Archiv pro rubriku: Myšlenky

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

 

Poslední dobou dost často přemýšlím nad lehkostí bytí :-) .

Kde je ta hranice, kdy je bytí příliš lehké a nesnesitelné a kdy je příliš těžké a taktéž nesnesitelné….Můj život je jedna challenge za druhou, často neovlivním, co se mi stane a jak se ke mě budou chovat jiní – život není vždycky super pozitivní a sluníčkový. Především je život strašně relativní. (Moudrý Einstein vystihl podstatu života v jedné větě!) V jedné chvíli pijete svůj ranní čaj a máte pocit, že je krásné ráno a v dalších chvílích dostanete ťafku mezi oči. Vždycky máme na výběr, jak se zachováme, v tom tkví naše svoboda. Ovšem ne vždy tu volbu vidíme. Kymácíme se mezi dvěma pocity jako osika, jako jemné chmýříčko odkvetlé pampelišky ve větru a máme pocit, že směr nám udává někdo jiný. Vítr či osud, okolnosti, ostatní lidé kolem nás…

Ano, kolem nás to lítá, kolikrát schytáme úder židlí, kterou přinesla vichřice bůh ví odkud. Všichni jsme tak trochu pápěříčka ve větru, dokud nenalezneme svůj střed. A dokud nepochopíme, že někdy je prostě fajn dovolit tomu větru, aby nás poponesl, místo abychom my určovali směr. Možná třeba nedojdeme tam, kam jsme si přáli, ale nikde není řečeno, že to jiné místo nebude taky fajn a třeba lepší.

Učím se jen tak plout a zároveň rozlišovat, kdy je plout dovoleno a kdy naopak je třeba hrábnout do vesel. Byla jsem zvyklá tahat vesla vší silou do vyčerpání i proti proudu řeky. Moje životní challenge nejsou náhodami, ač by se to zdát mohlo. Jsem člověk, který k plnému životu výzvy potřebuje a nedokáže snést tu přílišnou lehkost bytí, kdy má pocit, že už není kam růst, nedejbože, že se nudí….Jenže přílišná lehkost stejně jako těžkost bytí neexistuje – jen náš postoj k nim.

Při focení někdy stačí změnit nepatrně úhel pohledu a najednou se nám nabízí krásná a dokonalá kompozice,  v životě někdy stačí chvíli si vydechnout a dát si čas na řešení, podívat se na věci z jiného úhlu a najednou má vše smysl, skládanka do sebe zapadá. Jen najít si ten čas. Se vztahy s lidmi je to někdy těžší, zjistíte, že pomyslný kousek do skládanky nezapadl….Pak je třeba nechat čas, aby nám pomohl vyrovnat se se změnou kurzu.

Díky změně prostředí během mé dovolené v Anglii, jsem zase našla jiný úhel pohledu. Pochopila jsem, že je prima a hrozně občerstvující jen tak plout a zároveň mít jistotu, že umím hrábnout do vesel, když je třeba –  nedejbože, kdyby se bárka překlopila – umím i plavat. A taky, že mám stále kolem sebe lidi, kteří vyslyší mé SOS – a tohle mi k životu stačí.

Přeji vám dobrý vítr do plachet!

 

65/365 Z hluboka se nadechnout…

 

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a zůstat klidná….Klid nám nikdo nedá, nenajdeme ho venku. Klid čeká uvnitř nás, až ho zase objevíme, až zjistíme, že nemá smysl tlačit na pilu, na druhé, na sebe, na okolnosti. Občas trocha fatalismu neuškodí. Prostě jen zhluboka dýchat a jenom být – a nemusíme být ani zen budhisti, i když pozdravit ráno slunce je fajn….Všichni jsme vystresovaní, unavení, chybí nám bazální zdvořilost, došla empatie a narážíme na sebe v tom každodenním tanci, kdy hudba je těžce neharmonická. Nenacházíme svůj rytmus. Kdepak se ztratil? Někde v tom šíleném tempu dnešní doby, v našich očekáváních.

Zdravím sluníčko a říkám sama sobě: hej dobré ráno – zhluboka se nadechni a buď v klidu, odpočívej, nikam se nehoň, nenech se honit, věř sama v sebe a všecko zas bude dobrý. Nejde o to bejt pořád šťastnej nebo nešťastnej, někdy jde o to jenom bejt.

 

Who am I? / Kdo jsem?

who am I?

Už je to nějaká doba, kdy jsem byla v našem městě na výstavě zdejší umělkyně a učitelky výtvarky, která učila obě moje děti (a stále ještě učí). Velice talentovaná umělkyně, která umí učit – výjimečná kombinace, moje děti ji milují, což je důkaz nesporných kvalit. Její výstava se jmenovala Who am I? a na naše maloměstské poměry byla taky výjimečná, proto jsem si ji tak intenzivně vryla do paměti – velmi hravé reminiscence a zamyšlení se nad tím, co nás vlastně definuje vyjádřeno různými výtvarnými technikami.

Co nás vlastně definuje? Lidi, barvy, design, výchova – tisíc maličkostí, které se na cestě životem můžou zdát nedůležité, ale v celku zapadají do skládanky toho, kdo jsme.  Protože každý řeší kým je. :-D Je to náš osobní vesmír, který si vytváříme…

A kdo jsem já? Za tu dobu, co se tady poněkud veřejněji projevuju, jste mě asi stihli trochu poznat, ale jak to vlastně je? Můžete poznat jen to, co vám druhý nabídne ke koukání. Pokud se mnou nežijete, nekamarádíte, těžko mě můžete znát. A známe vlastně vůbec sami sebe? Co nám ukazuje naše zrcadlo? Často i to, co bychom vidět nechtěli, unavenou, nemocnou tvář, smutek a vztek. Tyhle věci si schováváme, necpeme je na instagram a facebook. Naše selfíčka jsou vymazlená, většinou když jsme šťastní, krásně nalíčení a hezky vyspinkaní :-D . Vytváříme si svá virtuální alter ega, výřez tím, čím bychom chtěli být spíš než tím čím opravdu jsme.

