Fotokalendář 2019 a moje plány

Tak už si brzy odškrtneme poslední den v kalendáři roku 2018. Já stříhám doslova metr… V praxi se to má tak, že se ohlížím jen za svou fotografickou tvorbou, kterou jsem shrnula ve 12 fotografiích mého fotokalendáře 2019.

Fotokalendář je pro mě formou ohlížení se zpět přes rameno, co jsem za ten rok zvládla, kolik jsem toho udělala, kam jsem se posunula, co mi to dalo a co můžu dát já díky tomu druhým. Doufám, že kalendář bude pro ty, kteří si ho pořídí, estetickým průvodcem v novém roce.

jaro

jaro

Výběr fotek pro kalendář je vždycky výzva – vybrat 12 nejlepších fotek uplynulého roku tak, aby byli důstojnými společníky po celý nastávající rok? To je hra, kterou mě baví hrát a výběr je rok od roku lepší…..

léto

A že rok 2019 bude lepší, na to si já vsadím. Totiž místo nějakého bilancování a dumání nad tím, co se mi letos stalo, jsem rovnou učinila kroky. Rok 2018 byl pro mě osobně a pracovně velmi těžký a uvědomila jsem si, že takhle už to dál nejde. Uvědomila jsem si, že dělám (už léta) práci, kterou jsem si nevybrala, že větší část dne věnuji něčemu, co mě vlastně otravuje. Pravda, ne vždycky to byla tak otravná práce, ale za poslední dva roky jsem se pracovně posunula někam, kde už jsem nechtěla být. Vysávalo to ze mě veškerou energii, jako bych ji házela do černé díry, až jsem do té černé díry málem zahučela sama. Rozhodnutí dát výpověď si vynutilo moje tělo a duše. Hlava v tomhle byla dost opožděná, pořád se v ní honily argumenty proti, strachy, praktické obavy…..Ale tělo zavelelo: „A dost!“ A že tělo je často moudřejší než hlava to jsem si tím opravdu potvrdila. Ne nadarmo se říká: „follow your heart and take your brain with you“. Ano, následovat své srdce bezhlavě nemá smysl a kamikadze opravdu nejsem, složenky se sami nezaplatí, děti se ještě samy neuživí. Nicméně někdy opravdu stačí tomu srdci naslouchat a ona už se nějaká ta cesta najde, obzlášť když nám hlava drží pevně na krku….

podzim

Od nového roku tedy budu více dělat to, co mám ráda a méně se nechám drtit logickým úsudkem – v ideálním případě budu usilovat o konsenzus mezi srdcem a hlavou. Co to znamená? Že budu více fotit, budu více psát……, budu se učit…a budu sledovat, kam mě to dovede. V tuto chvíli je pro mě svoboda natolik důležitá, že potřebuju být na volné noze… Je to skok do neznáma, a věřím, že si tím skokem nezlomím vaz. A co to znamená pro druhé? Že budu více spokojený a klidný člověk doma i práci, že se budu snažit mým klientům předat tu radost z mé práce, že budu moci hrdě používat hashtag #ilovemyjob místo #ihatemyjob 😀 Budu doufat, že moje psaní bude užitečné a že moje fotky budou krásně neužitečné a přesto velmi potřebné. Protože krásu všichni potřebujeme v běhu všedních dní. A všední dny se nám nevyhnou ani když děláme, co máme rádi, což?

zima

Takže ať už skáčete z výšky nebo jdete po vyšlapané stezce, přeji Vám ať je ten rok 2019 mnohem lepší než rok 2018. Ať jste zdraví a šťastní, protože vězte, že ten osud do kalendáře si z větší části píšeme sami. Tak ať je to skvělý příběh a vy v něm hrajete hlavní roli!

DOV – nezpracované vzpomínky

Archív fotografa je něco jako jeho podvědomí. Občas se stane, že jsou tam věci, které nikdo nezpracoval…A ty věci čekají….. třeba tři čtvrtě roku jako v tomto případě. Až teď jsem měla odvahu sáhnout si do podvědomí a vynést na světlo vše – obrazy, vlastní emoce, příběh. A že v následujících fotkách je zakletý příběh. Co si budeme vykládat je pěkně temný, jenže i temné příběhy jsou součásti nás samotných – neměly by truchlit někde ve sklepení podvědomí, kde na ně nevidíme. Vyjít z kůží na trh je to nejtěžší, přijmout vlastní příběh je to nejtěžší, ale když to uděláme, tak tu temnotu osvítí žárovka vědomí a my osvobodíme samy sebe……

Tak tedy:

DOV – Dolní Oblast Vítkovic – nezpracované vzpomínky by Ema

 

Výstava bonsají v botanické zahradě

Milí přátelé, konečně se zase hlásím s příspěvkem po velmi dlouhé době. Plánovaný přesun do Prahy proběhl, zabydlování a sžívání se s milovaným velkoměstem stále probíhá, prach z trosek minulého života se pomalu usazuje, nová životní rutina do kolejí zapadá.

No, možná se tady zase budeme více potkávat. Aspoň doufám. Měla jsem velkolepé plány s publikováním článků, s eshopem, tvorbou a vším možným. Ale člověk míní a život se žije a můj současný život mě převálcoval. V tom nejlepším možném smyslu. Takže míň keců, není čas ztrácet čas, a více fotek. Co se dál podaří realizovat ukáže až čas.

