Photo Challenge 1/50 2018

Tak a je to tady. Jedna do konce dotažená challenge. Zjistila jsem, že pro mě není největší challenge fotit každý den, ale ukázněně fotky sdílet a organizovat, a taky samotnou challenge dotáhnout do konce. Zdá se, že to, co začalo jako snaha trénovat focení každý den bez výmluv, mělo větší dopad na celý proces mojí tvorby.

Protože když chce člověk něčeho dosáhnout, je třeba si prostě nějaké cíle stanovit a nečekat, že štěstí a úspěch přijdou samy. No jo, to všichni víme – těch motivačních knih a citátů! Ale jak už to tak bývá, je to tvrdší práce, než se může pohledem na hezkou fotku zdát. Je to práce se sebou samým. Odhalit vlastní slabiny a posílit celý systém. Jenže, kdo na vás bude řvát ty motivační citáty, když ležíte v posteli unavení po šichtě v kanclu nebo naopak chcete jít raději na rande….a fakt se vám dneska žádnou fotku udělat nechce…..No, řvát a motivovat se musíte sami….A vlastně ani ne tak řvát, jako důsledně domlouvat. Jako když vychovávám své dvě dcery :-D

Celý internet je plný hezkých fotek, a jak jinak chcete v tom moři plném ryb plavat, než si dávat úkoly, které vás posunou dál. Zjistila jsem, že si musím dávat úkoly přiměřené a šité mně na míru. Zas velký moudro roku, ale! Před nějakými dvěma lety jsem se totiž pokoušela o challenge 365 fotek, a to jsem tehdy netušila, jaký je to šílený úkol každý den něco nafotit a sdílet. Takže to nakonec neklaplo a skončila jsem někde pod stovkou, tuším…. Ale nevzdávám se jen tak lehce a nakonec z toho s odstupem času vzešla tahle padesátková challenge. Přece jen padesátka vás nevyděsí tolik jako třistapětašedesátka :-D . A to je první padesátka, další určitě budou někdy následovat. Musím říct, že jsem fakt pyšná, že jsem tohle spáchala….a je čas na další challenge. Třeba zpracovat fotky, které jsem nafotila během posledních tří měsíců a dát je sem na web…… Challenge accepted!

Open House Praha 2018 3/3

Pragovka – Art District, Kolbenova 923/34a, Praha 9

Areál TESLA, Poděbradská 56, Praha 9

Open House Praha 2018 1/3

Dlouho slibované fotky z letošního ročníku festivalu Open House Praha jsou konečně tady. Je jich docela dost, takže je nakonec rozdělím na několik částí podle míst, které jsme navštívili…..

Expo 58 – Letenské sady 1500/80, Praha 7

Palác Archa – Na Poříčí 24, Praha1

http://openhousepraha.cz/

Vyšehrad v květnu

Dnešní fotky z Vyšehradu vznikly úplně impulsivně, žádný plán (jako že já dost plánuju, co budu fotit a kdy..) Ráno jsem vstala a prostě vzala foťák cestou do práce. Vyšehrad v tuto dobu krásně kvete a je plný růží…..

Motýli v botanické zahradě

Dnešní fotky jsou ze skleníku Fata Morgana botanické zahrady v pražské Tróji, kde probíhá výstava motýlů od 3.4.18 do 20.5.18. Jak vidno, výstava trvá už jen dva dny, tak máte poslední víkendovou šanci shlédnout okřídlené krasavce na vlastní oči. Já poslední dobou stíhám výstavy až na poslední chvíli, ale každopádně jsem si odnesla pár úlovků (na paměťové kartě foťáku)…..Můžete se tak pokochat křehkou krásou motýlů.

 

Týden umění – Kasárna Karlín

Jak jste možná zaregistrovali, minulý týden byl v Praze ve znamení umění, setkání s umělci a prozkoumávání míst spojených s uměním. S dcerami jsme si vybrali pár akcí, z kterých vám tady postupně přinesu takovou fotoreportáž – střípky akcí skrze můj objektiv. Co bude na menu? Karlínská Kasárna, tour po Žižkovských galeriích a výstava v Meet Factory……

V pátek večer jsme zašly do Karlínských Kasáren podpořit dceřina učitele z Ostravské umělecké školy, který měl vernisáž v Karlin Studios. Kasárna Karlín jsou vyhlášená a už dlouho jsem se tam chtěla podívat. A týden umění byl skvělou příležitostí k návštěvě tohoto Karlínského doupěte hipsterů a umělců.