Divák si řekne: a koho to vlastně zajímá – chci se dívat na pěkný ksichty, na pěkný zátiší a pěkný fotky. A má pravdu. I já se ráda dívám na pěkné lidi a věci. Jenže nemám ráda stylizovanost a umělost, která jde ruku v ruce s naší virtuální prezentací. Ty pečlivě naaranžované rtěnky u kafe, to přemýšlení nad tím, jak to bude vypadat na instagramu, když si kupuju nový boty nebo kabelku nebo když předvádím, kde zrovna obědvám. Není to únavné pořád něco aranžovat? Něco vytrhávat z kontextu? Co vlastně o sobě říkáme? Nakecáme toho na sockách spoustu a vlastně se nedozvídáme nic…Je to hlavně zábava, rychlá zábava. Někdy máme zájem někoho poznat hlouběji, a tak reagujeme na jeho fotky a slova častěji a můžeme se stát i přáteli. Ale kdo vlastně může říct, že vás zná – na základě profilu na sociální síti. Ano, někdy fotky vypráví story mezi řádky a prozradí o svém majiteli víc než by sám někdy řekl….Ale stačí to?

A kdo jsem teda já? Nafotila jsem sérii autoportrétů, postupně odhalující mou identitu. A aby to bylo zajímavější, tyto fotky vám budu předkládat během cca 2-3 dní a pak možná budete vědět, kdo jsem :-D Anebo taky ne….

Kuk!

Kuk!

Nicméně v rámci fotovýzvy a občas když mám náladu, pár autoportrétů udělám. Záměrně neříkám selfie. Autoportrétem se snažím něco říct, něco o sobě – různou formou. Je to rozdíl, když mě fotí někdo jiný, vždycky se tvářím jinak, než když mě fotí někdo jiný – v zrcadle a v objektivu se odráží moje osoba, taková jaká zrovna je. Ne vždycky se směje, ne vždycky je dobře vyspaná, ale vždycky je připravena mluvit skrze fotografie. Stylizování mě unavuje, umělost mě unavuje. Neříkám, že se někdy nenastylizuju, ale musí to mít důvod, tou stylizací něco o sobě říkám. Příběh, který ve fotce můžete najít nebo taky ne. Vy totiž můžete vidět úplně něco jiného než na fotce je, než co zamýšlel fotograf. A tak je to asi správně…Život je takové jedno velké zrcadlo. Některé věci vidět chceme a někdy se radši zrcadlu vyhýbáme.

Každopádně mě těší! Já jsem eM :-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Naše velikonoce

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak máme po velikonocích – jak po výprasku… Jak jste si je užili?

Já se vším všudy teda. Velké množství vody obstarala moje „milá“ (rozuměj velice arogantní) paní sousedka, která mě pozdě večer na Zelený čtvrtek vytopila a nemoce ze mě nevyhnal tatar ale antibiotika. Díky většímu balíčku nepříznivých vlivů, které se mi přihodily tento měsíc – jsem začala vážně uvažovat, jestli jsem si nějak nepokazila karmu nebo jestli nejsou korupce nejen ve vládě, ale i na slunci, a proto třeba v našem údolí moc nesvítilo (…a kam nechodí slunce, tam chodí doktor z ORL….) a jestli ten streptokok nerozšiřuje pole působnosti kromě člověka i na techniku. Jak jinak si vysvětlit kolaps notebooku a smartphonu v rozmezí tři týdnů, včetně jednoho resetu dceřina smartphonu? Prostě nějaká nákaza, zmutovaný bacil…

No, zkouška ohněm (spíš vodou teda) byla nakonec zažehnána – flek na stropě uschnul, vodu v posteli jsem naštěstí neměla, nervy se uklidnily a z mého celkově pochmurného stavu mě v neděli dokonale vyvedly mé drahé přítelkyně. Na velikonoční pondělí jsem už byla schopná zase čelit všemu, dokonce i strávit změnu času, která se teda na mě projevila až  první pracovní den po svátcích „kupodivu“…Díky tomu sledu nešťastných náhod jsem se nebyla schopna na svátky znovuzrození nijak zvlášť připravit. Ale nakonec svátky vlastně nejsou o té výzdobě, o tom kolik toho mám napečíno, ale o té sváteční náladě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ranunculus (Pryskyřník)

A tak jsem především dumala nad tím, čím se vlastně sváteční nálada vyznačuje a snažila se to i žít. Je to o tom, že děláte něco extra, co se vymyká  běžnému rutinnímu utahanému dni na cestě z práce do práce a do postele…..Je to o náladě, o tom uvolnit se a neřešit…, a užívat si slunce, a když není slunce, užívat si šedý den na gauči, protože na tom gauči prostě můžete být – jen tak si užívat a lenošit anebo jít a něco tvořit a hlavně s někým být – vesele a prostě jinak než když se věčně míjíme ve dveřích na cestě do práce do školy na internát atd….

Nejlíp odpočívat umí kočky, to je samosebou..

Nejlíp odpočívat umí kočky, to je samosebou..

Užít si společnou snídani, užít si pohádku na DVD. Vajíčka jsme třeba namalovat nestihly, ale uvařit jsme je stihly najisto :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A cholesterolu se nebojíme a tak jsme si vajíčka s radostí daly na různé způsoby, protože nejen na velikonoce tuhle mňamku milujeme a je to vůbec pokaždé svátek, když se sejdeme všichni u stolu a dáme si k snídani míchaná vejce a plkáme, smějeme se, sdílíme společnou chvíli a dobré jídlo…

Ultra zdravé avokádo skvěle chutná s vajíčky

Ultra zdravé avokádo skvěle chutná s vajíčky

I Shelly čekal u prostřeného stolu na sváteční jídlo :-)

I Shelly čekal u prostřeného stolu na sváteční jídlo :-)

Dědoušek Macík nezívá, ale oblizuje se, pochutnal si také na vajíčku, když jsou ty velké noce..

Dědoušek Macík nezívá, ale oblizuje se, pochutnal si také na vajíčku, když jsou ty velké noce..

Svátek je o tom, nikam se nehnat, zastavit se a procítit okamžik lépe než běžně děláme. Já si přitom chvílemi hrála s foťákem a mými milovanými květinami…Můžete podívat, jaké aranžmá jsem vytvořila, protože i nákup květin podle mě ke svátku patří, pokud nemáte rovnou zahrádku a rovnou si je nenatrháte….Třeba naprosto sváteční pro mě byl ten překrásně sytě žlutý Ranunculus (viz. foto výše) neboli Pryskyřník, který jsem zatím znala jen z obrázků, radost jsem měla z kytice drobných krémových mini karafiátků a k jaru patří také krásně vybarvená primulka….

