Můj fotodeník 2019

Vítejte přátelé v novém roce!

S novým rokem přicházím s novou výzvou a tím bude fotodeník roku 2019. Každý den jedna fotka, tj. 365 fotek celkem.

Tak, jako nechci bilancovat uplynulý rok, protože už je „odžitý“, tak si nechci dávat konkrétní předsevzetí do nového roku. Na druhou stranu pokud nějak nedefinujeme způsob, jak chceme žít a co pro nás znamená dobrý život, jak bychom mohli naplnit očekávání, aby ten nový rok byl lepší?  Určitým očekáváním se nevyhneme, tušíme úkoly a výzvy, tušíme celé to neznámo obsaženo ve slově nový rok. 365 dní života.

Moje předsevzetí mají spíš abstraktnější charakter. V uplynulém roce jsem pochopila, že jediný dobrý způsob, jak žít svůj život,  je žít ho autenticky a v přítomnosti. A to je zároveň jeden z nejtěžších úkolů v životě vůbec. Tuto myšlenku chci převést i do své fotografické tvorby. V této výzvě nepůjde o to, udělat každý den dokonalou fotku – půjde o to udělat fotku autentickou. Autenticita je totiž víc než naprogramovaná dokonalost. Jó, tohle se naučí perfekcionista, když upadne hubou na zem. Chci přijímat život jaký je, nechci ho definovat předem – nechci neustále hodnotit v intencích – tohle je špatně a tohle je dobře. Pozor, to neznamená, že se nebudu snažit, že nebudu hledat. Bude to spíše o dětské zvědavosti, o nevinnosti, o tom, že každý krok někam vede a že nemusím v každé sekundě svého života vědět, kam to, sakra, vede a jaký bude výsledek. Znamená to, že ten život budu tvořit den za dnem, hodinu na hodinou.

A co s tím prázdným plátnem roku 2019? Cítila jsem určitou nervozitu, jak začnu na to plátno kreslit. Co když to plátno zkazím hned první den? A co když nevydržím každý den, co když v půlce skončím anebo dřív? Ano, to je ta odvrácená strana. Strach. Strach mě bude provázet jako ten otravný hmyz a já mu vždycky budu muset vysvětlovat, kde je jeho místo. Najednou nemám šablonu, nemám předlohu pro obraz roku 2019. No, ale v tom případě, ať začnu, jak začnu – nemůže to být blbě, ne? 😀

Takže jsem začala tím, že jsem vyrazila ven za svou první fotkou – za prvním tahem štětce roku, technicky přesněji za prvním stiskem spouště (ale to mi zní poněkud militantně 🙂 Vyrazila jsem z domu a zjistila jsem, že prší. Okej, říkám si, máš parku, kapuci, máš dobrý boty – na procházku to teda není, tak obejdeš sousedství a uvidíš…..Minu sousední dům a nějaká rodinka začala střílet petardy. Nesnáším je, bojím se jich. Snesu je pouze schovaná za svým oknem, na volném prostranství nadskakuju leknutím při každé ráně. Okej, super začátek pro fotografa, co potřebuje mít pevnou ruku! Ale řekli jsme si, že nebudu dělat „dokonalé“ fotky, budou autentické. Vím, že to umím líp, ale dnes jsem sotva udržela foťák, krápalo, zapomněla jsem si brejle (na který by mi stejně leda pršelo). A o tom tahle výzva je. Prostě jsem něco zkusila a výsledek je zde…..Okolnosti v našem životě málokdy budou dokonalé, to by ovšem neměla být berná mince toho, jak svůj život posuzujeme. Já jsem ráda, že jsem tuhle fotku udělala, přála bych si určitě lepší podmínky a ty určitě i někdy nastanou, ale fór je pracovat s tím, co máte v daném okamžiku….A tom to bude.

Už jednou jsem se o takovou výzvu pokoušela v roce 2016, nedokončila jsem ji, tuším, že jsem se zastavila někde kolem stovky. Nebudu se za to lynčovat. Vím, že tohle zvládnout není malý úkol. A musím říct, že jsou mi inspirací právě lidé, kteří překonávají svoji komfortní zónu, svoje omezení a limity a díky nim jdu do toho znovu. Držte mi pěsti a doufám, že vás bude můj fotodeník 2019 bavit stejně jako mě.

1/365 Omezení, která si sami nastavíme, jen těžko překonáme….