Především jsem byla unešená samotnými kasárnami a jejich architekturou. Fásada kasáren byla zahalena ochrannou sítí, takže v soumraku dne mi spíš připomínaly zakletý zámek než cokoliv jiného. A když nějakému místu vévodí jednorožec Františka Skály, nebude to jen tak obyčejné místo.

Na samotnou vernisáž jsme dorazily pozdě, díky zpožděnému vlaku z Ostravy, kterým přijížděla moje starší dcera. Ale jak jsme se dozvěděli v současném umění už se nehraje na klasické vernisáže a proslovy atd, takže jsme o nic nepřišly. Upřímně mi to přijde sympatičtější, když si vzpomenu na svou první vernisáž, kde jsem stála jako prvňáček před všemi těmi lidmi…..Už se lidem nevysvětluje, co mají vidět a co tím umělec zamýšlel, každý si v tom má najít to své. A vždycky se můžete zeptat samotného umělce na to, co vás zajímá. Navíc, jak jsem s úlevou zjistila na týdnu umění většina umělců jsou víceméně plachá stvoření, ne každý se cítí jako ryba ve vodě mluvit před davem o své práci….

Abych tedy jmenovala konkrétně v Karlin Studios proběhla vernisáž výstavy Davida Vojtuše X3 – instalace jeho PVC objektů, do kterých ryje rydlem jako do linorytové matrice. Zároveň zde proběhla performance s názvem 69 Justyny Górowské.

A přesně v intencích nových trendů v současném umění, se tady nebudu rozvláčně rozepisovat a budu doufat, že vám moje fotky přiblíží atmosféru Karlínských kasáren v pátečním soumraku lépe než tisíc slov……

Po stopách českého kubismu I. – Ďáblický hřbitov

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před měsícem jsme se starší dcerou začaly společný projekt o českém (zejména pražském) kubismu, o unikátním českém fenoménu, protože kubismus jako jediný u nás pronikl do trojrozměrného světa architektury. Prý to bylo proto, že Češi podstatu kubismu nepochopili. Kdyby se takhle projevovalo nepochopení častěji, nebylo by to vůbec špatné. :-)

Dcera zpracovává český kubismus jako ilustrátor pro svou maturitní práci a já fotím – poté dáme všechno dohromady a doufáme, že z toho uděláme knížečku. Potud naše plány.

Dnešní nedělní procházka po stopách kubismu a přírody vedla do Prahy – Ďáblic, kde hned vedle Ďáblického sídliště můžeme najít kubistický hřbitov. Není to hřbitov ledajaký. Možná vám to jako téma přijde příliš morbidní v době, kdy všechno kvete, pučí a rodí se. I mně samotné se zdá téma jarního vzkříšení velice aktuální, kdy jsem se vyhrabala po 14ti dnech z nemoci. Ale není možné si nepovšimnout, že moderní společnost se tématu smrti docela vyhýbá, všichni máme pocit, že jsme nesmrtelní. Nějak pomíjíme fakt, že smrt je součástí života. Umělec je tu od toho, aby se i s tímto tématem také nějak porval. Já se s vlastní smrtelností srovnala v pětatřiceti letech po vážné nemoci….Ale ne, dneska to fakt nebude morbidní. Půjde převážně o architekturu a na tom, že je spojená s tématem smrti a hřbitova, není nic špatného. Nezapomeňme na děsivého Spalovače mrtvol, s jehož krematoriem se váže také unikátní architektura – rondokubismus. Jednou zde o tom bude taky řeč – především řeč fotek.

Dnes jsme tedy vyrazily autobusemdo Ďáblic na procházku hřbitovem a sami uvidíte z fotek, že to místo není morbidní, naopak všude rozptylové louky – klidný park, téměř žádní lidi, ideální procházka v Praze :-D . Jako dítě jsem chodila se svou pratetou na rodinný hrob často, tahle generace tohle dost prožívala a nelíbily se mi ty nacpané hrobky, jedna vedle druhé a pozůstalí kradli kytky a lampy se svíčkami… V Ďáblickém hřbitově je i tato klasická sekce, ale mě nadchla ta přírodní, kde lidé odpočívají na loukách či mezi stromy a jejich jméno je pouze na dřevěné cedulce na stromě. Tohle se mi zalíbilo, tak nějak se chovat eko a udržitelně i po smrti a dětem jsem řekla, ať mě jednou koukají rozprášit tady a chci jen ceduli na strom :-)