Stojánek na vajíčka nemusí sloužit pouze ke snídani :-)

Stojánek na vajíčka nemusí sloužit pouze ke snídani :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

...a bílý králík z Říše divů k velikonocům patří..

…a bílý králík z Říše divů k velikonocům patří..

 

Moje výstava mýma očima

Dneska bych se chtěla ohlédnout zpátky a shrnout moji první výstavu. Taky pro ty z vás, kdo ji z nějakého důvodu vidět chtěli, ale nešlo to, nachystám takovou virtuální výstavu včetně všech fotek. Potřebuji totiž taky v sobě tuto událost uzavřít. Chtěla bych si probrat, co mi dala a co mi vzala. Omlouvám se tedy dopředu, že článek je nehorázně dlouhý a vykecávací, ale potřebovala jsem to pro mé duševní i fyzické zdraví :-D .

Začnu trochu pozpátku neslavným koncem, díky němuž mám i potřebu tento článek sepsat. Každá věc má svůj začátek, průběh a konec. Moje výstava měla konec nedůstojný, který mě zabolel. Bylo to kvůli organizačním důvodům, kdy organizace zoufale vázla a výsledek mi nemohl být příjemný, byť jsem povahou člověk nekonfliktní a chápavý a dokážu i chápat některé věci v této situaci. No, tak chápavá možná jsem, ale odsaď podsaď a  potřebuju to dostat ven….Takže ač to není mým zvykem začnu negativy.

1) Výstava mi vzala hodně energie a námahy, nejen duševní ale i fyzické a byla to nezanedbatelná investice finanční.  Velká duševní práce byla vybrat fotografie tak, aby fungovaly v prostoru, jenž mi byl poskytnut a v zapůjčených rámech, aby to mělo téma, vyznění, aby to nebylo každý pes jiná ves a zároveň jsem nechtěla diváka unudit…… I jen vymyslet název každé fotografii, chvílemi pěkná dřina…Fyzická práce nebyla vždycky lehká – samotná adjustace fotek a následná instalace do rámů a věšení v galerii, no narostly mi svaly přitom :-) . Předtím jsem celý víkend (doslova celý – od rána do večera) adjustovala fotky na bílé kartony a lepila k nim názvy – s pauzami na jídlo. Obědy si děti vařily samy. V pondělí jsme s dcerou fotky nainstalovaly do rámů, pověsily, aby vše klaplo na úterní vernisáž – nebylo, kdy si odpočinout, leda ve spánku…

2) Sláva polní tráva. Jsem introvert, a to opakuju často, protože to tak prostě je. Vystavovat svá díla na veřejnosti je něco jiného než vystavovat sebe. Obojí nelze od sebe oddělit :-) Vernisáž byla pro mě jeden velký stres,  za zónou mého komfortu. Moji nejbližší byli svědky, jak jsem hodinu před vernisáží na odchodu z domu začala plašit. Na vernisáži jsem měla pár horkých chvilek, které nesouvisely s mou instalací, ale s lidmi. A uvědomila jsem si, že jsem některé věci hrubě podcenila tím, že jsem si je nezařídila sama. Například hudbu. Moje vernisáž byla taky vernisáží k jiné výstavě, která byla tématicky odlišná a zajímala úplně jinou věkovou skupinu – uvědomila jsem si ten diametrálně odlišný pohled na věc i na mé umění téměř okamžitě. Dokonce jsem byla i lehce pokárána starším člověkem, nepochválil z těch cizích návštěvníků nikdo. To, že má spousta lidí umělecké ambice a říkají si dokonce i umělci jsem věděla, ale málokdy jsem se s nimi setkala, nevyhledávám je. Teď jsem měla příležitost – na vlastní výstavě – kdy já jako tvůrce, slovo umělec vypouštím z úst s posvátnou úctou (ne každý kdo fotí je umělec či fotograf), s určitou pokorou předkládám své promyšlené dílo veřejnosti po deseti letech práce „v utajení“. Věru není příjemné, když vás hodnotí takoví lidé, kteří neznají pravou hodnotu abstraktního pojmu umění, nedochází jim, o co se snažíte a ani to pochopit nechtějí, protože vlastně přišli na tu jinou výstavu…..Jiní přišli na společenskou událost, ukázat se, pobavit se, možná ze zvědavosti zkouknout co ta neznámá fotografka předvede…, žádný feedback od nich nepřišel a nepřijde…

3) Konec výstavy byl pro mě nejhorší a nebudu přehánět, když napíšu nedůstojný. Už jen pro to kolik energie mě celá výstava stála viz. bod 1, jsem si zasloužila lepší přístup.

Měla jsem v plánu si tu výstavu projít v pátek s kamarádkou, která byla na vernisáži, ale chtěla si to užít ještě jednou a pěkně v poklidu. V sobotu jsem měla domluvenou návštěvu výstavy a následný pokec u kafe s mými přespolními přítelkyněmi z Olomouce….A v neděli (tj. 28.2) jsem si chtěla instalaci nafotit při plném osvětlení (protože chápete, že na vernisáži jsem svoji výstavu fakt fotit nedokázala) a fotografie sundat, rozloučit se s prostorem i s lidmi a uzavřít tak tento měsíc mého vystavování… Naivně jako vždy jsem měla dokonalý plán, který nevyšel.

V pátek dopoledne mi bylo oznámeno, že přijdou malíři malovat galerii a výstava bude předčasně sundána čti: „bude sundána“ kolem páté hodiny. Já byla v práci (nejsem fotograf na plný úvazek, živím se jinak) a najednou jsem byla postavena před tyto fakta. Upřímně jsem cítila s paní organizátorkou, která mi byla vždycky milá a sama měla starosti se zdravím a oči navrch hlavy s další organizací – ale úřední šimlíček zaržál a bylo mu fuk, jak se Fröhlichová cítí (fröhliche znamená veselý poznámka autorky :-) . Lidský faktor selhal.  Já se přiřítila do galerie po práci i s kamarádkou, která si to chtěla v klidu vychutnat, zalarmovala jsem ji i dceru, aby mi přivezly foťák,  že to potřebuju nafotit než se „to sundá“. A ten pocit, když jsem viděla, že jdu pozdě a vidím holé zdi – tak ten bych vám milé děti a tvůrci fakt nikdy nepřála a vy byste si nepřáli slyšet můj slovník…..Nejenže mi byl uzmut konec výstavy, ale stalo se to velice rychle až překvapivě rychle! Na koníčka šimlíčka….

