat obzvlášť, když jsem si vyhradila na návštěvu jenom jeden den. Každopádně spousta českých značek, spousta inspirace….Zdaleka jsem nefotila všechno a všechny. Pokud jste festival nenavštívili a baví vás design, třeba vás budou bavit i tyhle fotografické střípky.

Syndrom vyhoření…..

Dnešní zápisek bude z méně sluníčkové životní stránky. Holt život není vždycky instagramově atraktivní. O to více by se možná mělo mluvit „bez filtru“ o věcech málo příjemných, které jsou také součástí života. A syndrom vyhoření čili Burn out syndrom není jen moderní slovní spojení, je to diagnóza – bolest duše, která se projevuje skrze tělo….A může se to stát každému…..

Ne vždy totiž slyšíme nářek vlastní duše a nemáme ani páru o tom, že se řítíme střemhlav do propasti. Jiskřičku, která je na začátku každého vyhoření si nosíme v našem osobním softwaru jako dobře schované kurvítko. Naši démoni tuhle jiskřičku zodpovědně opatrují a čekají až přijdou okolnosti, které zažehnou plamen. Jenže oheň je dobrý sluha, ale špatný pán….A vy pro oheň nevidíte vlastní knot. Až vyhoří a zhasne, tak si uvědomíte, že je něco blbě, že jste na špacíru v temným údolí a nikde ani světýlko. Těmi okolnostmi se myslí neúměrný stres. Stres totiž, jak známo přátelé, zabíjí. Ale to si osobně moc neuvědomujeme, dokud se nepokusí zabít nás. O čem to je? O tlacích společnosti na výkon, o představě společnosti, co to znamená být egoistický kontra zdravě sobecký, o tom, jaké vztahy jsou zdravé a jaké ne, o démonech z dětství, kteří ten tlak notně přiživují, o perfekcionismu, který zažehne oheň pekelný….

A nakonec je to o tom, pohlédnout kruté realitě do očí a zjistit, že nic a nikdo vám nemůže nahradit pocit vlastní sebejistoty a  spokojenosti, který vychází z vašeho nitra nikoliv z vašeho okolí či z vaší činnosti. Musíte se přestat omlouvat za to, že tentokrát už nebudete upřednostňovat jiné ale sebe, svoje potřeby, svoje zdraví, svoje touhy a sny. Protože chovat se k sobě samému hezky je alfou a omegou našeho spokojeného žití, ačkoliv nás to učili jinak. Protože pokud nenastavíte lajny, vaše okolí si pořád pojede furt tu stejnou písničku, která vám už drásá uši. Protože vaše okolí neví, jak těžké je pro vás každé ráno vstát a plnit svoje povinnosti, nejlépe s úsměvem na rtech, a každičkej den se snažit vykřesat jiskřičku z ničeho.

Ale happy end je možný, znamená to tvrdě makat jenom na sobě – soustředit se na pozitiva a žít v přítomnosti každou minutu, hodinu, každičkej den. Což je líp řekne než udělá. Jednoduchý to není, je to nezbytný. A ve finále potkáte i takové lidi, co jsou s tím vším OK, nová naděje přijde, knot se časem pomaličku rozhoří. A tentokrát už ho nenechám vyhořet….Doufám….

Tipy na knížky, které můžou inspirovat a pomoci

Veselá dýňová sklizeň

Slavíte halloween? Já vlastně ne. Ale včera byl krásný slunečný den a takových už s přibývající tmou a zimou moc nebude, tak jsem vyrazila do mé oblíbené oázy klidu uprostřed velkoměsta do Botanické zahrady v Tróji. A kromě focení barev, které teď podzim vystavuje na obdiv, jsem narazila i na výstavku dýní. V botanické zahradě asi měli velkou sklizeň. Dýně jsou známé svými bizarními tvary a musím říct, že jsem se těmi tvary náramně bavila a pár jsem jich vyfotila. Tak doufám, že potěší a pobaví i vás.