Ale zpět k tomu kubismu – celá zeď, kterou je hřbitov obehnán, je postavená ve stylu kubismu. Hlavní vchod je postaven nedávno v neo-kubismu stejně jako nová obřadní síň, ale druhý vchod do hřbitova je v původním kubistickém stylu. Když vyjdete z druhého vzdáleného východu, můžete si zaskočit na procházku k Ďáblické hvězdárně, pokochat se výhledem….přírodou. Nebo zcela vynechat hřbitov… Praha je velice pestrá a nabízí až extrémní zážitky, jak v přelidněném centru města plném kaváren, tak i v poklidu někde v Ďáblickém háji – to se mi na matičce Praze moc líbí. A člověk vnímající estetiku nemůže nemilovat architekturu, na jejíž skvosty naráží doslova na každém rohu. Snad se vám tedy tahle exkurze po zvláštním architektonickém stylu líbila.

PS: Na instagramu najdete mé střípky z českého kubismu pod hashtagem #CzechCubismusByEma

 

Orchideje a Fata Morgana

Moc zdravím,

zase tady mám jednou květinový článek, protože v dubnu proběhla výstava orchidejí v Trojské botanické zahradě a to se musí zdokumentovat. Loni, když jsem se čerstvě přistěhovala do Prahy, jsem tuto událost minula, zjistila jsem to totiž pozdě. Letos už jsem byla více ve střehu.

Tahle výstava orchidejí má totiž velkou výhodu (o nevýhodách ještě bude řeč) – orchideje nejsou schované za sklem či nějak oddělené od kytekchtivého diváka. Což znamenalo, že jsem překvapivě mohla použít makroobjektiv. Obdivovat tyhle exotické krásky zblízka je radost a je vám celkem jedno, že se potíte jak v džungli, protože jste oblečení do chladnějšího počasí, které panuje venku. Já i můj objektiv jsme se chvílemi vařili ve vlastní šťávě a mít sebou ubrousek na čištění skla objektivu je must have. Chvíli jsme si s Olíkem zvykali a po hodině a půl jsem vylezla zpocená komplet s pěkně rozehřátým foťákem ven (a to jsem měla foťáky dva! protože se mi nechce pořád měnit objektivy), ale naprosto spokojená s úlovkem. Prostě v džungli se loví, že jo – akorát já lovím beze zbraní.

Jediná nevýhoda jsou lidi :-D . Fotit o víkendu do botanické jsem šla jako pražský zelenáč loni a byla to veskrze traumatizující záležitost, kterou jsem nechtěla opakovat.  Takže jsem si vzala dovolenou a šla jsem fotit do skleníku dopoledne během pracovního týdne s myšlenkou, že by tam přece teoreticky mělo být mnohem méně lidí než o víkendu. Teoreticky. No ale ani během pracovního týdne v dopoledních hodinách není botanická zahrada nijak prázdná, a lidi pořád nastavují mobily kytkám před nos, požduchují do kytek i do vás, když sotva dýcháte, abyste udrželi foťák. Ale bylo to i tak sto a jedna – ehm minimum dětí a velmi slušní důchodci. Co chcete od fotografa, který chce sobecky dlouho mířit, užívat si kytky, obdivovat je a prostě mít je jen pro sebe..:-)

Pokud jste výstavu nestihli, můžete se podívat, co jsem pro vás v potu tváře ulovila a pokochat se tou neuvěřitelnou pestrostí barev i tvarů. Nepřipomíná vám to karneval? Příjemnou podívanou.

DOV – nezpracované vzpomínky

Archív fotografa je něco jako jeho podvědomí. Občas se stane, že jsou tam věci, které nikdo nezpracoval…A ty věci čekají….. třeba tři čtvrtě roku jako v tomto případě. Až teď jsem měla odvahu sáhnout si do podvědomí a vynést na světlo vše – obrazy, vlastní emoce, příběh. A že v následujících fotkách je zakletý příběh. Co si budeme vykládat je pěkně temný, jenže i temné příběhy jsou součásti nás samotných – neměly by truchlit někde ve sklepení podvědomí, kde na ně nevidíme. Vyjít z kůží na trh je to nejtěžší, přijmout vlastní příběh je to nejtěžší, ale když to uděláme, tak tu temnotu osvítí žárovka vědomí a my osvobodíme samy sebe……

Tak tedy:

DOV – Dolní Oblast Vítkovic – nezpracované vzpomínky by Ema