A co se stalo s návštěvou sobotní, která byla pozvána na  mou výstavu? Odprezentovala jsem svoje fotografie pod schodištěm mezi kýbly s barvou a mopem a vtipně líčila, kde která fotka visela den předtím – vtipně – tím myslím uvnitř se smutkem a na vnějšek sarkasticky. Tak smutné, že jsem z toho onemocněla. Ach Ti přecitlivělí umělci, co…..!!!!! Nechci ovšem domyslet, co by se stalo, kdybych měla domluvenou oficiální schůzku s někým, kdo má vážný zájem o mou tvorbu a přijel z daleka shlédnout mou výstavu, případně kdyby přijeli mí příbuzní z Německa. Ano, kvůli nim bych udělala větší bengál, jestli by mi to k něčemu bylo, je věc druhá…..

12767346_1720406534838619_1786266739_n

Konec negativ, přichází velké poděkování a pozitiva. Gratuluji Vám,  jestli jste tento výlev dočetli až sem :-D . Přichází rozhřešení!

A bude to pěkné jako na Oscarech, však jsme to s Leonardem trénovali celý měsíc :-) ))

Kým začneme? Začnu mou mladší dcerou Blankou, která projevila svůj utajovaný talent pro organizování. Na vernisáži se o všechno postarala včetně našich hostů, fotila všechno, nosila mi kytky do zákulisí a co si madam umělkyně (její máma) umanula to vykonala, a že to zvládala s úsměvem a šarmem dospívající dívky. Byla skvělá a já jen zírala totálně vynervovaná, ale díky ní posléze mnohem klidnější. Děkuji Bebe z celého srdce, že mi pomohla s fyzicky náročnou instalací výstavy v galerii, bez ní bych to tam instalovala dodnes….A díky za ty jarní prázdniny, které to umožnily. :-D

Děkuji mé starší dceři, která se mnou tak soucítila, že ve finále na tom byla hůř než já. Dívala jsem se na ni a viděla jsem v jejích očích zrcadlový odraz – však je to Alenka z říše za zrcadlem. Ona jako student umělecké školy viděla, jak se její matka smaží přede všemi ve vlastní šťávě a neutekla, ona viděla zač je toho loket prezentovat svoje dílo jako tvůrce. Snad je to pro ni poučení, že jsem to přežila a byla to velká zkušenost, která se počítá. Moc ji děkuju za pomoc při vymýšlení výstavy a výběru fotek pro prostor, stejně jako za to, že mi zpracovala krásně pozvánku. Tvůrčí spolupráce mě s ní moc baví. A hlavně ji děkuji, že mě k tomuto činu dokopala. Protože ona za to může! Hučela do mě tak dlouho, až jsem odpor vzdala a šla se drze zeptat, jestli můžu v prostorách vystavovat…

Děkuji mému příteli, který dorazil z velké dálky a byl  mi pilířem a usměvavou oporou, který stál po mém boku nebo tam, kde jsem ho potřebovala, byl na stráži a zároveň chápavý, když jsem k němu vysílala prosebné a unavené pohledy a zvládal to s vtipem jemu vlastním, bavil mě i ostatní. Díky jemu za jeho odvahu, kdy jsem mu zoufale volala, že na vernisáži má o mně někdo promluvit a že nikdo to udělat nechce a že já to nedokážu o sobě mluvit (páč jsem introvert :-D )…., a on s klidem prohlásil do mé panické litanie – tak já to udělám. Napsal nádherný dojímavý proslov a já byla naprosto šťastná, že stojí vedle mě, když já musím stát před těmi všemi lidmi…Proslov nakonec zkrátil, jelikož nás oba z kontextu vyvedla hudba :-) . Přesto mám jeho proslov schovaný a znamená pro mě hodně to, že v něm vyjádřil obdiv k mému snažení.

A děkuju mým kolegům a nejlepším přítelkyním a jejich partnerům, kteří nelenili a přijeli taky z velké i menší dálky jen kvůli mně na vernisáž. Nakonec jsem zírala, kolik jsem napočítala přátel (já introvert?? :-D ) a je to vtipné, protože počet mých přespolních přátel jasně převyšoval počet mých přátel vezdejších. Všichni ale byli naprosto úžasní, ač se navzájem vůbec neznali a já je nestihla absolutně představovat, jen ve chvílích jakéhosi osvícení mysli. Bavili se mezi sebou a já měla pocit, že mám narozeniny a slavíme to spolu – těch kytek nádherných (které jsem vůbec nečekala, páč jsem zelenáč, že) a dobrého pití…A perfektní posezení po vernisáži v restauraci mi dodalo opravdu moc moc dobrý pocit z celého dne a vší té námahy. Byla to velká satisfakce a je dodnes. Jsem vděčná a šťastná, že si opravdu udělali všichni čas, někteří i s dětmi a přijeli podpořit mé bláznivé snažení a ještě se jim to líbilo, jak mi řekli..(doufám, že nelhali :-) ) Tohle pro mě znamená strašně moc. Tohle je pro mě sláva – když máte kolem sebe skvělé lidi….Díky nim jsem to dokázala a bez nich by to nebylo….

Děkuju speciálně mým skvělým přítelkyním, které zažily soukromou undergroundovou výstavu pod schodištěm mezi kýbly barev. Díky za váš humor a podporu a chválu, které mi zvedly náladu o sto procent, díky za krásný den a že jste vyvážili negativa a tak dostala nakonec derniéra mé výstavy kouzelný šmrnc…..

Děkuji všem lidem známým i neznámým, kteří věnovali čas k napsání vzkazu do knížky návštěv, pochválili výstavu, napsali své dojmy – bylo to hrozně milé a motivující je všechny číst, i ty krásně kostrbaté od dětí…Moc mě to potěšilo. Děkuji všem, kteří mi dali najevo, že se jim fotky líbí, každý telefonát a pochvala se počítá.