Podzim v Divoké Šárce

Tak jsem konečně vyrazila do Divoké Šárky. Potřeba zmizet do přírody, načerpat klid, inspiraci a nadýchat se čerstvého vzduchu byla už alarmující. Je to nejspíš tím, že trávím příliš mnoho času na rušném Ipáku, kde člověk dost často vidí, co dýchá, každý den křížuju magistrálu tam a zpět, kličkuju mezi davy lidí. Velkoměstští to asi znají. Není to stížnost na život ve velkoměstě, ale o to více pak člověk potřebuje rovnováhu….. Příroda je pro mě neutuchající zdroj energie a inspirace, a s foťákem jsem prostě uprostřed přírody jednoduše happy.

A výhodou Divoké Šárky je, že tam dojedete tramvají…. Nasednete na hromadnou městskou dopravu a za necelou hodinku už dýcháte úplně jiný vzduch. Nejdřív tedy ještě musíte vdechnout výpary McDonaldu strategicky umístěného tak, abyste při návratu z divočiny do civilizace vyčerpaní hladem rychle nalezli útěchu v náruči celosvětového řetězce. Obdivuju velice strategii umístění tohoto fastfood stánku, jejich nabídku potravin už méně. Ale když děti hladoví, je třeba jaksi své preference mírnit 😀

Takže Šárka: vzduch prosycený jehličím a mechem, příroda probarvená podzimním listím, genius loci a příběh nešťastné lásky, luxusní panoramata, kvalitní procházka, výšlapy a také ticho….. To vše na konečné zastávce tramvaje č. 26.

Slyšíte to ticho a cítíte ten voňavý vzduch?

Anglie 2018 – Bath

Bath

je anglický výraz pro koupel, lázně. Bath je lázeňské městečko. Do Bathu do lázní jezdila královna a král. Andělé tam šplhají do nebe po Bath Abbey. Kostlivci tam jezdí na kole. Kvetou tam anglické růže. V telefonních budkách tam pěstují květiny…

Bath je kousek od Bristolu, vlakem cca 15 minut. Jestli budete někde poblíž, nevynechejte Bath. Můžete se toulat tímto městečkem celý den a neomrzí to…..a klidně vyzkoušejte ty lázně. Já je třeba příště vyzkouším taky 🙂

 

Anglie 2018 – Weston-Super-Mare

Články z Anglie budou takovým návratem v čase do srpnového týdne, který jsem zde strávila. Když jsem si plánovala letošní cesty, věděla jsem, že chci opět navštívit moje srdeční záležitosti – místa, která mám spojeny s rodinou či přáteli. Anglie je takovým místem. Bydlí tam moje úžasná kamarádka Romi, díky níž jsem mohla poznat blíže krajinu i zdejší lidi. Je zvláštní, jak vám místa, které navštívíte rozšíří vaše vědomí, zónu komfortu a otevřou vaše srdce. Není to o tom, za každou cenu vykřikovat, že v jiných zemích mají trávu zelenější (jakože v Anglii ji opravdu mají), ale poznávat a obohacovat se. Cestování mě naplňuje, možná o to víc, že jsem v uplynulých dvou dekádách mnoho příležitostí k cestování neměla. Teď jsem nazula toulavé tenisky a poznávám samu sebe skrze nová místa. A doufám, že budete chtít ta místa poznávat se mnou skrze moje fotky.

Weston-Super-Mare je přímořské městečko cca 30 minut (cestou autem) vzdálené od Bristolu, hlavního města Somersetu, kterýžto leží v Jihozápadní Anglii… Typické anglické domky, moře, příroda…Letos jsem zde byla podruhé a pořád je co objevovat a obdivovat. Není to taková ta typická dovolená u moře (jakou jsem třeba zažila teď v Itálii) – moc se nevykoupete, pokud nejste otužilý Angličan obyvatel Westonu. Moře je zde jiné….především studenější, ale i tak nemáte pocit, že jste o něco ochuzeni. Pro mě je setkání s mořem pokaždé o velké lásce. Co byste taky čekali od Ryby, která žije v srdci Evropy v zemi bez moře….No posudťe sami, jestli i vás Weston osloví….Ke mě mluví krásnou britskou angličtinou, křikem racků, šumem moře, vůní čerstvých ryb, anglickou pohostinností, ostrovní architekturou…