Osiřelý foťák jsem v období změn nevzala do rukou asi půl roku – až na nějaké dokumentární výjimky tvorba nulová. První fotografické vlaštovky ovšem opět přilétají, Muzák se taky činí, tak doufám, že to klapne a nebude tady pusto a prázdno.

A vezmu to od nejaktuálnějších fotek. Můžete se pokochat japonským estétismem dotaženým ad absurdum – a to na výstavě bonsají v botanické zahradě v pražské Tróji. Japonská zahrada je krásná a uklidňující, bonsaje vypiplané. Když tak na ně koukám, až mě to někdy bolí, jak je jejich tvůrci kroutí a přetváří – ale přeci jen nedokážu neobdivovat jejich umění. Já sama bych takhle nebyla schopna stromečkům vnucovat svou vůli, tak jsem to aspoň vyfotila. Užijte si tu krásu. A mějte prima dny!

67/365 New

67/365

67/365

Před týdnem jsem se vrátila ze své cesty do Anglie. Mám tolik zážitků ke zpracování a pořád se kolem mě děje plno věcí, že zatím ještě nevím, z jaké strany zážitky uchopit. Nicméně jsem si sebou kromě fotek přivezla i nové pocity….Dovolená a potažmo návštěva cizí země a ochutnání jiných zvyků, chutí a barev je vždy neskutečně obohacující. Anglie mě v tomhle naprosto dostala. Zdejší jazyk jsem si zamilovala už na střední škole, ale neměla jsem, až na nějaké epizody, nikdy možnost slyšet ten jazyk kontinuálně a neustále celý týden v kuse a  navíc v „původním znění“ :-). Ta naprostá jinakost téhle země mi rozšířila nejen vědomí, ale také mi pomohla rozšířit mou zónu komfortu. Přivezla jsem si sebou nejen suvenýry a fotky. Přivezla jsem si novou lásku k zajímavé zemi a také kýžený odstup k některým problémům, které jsem opouštěla při odletu. Dlouho se zdálo, že na dovolenou není nikdy ten pravý čas a teď se, myslím, ten čas naplnil a já odjela v pravou chvíli (řekla bych – za pět minut dvanáct). Teď jsem se vrátila posilněná a doufám, že budu žít z těch zážitků ještě hodně dlouho a dodají mi sílu na každodenní cestě….Můžete se těšit na spoustu fotek 🙂 a já musím sednout, vytřídit je a zeditovat a znovu se ve vzpomínkách vrátit. Už se na to moc těším….

Hezký víkend!

 

65/365 Z hluboka se nadechnout…

 

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a zůstat klidná….Klid nám nikdo nedá, nenajdeme ho venku. Klid čeká uvnitř nás, až ho zase objevíme, až zjistíme, že nemá smysl tlačit na pilu, na druhé, na sebe, na okolnosti. Občas trocha fatalismu neuškodí. Prostě jen zhluboka dýchat a jenom být – a nemusíme být ani zen budhisti, i když pozdravit ráno slunce je fajn….Všichni jsme vystresovaní, unavení, chybí nám bazální zdvořilost, došla empatie a narážíme na sebe v tom každodenním tanci, kdy hudba je těžce neharmonická. Nenacházíme svůj rytmus. Kdepak se ztratil? Někde v tom šíleném tempu dnešní doby, v našich očekáváních.

Zdravím sluníčko a říkám sama sobě: hej dobré ráno – zhluboka se nadechni a buď v klidu, odpočívej, nikam se nehoň, nenech se honit, věř sama v sebe a všecko zas bude dobrý. Nejde o to bejt pořád šťastnej nebo nešťastnej, někdy jde o to jenom bejt.

 

62/365 Pink and Blue

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Počasí nám poněkud hapruje, jaro se lehce šprajclo, ale všechno je v plném květu tak, že to nestačím ani objektivem monitorovat. V paměťové kartě převládají fotky z pražského výletu, které ještě nejsou zpracované a čekají ve frontě, ale dneska to chtělo trochu povzbudivé květeny. Škoda vyhnat člověka ven do práce fakt :-D….. Tuhle fotečku jsem taky ulovila v Praze Chvalech, když jsme se šly projít plné dojmů z výstavy Jiřího Trnky. Chvaly jsou taková mini vesnice a nebyla nouze o pěkné květy v zahrádkách. Moc se mi líbila ta kombinace růžové a modré a snažila jsem se jí dostat ve správném úhlu do záběru…V dnešním deštivém počasí, jako když najdu.

61/365 Think Pink!

61/365

Po včerejší práci až do noci a jedné zlomené noze v rodině, si dneska nasazuju na své nevyspalé oči růžové brýle a hledím vpřed k zítřku. Protože možná mě osud zkouší, kolik toho vydržím (a on ví, že toho vydržím sakra hodně), možná mě posiluje na další větší úkoly – OK challenge accepted, ale dneska je pátek a zítra si prostě beru volno – zdrhám. Ono se to totiž někdy nezdá, ale i matka je kupodivu jenom člověk a potřebuje dovolenou. A tak sobecky neruším plány, kličkuju a improvizuje a ať se zas pro změnu chvíli stará někdo jinej. Já si  pojedu vyléčit svoji ponorku a načerpat doufám výživný matroš na nový článek aka – kultura, dobré kafe a moje velkoměsto…na otočku, ale přece!

Krásný víkend! 😀