Děkuji moc milé paní z televize Polar, která mě odchytila ještě před vernisáží a udělala se mnou rozhovor – se mnou??? a proč??? :-D . Bála jsem se, kdo mě bude zpovídat, neměla jsem nic připravené, jen jsem byla „varována“,  že televize asi přijde….Ufff. Paní byla milá, velice hezká a okamžitě mě odzbrojila tím, když shrnula mou výstavu slovy – jak bych já to nedokázala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že ona hned pochopila, co jsem se výstavou snažila říct – že moje fotky jsou o pocitech….V tu ránu jsem začala rozvazovat jazyk a ani nevím, co jsem to plácala, ale snažila jsem se poctivě její otázky zodpovědět. Ne, na sebe se na televizi Polar dívat nebudu, nemůžu. Jestli vy chcete, možná to někde najdete, možná tady dám odkaz, jestli to najdu…ale moc na to nespoléhejte :-) ))

Veliký dík paní organizátorce, která mi umožnila si svou první výstavu prožít a byla velice milá a empatická. Velice mě podpořila svým nadšením a tím, že se jí moje fotky líbily natolik, že jsme je dokázaly ukázat i veřejnosti. Přispěla nejednou radou i zkušeností a já tyhle věci prostě hltám, abych se přiučila. Ten konec mě mrzí, ale na to dobré kvůli tomu nezapomenu, navíc v tom byla úplně nevinně také. Přeji vám z celého mého uměleckého srdce, aby vám vaše nadšení prosazovat umění fotografie v našem městě neopouštělo. Teď už sama vím, kolik námahy to obnáší.

Děkuji všem mým kamarádům a kamarádkám, kteří mi dodávali odvahu a energii na dálku, a že to fakt jde! Díky všem těm milým slovům a podpoře jsem prostě mohla tuto zkušenost zažít.

A to by mohlo stačit ne? Myslím, že ani Leo nebyl tak trapně dlouze děkovací, no jo ale jemu by nedali v televizi prostor, kdežto já se můžu tady vykecávat dokud mi budou datlovat ruce :-) )))

O čem to celé šílené melodrama bylo? O čem ta zkušenost byla? Co jsem tím výlevem chtěla říct? Dalo by se to napsat jednou větou, ale to já neumím…..Začala jsem negativy proto, aby ukázala, že sny se sice splní, ale vezmou vám ten iluzorní závoj – buď ten střet s realitou přežijou nebo ne….A víte co? Já ztratila iluze, ale získala jsem toho mnohem mnohem více. Už jenom nesním, já to prostě žiju a to je hrozně fajn pocit….Jsem strašně ráda za tu zkušenost, protože mi ukázala, že plány se mění a já nemůžu mít všechno dokonalé, jak jsem si vysnila, že život je někde na střední línii a že je pestrý a nevypočítatelný a že všichni máme chyby (i já) a že to vůbec neva, že díky tomu, je ta zkušenost pestrá…trochu smutku, hodně radosti, troška uražené hrdosti, spousta skvělé zpětné vazby a podpory a energie do další práce – takhle namíchaný koktejl je moc chutný. lehce hořký jako Martini, jak to mám ráda :-D .

A buďte v klidu, litanii končím a další výstava jen tak nebude. Nejsem schopna skládat výstavy často a monotématicky třeba z výletů a tak…Až to na mě zas příjde, až budu mít pocit, že mám co říct (žvanit můžu přece tady) ale hlavně ukázat…až příjde ten pravý čas, tak já zas se svou kůži na trh vylezu. Sama jsem zvědavá kdy a kde to bude….Doufám, že u toho budete zase se mnou a za to vám dík.

Happy End!

PS: Fotky z instalace výstavy bohužel nejsou dle mého gusta a kvalitní, fotila jsem narychlo při jedné návštěve výstavy, přesto je sem dávám pro ilustraci a proto, že jiné prostě nemám. A protože je to tu dnes moc dlouhé, samostatné fotky dodám zvlášť. A teď už fakt končím.

 

 

8/365 O architektuře

8/365

8/365

Den osmý, stále na antibiotikách, ale už v práci, takže fotka s rozhovorem o architektuře se tak nějak prostě k dnešnímu dni hodí. Zvlášť když pracujete pro architekty :-) . Nad architekturou se zamýšlím dost často, lítá abstraktně kolem mě v práci v éteru a poslední dva měsíce ji zažívám i na domácím poli – to už je přímo žití architektury v praxi na vlastní kůži.

Jako člověk, který se snaží tvořit, smekám před jakoukoliv duševní tvorbou,  jejíž hodnota se nedá přesně zvážit a změřit. Anebo že bychom si účtovali cenu za jednu myšlenku? :-D

Ale architekturu zvážit můžete, kromě toho, že se v ní neustále něco měří….Můžete zvážit to, jak se vám bydlí v něčem, co ještě před dvěma měsíci bylo jen v mysli architekta a na papíře ve 2D. V tomto případě je opravdu myšlenka matkou činu, otcem pak skvělý řemeslník, co ji zrealizuje. Se svým bytem jsem si moc rady nevěděla, člověk žije v zažitém desítky let a někdy už přes to prostě nevidí, jen tuší, že potřeby se mění…a změny jsou nutné. Dodnes si chválím koncepci, která bytu dala nový smysl. Přece jen v tom bytě žijeme den za dnem, čerpáme tam sílu, tvoříme i odpočíváme….Já jsem spíš dekoratér, takže se vyžívám v tom šibovat si s nábytkem a věcmi, ale potřebovala jsem tomu všemu dát nějaký koncept, smysl a vizi…..A ta vize funguje.

Dneska si spousta lidi myslí, že architekta není třeba, že je to zbytečný luxus, že si to přece vymyslí sami. Přece sámi nejlíp víme, co se nám líbí a v čem bychom rádi bydleli. Hodíme to do programu ala IKEA a vypadne nám skvělej interiér bytu….. Jó, omyl lidi. Na počátku vždycky bylo slovo  - myšlenka. Architekt vám pomůže najít vztahy a vazby, vaše vlastní potřeby a touhy, o kterých jste ani netušili, že je máte. Dlužno podotknout – dobrý architekt.

