Poslední dobou dost často přemýšlím nad lehkostí bytí :-).

Kde je ta hranice, kdy je bytí příliš lehké a nesnesitelné a kdy je příliš těžké a taktéž nesnesitelné….Můj život je jedna challenge za druhou, často neovlivním, co se mi stane a jak se ke mě budou chovat jiní – život není vždycky super pozitivní a sluníčkový. Především je život strašně relativní. (Moudrý Einstein vystihl podstatu života v jedné větě!) V jedné chvíli pijete svůj ranní čaj a máte pocit, že je krásné ráno a v dalších chvílích dostanete ťafku mezi oči. Vždycky máme na výběr, jak se zachováme, v tom tkví naše svoboda. Ovšem ne vždy tu volbu vidíme. Kymácíme se mezi dvěma pocity jako osika, jako jemné chmýříčko odkvetlé pampelišky ve větru a máme pocit, že směr nám udává někdo jiný. Vítr či osud, okolnosti, ostatní lidé kolem nás…

Ano, kolem nás to lítá, kolikrát schytáme úder židlí, kterou přinesla vichřice bůh ví odkud. Všichni jsme tak trochu pápěříčka ve větru, dokud nenalezneme svůj střed. A dokud nepochopíme, že někdy je prostě fajn dovolit tomu větru, aby nás poponesl, místo abychom my určovali směr. Možná třeba nedojdeme tam, kam jsme si přáli, ale nikde není řečeno, že to jiné místo nebude taky fajn a třeba lepší.

Učím se jen tak plout a zároveň rozlišovat, kdy je plout dovoleno a kdy naopak je třeba hrábnout do vesel. Byla jsem zvyklá tahat vesla vší silou do vyčerpání i proti proudu řeky. Moje životní challenge nejsou náhodami, ač by se to zdát mohlo. Jsem člověk, který k plnému životu výzvy potřebuje a nedokáže snést tu přílišnou lehkost bytí, kdy má pocit, že už není kam růst, nedejbože, že se nudí….Jenže přílišná lehkost stejně jako těžkost bytí neexistuje – jen náš postoj k nim.

Při focení někdy stačí změnit nepatrně úhel pohledu a najednou se nám nabízí krásná a dokonalá kompozice,  v životě někdy stačí chvíli si vydechnout a dát si čas na řešení, podívat se na věci z jiného úhlu a najednou má vše smysl, skládanka do sebe zapadá. Jen najít si ten čas. Se vztahy s lidmi je to někdy těžší, zjistíte, že pomyslný kousek do skládanky nezapadl….Pak je třeba nechat čas, aby nám pomohl vyrovnat se se změnou kurzu.

Díky změně prostředí během mé dovolené v Anglii, jsem zase našla jiný úhel pohledu. Pochopila jsem, že je prima a hrozně občerstvující jen tak plout a zároveň mít jistotu, že umím hrábnout do vesel, když je třeba –  nedejbože, kdyby se bárka překlopila – umím i plavat. A taky, že mám stále kolem sebe lidi, kteří vyslyší mé SOS – a tohle mi k životu stačí.

Přeji vám dobrý vítr do plachet!