PS: Kdo by řekl, že se za jednou fotkou bude skrývat tolik myšlenek :-D

 

O výzvách

Výzvy tak nějak patří do tvůrčího života, člověk se musí kolikrát hodně hecnout, aby posunul svoje tvůrčí hranice a rozšířil osobní zónu komfortu. Život celkově často přináší různé výzvy každý den, jak v osobním životě, tak i v práci  - někdy máme těch výzev i plné zuby a chceme mít jen klid. Ale je výzva a výzva. Často se tvůrčí tvor musí vyzývat sám a nečekat až ho vyzve někdo, něco, Bůh či Vesmír nebo zakázka.

fotografka na Kampě

V hlavě mi utkvěla myšlenka, kterou jsem někde četla a to: že když chcete získat věci, které jste nikdy neměli, musíte udělat věci, které jste nikdy nedělali.

No, sakryš, svatá pravda. Ale není to tak, že člověk je spíš od přírody líný? :-) Copak dneska není celosvětovým problémem prokrastinace?? Tak jaká výzva!

Ale  holt pokud se člověk chce posunout v tvorbě i v životě, tak to z gauče v teplíčku své komfortní zóny neudělá. Třeba já jsem introvert a vždycky říkám, že jsem přeučený introvert, protože byste to asi na první pohled nepoznali, jsem totiž docela komunikativní :-) Spoustu věcí jsem se v životě musela naučit tak, že jsem prostě překročila svoje nechutě a stereotypy a šla do těch „jiných“ věcí.

Čím je člověk starší, tím méně se chce ale učit nové věci. Je v něm svým způsobem jakýsi vzdor, únava, neochota – vždyť jsem se toho už tolik naučil, ať se učí ti mladí….Typické generační klišé: když máte už nějaký věk, jste automaticky moudří a světaznalí a to vám poskytuje alibi už se dál nesnažit, neučit sebe, a jen vykrádat svoje zkušenosti minulé  a často jen poučovat ty mladé. Najednou se opakujete, točíte se v kruhu, ve stereotypu a ani nevidíte, že je něco prostě špatně. Život je tok, proud – a já nedokážu žít ve stojatých vodách a těžko se mi přijímají taková dogmata „rady starších“ kolem mě. Někdy se člověk potřebuje na chvíli zastavit, aby strávil zážitky a výzvy každodenního dne, ale myslím, že by nikdy neměl vzdát tu největší výzvu a tou je život sám, za cenu pohodlného gauče (mohlo se totiž taky stát, že to bude gauč u psychiatra).

Pevně věřím v léčivou moc tvorby  - arteterapie. Aplikuji ji na sebe celý život a můžu zodpovědně říct, že mě nejednou zachránila a pomohla mi v těžkých životních obdobích, a že těch nebylo málo.

Ale zpět k výzvám osobním. Letos podstoupím jednu zásadní výzvu – já skrytý introvert a zoufale nesoutěživý typ vystavím svou kůži na trh. Dobrovolně a za vlastního přispění. Výstava, kterou chystám je pro mě velká výzva. Tvorba je pro mě chlebíček každodenní a vášeň celoživotní, ale se sdílením to mám tak nějak všelijak. Ale k čemu je fotograf a tvůrce, když si vyrábí do šuplíčku…. Ale jak zjistím, že už jsem tvůrce zralý vylézt ze svého šuplíčku? No, těžko říct. Řekla bych, že pro tvůrce je to těžké zhodnotit, ale je tady právě to okolí, se kterým občas tu svou vášeň sdílí, a které ho tak nějak vyhecuje !-) A taky i pro to své okolí bych se zase na oplátku chtěla hecnout já.

Jdu si svou cestou fotografického procesu a učím se a říkám si, co letošní rok přinese a co si nadělím na své tvůrčí cestě já sama. Určitě chci dál svému koňovi (nějak mě ten koníček přerůstá !-)) věnovat spoustu času. Fotím denně, jenže fotky často zůstanou v mém iPhonu, nebo v počítači..Řekla jsem si, že letos by to chtělo více sdílet. Loni byl velkým posunem ve sdílení instagram, ke kterému jsem se, samozřejmě po vyhecování kamarádkou, konečně připojila…

U ostatních fotografů vidím, že si dávají taky své výzvy třeba 365 – každý den jedna fotka a tak. Se mnou je problém v pravidelnosti, dost špatně se nutím dělat něco pravidelně – někdy není síla, nálada, inspirace….Kolikrát stačí, že pravidelně chodím do práce a starám se o děti a kočky. Občas jsem si nějakou malou soukromou výzvu dala a bylo to docela poučné ve smyslu – poznej sám sebe fotografe.

Mluvím tady především o svém fotografování, protože je nejspíš alfou i omegou mého tvůrčího života, přestože dřív než jsem začala seriózně fotit a ne jen „plácat fotky“, jsem kreslila a malovala a neustále zaměstnávala ruce ručními pracemi. Teď už kreslím minimálně, maluju sporadicky (ale miluju to fakticky) a mám záchvaty šití…., ale fotka je se mnou každý den. Ač se zdráhám nazývati fotografem, focení je pro mě zásadní. Zkusím se tedy hecnout a vytvořit si svou fotografickou výzvu tady. Uvidíme, co to přinese.

PS: Ve chvíli kdy jsem napsala koncept tohoto článku a vymyslela si svou výzvu, jsem ještě netušila, že na druhý den mě totálně skolí angína. Takže výzva bude opravdu zajímavá zkouška mého fotografického já ihned ze začátku.

Co Vy? Máte rádi výzvy? Hecujete sami sebe nebo se necháváte vyhecovat někým?

Nebilancování 2015

Jsem se rozhodla, že nebudu bilancovat.

Já, která si schovávám diáře z let minulých a poctivě se otáčím za každým obdobím, abych se poučila a potěšila a dodala si kolikrát i odvahy, když vidím zpětně, co všechno jsem zvládla. Je to divné, ale tentokrát to dělat nebudu. Nechci se otáčet zpět a nemám na to ani čas.

„Minulost je past, co jsme si nastražili, když jsme v ní žili“, abych citovala své milované Tatabojs :-)

A přítomnost je prezent !-)…..

Gerbera double trip I

V roce 2015 se mi toho stalo docela dost, a můžu konečně říct, že pozitivno převažovalo. Určitě je hodně na co vzpomínat, ale šlo hlavně o to, že jsem si intenzivně začala uvědomovat směr…Co chci v životě dělat a kam chci jít.

Uvědomila jsem si,  že chci ve svém životě hrát hlavní roli nejen uspokojovat potřeby jiných…, a řídit si směr sama s pomocí Boží a Vesmíru. Přestala jsem jenom snít a začala své sny jasně formulovat a pracovat na tom, abych je i zrealizovala. V tomhle je velký posun v mém snílkovském přístupu k životu, který se bohužel ne vždy vyplatil….

Gerbera double trip II.

Možná je to taky tím, že v tomto roce slavím kulatiny, on ten čas nás stejně vždycky dožene. V tom je jediná spravedlnost pro všechny. Nemám z toho čísla vůbec strach a nijak to neřeším ani netajím – bude mi sice slovy čtyřicet, ale často se cítím spíš jako puberťák a to i přesto (nebo právě proto???), že mám doma jedno dítě v pubertě a jednoho adolescenta :-) . Nicméně tento věk je pro mě určitým milníkem, to nemůžu popřít, ale ne ve stylu nesmyslů – život začíná po třicítce, čtyřicítce či padesátce…..

Život nezačíná, život pořád fičí a jde o to osedlat si toho oře, ať je nám, kolik nám je.

Těžko můžu honit svého dvacetiletého či třicetiletého „Bycha“, kašlu na něj a jako Piafka pohodím hlavou a pravím: ničeho nelituju. Protože když shrnu všechny svoje prohry a průsery, tak vždycky z nich nakonec vzešlo něco dobrého. A to není klišé – to je prostě život. Život dává a bere a neohlíží se.

Mistletoe Double Trip

Ani já se už neohlížím, se svou minulostí jsem skončila, i když si uvědomuju, že mě svým způsobem  chtě nechtě jaksi definuje. Mohla bych litovat každý den svých  minulých omylů, za které jsem draze zaplatila psychicky, ale i doslova – pro mě nemalou finanční částkou. Ale vzhledem k tomu, že mám ekonomické vzdělání, jsem schopna si na misky vah dát to „má dáti – dal“ a vidím, že některé věci penězi vyvážit nemůžu. Nicméně jsem si uvědomila, že už jsem platila dost a je na čase si také něco brát.

Bude mi za dva měsíce čtyřicet a myslím, že je nejvyšší čas být zdravě sobecká. Svoje účty vůči ostatním jsem splatila, když teda vynechám můj nejnáročnější koníček – děti :-) . Účty už budu skládat jen sobě.

Neříkám, že neudělám zase nějaké chyby, že vždycky udržím životní účetnictví v rovnováze –  no co, jsem jen člověk a je třeba umět odpouštět hlavně sám sobě.

Orchidea TripTrip

Nedávám si vágní předsevzetí. Mám jasnou představu, kam chci letos jít, jet či letět, kam směřuju já osobně i jako tvůrce a můžu jedině doufat, že z toho směru nesejdu….A pokud budou  potřeba nějaké okliky, budu doufat, že se nakonec vyplatí…Otáčet se budu jedině proto, abych si hlídala záda a vyvarovala se starých chyb.

Protože člověk se pořád učí a je fajn vědět, že některé věci jsou poprvé i ve středním věku a že je pořád za čím jít.

Vidím to na chůzi s nohama pevně na zemi a s hlavou v oblacích.

Jak jste na tom Vy? Jak samy sebe vidíte v tomhle novém roce?

Budete se ohlížet a sumírovat nebo už máte jasný plán?

A jaký byl ten rok 2015 pro Vás?

Přeji Vám naprosto skvělý rok 2016, ať je co nejvíce podle Vašich představ a pokud nastanou nějaké překážky, ať je  hravě překonáte!

PS: Autorkou grafik v článku je moje starší dcera. Hravě si pohrála s mými fotkami :-D A já si je dokážu hravě představit jako plakáty v interiéru !-). Třeba z nich něco v tomto novém roce vzejde…….

Šťastné a veselé…a klidné…

Takové přeji svátky Vám ale i sobě.

PF 2016 dreamdecor

Poslední měsíc a celý adventní čas mě vánoční nálada i přípravy naprosto míjely – tři týdny jsem nevzala do ruky foťák, tři týdny mi netekla teplá voda a žila jsem na staveništi. Hm, stručný výtah z mého života posledních týdnů v jedné větě. :-)

Amarylis na stavbě

Původně jsem si myslela, že napíšu článek „jak přežít rekonstrukci“, ale všechny síly (včetně těch rezervních)  jsem musela napnout na to, abych to opravdu přežila, takže jaksi k psání už síly nezbyly žádné. Teď už se vše blíží do finále, za dveřmi už netrpělivě stojí vánoce a klepou…a přede dveřmi se pilně pokládá podlaha a obkládá koupelna. Snad ten stromeček na Štědrý den nastrojíme…. A protože už mám základ kuchyně a stůl – což je srdce domova – i mé srdce už pomalu plesá, že konečně budeme opět žít jako lidé….

Člověk si začne vážit takových věcí, jako že voda teče z kohoutku a je teplá :-) .

Cesmína a nový kohoutek

Na poslední adventní neděli jsme konečně už mohly dát čtyři svíčky na ten stůl, ale péefku jsem fotila stále ve válečných podmínkách za zvuků řezačky na obklady a s postupně se blokující krční páteří. Inu, žena vydrží více než člověk, obzvláště co se rekonstrukce týče.

Vánoční svíčky

Jmelí a parkety

Myslím, že velice ráda zapomenu na tu krušnou dobu válečného stavu v mém domově. Kdy jsem byla násilně vyhozena ze své zóny komfortu, abych dala vzniknout komfortu mnohem lepšímu…Teď už si pro sebe přeji jen klid. Až to všechno uklidím…..

vánoční svíčky

Vám přeji štěstí a pohodu a klid!

Jmelí

PS: A mám novinku – až uklidím ten nepořádek doma, budu chystat svou první fotografickou výstavu. Takže se asi máme na co těšit v tom novém roce :-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ať je pro nás uspěšný, veselý a laskavý – ten nový rok 2016.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Na procházce Prahou s eMou

V Praze je mi blaze z mnoha osobních důvodů i z důvodů zcela objektivních. V této pohnuté době je, myslím, více než na místě býti patriotem své vlastní zemi. Občas mě mrzí, jak my Češi jsme tak nějak nevděční a pořád koukáme sousedům a cizincům do talíře, a chválíme jak to mají všecko hezčí. Mezi sebou si závidíme a nepřejeme a nakonec ty síly promrháme, místo abychom si to tady dělali hezčí. Jsme fascinováni cizími hlavními městy a nevidíme, co za krásy máme přímo doma. Nápor patriotismu trvá pouze během mistrovství světa v hokeji…..Určitě tak nemyslí všichni, ale bylo by krásné, kdybychom všichni uměli držet za jeden provaz spojující naši mrňavou ale krásnou zemičku.

Praha

Ač velice soucítím s Paříží a ostatními městy, které byly napadeny zlem (protože se to týká nás všech), přestože je na světě plno krásných měst a míst, mé srdce patří naší zemi a Praze. Prostě se tu cítím doma.

Jsem zatím tak nějak zabydlena mezi dvěma extrémy, kdy bydlím v dalekém maloměstě a miluji velkoměsto. Vidím výhody bydlení mimo hlavní osy dění i jejich nevýhody. Někdo z velkoměsta utíká, někdo utíká z maloměsta. Svůj střed ale  musí každý najít v sobě. Momentálně cítím velkou vnitřní změnu, stalo se to nějak pozvolna, ale uvědomila jsem si ji až teď ve chvíli, kdy jsem se stala dobrovolně nomádem z důvodů rekonstrukce mého bytu. Domov si totiž nosím v sobě, už nelpím na konkrétním místě, lpím na konkrétních lidech. Kde jsou milovaní lidé, tam je můj domov. Trvalo mi několik desítek let tohle v sobě najít…Cítím v tom velkou svobodu, kterou pro svůj život nutně potřebuji….I přes tuto vnitřní svobodu si chci ale k životu vybrat místo, s kterým budu rezonovat. Už dlouho totiž tuším, že s místem, kde momentálně bydlím, nerezonuji. Děti odcházejí z domova a já zjišťuji, že nelpím na místě, ale na lidech a že je třeba se v čase a prostoru posunovat dál a jinam. Momentálně jsem na cestě. Být na cestě je vzrušení i strach z neznáma zároveň, existují pochyby i jistoty. Ale jedině tak mám pocit, že žiju. Nedávno jsem byla na cestě za pražskými krásami…..

Jestli chcete, pojďte se mnou na procházku po naší matičce Praze. Na místa, která jsem objevila nebo kam se ráda vracím pro inspiraci a energii. Kdo má raději fotografie, může rovnou narolovat celou galerii na konci článku. :-)

Tentokrát jsme si s dcerami daly vyloženě rande s městem. Zkoumaly jsme, ochutnávaly, užívaly si, inspirovaly se, čerpaly energii z pulsujícího srdce velkoměsta, abychom si tu energii mohly sebou odvézt do našich končin, kde lišky dávají dobrou noc a rozvíjet své nápady, tvorbu, život….

Ema espresso bar

Prvním místem, které jsme nutně musely navštívit hned po příjezdu byl espresso bar Ema. Je jasné, že kavárna stejného jména jako moje alter ego musí být mou láskou. Ale hlavně tam dělají fakt vynikající kafe. Začínat tour de Prague a pak následně i pondělí v Emě, je pro mě ideální začátek čehokoliv :-)

Obecní dům

Posilněny jsme vyrazily do nedalekého Obecního domu nádherné secesní budovy, která hostí až do konce prosince výstavu umění Secese Art Nouveau. Nádherná výstava plná nádherných uměleckých předmětů denní potřeby – a to je na tom asi to nejhezčí, že Secese jako jeden z mála uměleckých směru pronikl do každodenního života a naplnil ho krásou umění….Člověk zde vidí nábytek, šperky, sklo, šaty, spodní prádlo, fotografie, plakáty….Moje dcery ulítlé na grafický design se právem kochaly právě těmi plakáty.

Secese výstava

Jedno je jisté, jsou místa, která mě nabíjejí a jsou místa, která mě vybíjejí. Takovým místem vybíjené bylo pro mě Palladium, které je kousek od Obecního.. Nemám ráda nákupy a obchodní domy v době před vánoci. Unavují mě, dusí mě hluk a horko a spousta zbytečných věcí, které se mi ani nelíbí. Rychle jsme odtud prchly na skvělou medovinku a pak hurá do milovaného Karlína za kočkama….

Kočičí kavárna

Kostel sv. Cyrila a Metoděje mě uchvátil a tentokrát jsme nakoukly i dovnitř. Pozdně románský sloh se spoustou výrazných prvků…Tajemná večerní atmosféra před zavíračkou….Nádhera!!!!!

Kostel sv. Cyrila a Metoděje

Moc ráda fotím noční fotky, miluju večerní a noční atmosféru, hru světel. A tak jsme si jako správné turistky užili večerní život na Václaváku. Což je místo, které vlastně až tak ráda nemám :-) , spousta lidí, turistů, davy….No ale mířily jsme do Neoluxoru Domu knihy…

Večerní Václavák

Kampa je kouzelná. Sovovy mlýny jsou krásný kulturní počin. Miluju výhledy na řeku, umění…..Tady se toho snoubí opravdu hodně. Výstava Toyen, na které se nesmělo fotit, stála za to. Bylo tam dost plno, člověk si nemohl postát u obrazu dlouho, jak je mým zvykem, když rozprávím s obrazem a čerpám energii z uměleckých děl – ale obrazy Toyen mají tak hlubokou atmosféru a dokonale zvládnutá technika malby mě uchvátila i tak. Toyen dokázala s neuvěřitelnou imaginací malovat jemné příběhy vystupující ze tmy.

Z Kampy

A já fotila soumrak nad Vltavou….

Most Legií

Tak ať dál zůstává mír s touto krajinou a soumrak je pouze částí krásného dne.

Snad se Vám procházka se mnou líbila….

Mějte se krásně. eM