Vyšehrad v květnu

Dnešní fotky z Vyšehradu vznikly úplně impulsivně, žádný plán (jako že já dost plánuju, co budu fotit a kdy..) Ráno jsem vstala a prostě vzala foťák cestou do práce. Vyšehrad v tuto dobu krásně kvete a je plný růží…..

Motýli v botanické zahradě

Dnešní fotky jsou ze skleníku Fata Morgana botanické zahrady v pražské Tróji, kde probíhá výstava motýlů od 3.4.18 do 20.5.18. Jak vidno, výstava trvá už jen dva dny, tak máte poslední víkendovou šanci shlédnout okřídlené krasavce na vlastní oči. Já poslední dobou stíhám výstavy až na poslední chvíli, ale každopádně jsem si odnesla pár úlovků (na paměťové kartě foťáku)…..Můžete se tak pokochat křehkou krásou motýlů.

 

Týden umění – Kasárna Karlín

Jak jste možná zaregistrovali, minulý týden byl v Praze ve znamení umění, setkání s umělci a prozkoumávání míst spojených s uměním. S dcerami jsme si vybrali pár akcí, z kterých vám tady postupně přinesu takovou fotoreportáž – střípky akcí skrze můj objektiv. Co bude na menu? Karlínská Kasárna, tour po Žižkovských galeriích a výstava v Meet Factory……

V pátek večer jsme zašly do Karlínských Kasáren podpořit dceřina učitele z Ostravské umělecké školy, který měl vernisáž v Karlin Studios. Kasárna Karlín jsou vyhlášená a už dlouho jsem se tam chtěla podívat. A týden umění byl skvělou příležitostí k návštěvě tohoto Karlínského doupěte hipsterů a umělců.

Především jsem byla unešená samotnými kasárnami a jejich architekturou. Fásada kasáren byla zahalena ochrannou sítí, takže v soumraku dne mi spíš připomínaly zakletý zámek než cokoliv jiného. A když nějakému místu vévodí jednorožec Františka Skály, nebude to jen tak obyčejné místo.

Na samotnou vernisáž jsme dorazily pozdě, díky zpožděnému vlaku z Ostravy, kterým přijížděla moje starší dcera. Ale jak jsme se dozvěděli v současném umění už se nehraje na klasické vernisáže a proslovy atd, takže jsme o nic nepřišly. Upřímně mi to přijde sympatičtější, když si vzpomenu na svou první vernisáž, kde jsem stála jako prvňáček před všemi těmi lidmi…..Už se lidem nevysvětluje, co mají vidět a co tím umělec zamýšlel, každý si v tom má najít to své. A vždycky se můžete zeptat samotného umělce na to, co vás zajímá. Navíc, jak jsem s úlevou zjistila na týdnu umění většina umělců jsou víceméně plachá stvoření, ne každý se cítí jako ryba ve vodě mluvit před davem o své práci….

Abych tedy jmenovala konkrétně v Karlin Studios proběhla vernisáž výstavy Davida Vojtuše X3 – instalace jeho PVC objektů, do kterých ryje rydlem jako do linorytové matrice. Zároveň zde proběhla performance s názvem 69 Justyny Górowské.

A přesně v intencích nových trendů v současném umění, se tady nebudu rozvláčně rozepisovat a budu doufat, že vám moje fotky přiblíží atmosféru Karlínských kasáren v pátečním soumraku lépe než tisíc slov……

Po stopách českého kubismu I. – Ďáblický hřbitov

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před měsícem jsme se starší dcerou začaly společný projekt o českém (zejména pražském) kubismu, o unikátním českém fenoménu, protože kubismus jako jediný u nás pronikl do trojrozměrného světa architektury. Prý to bylo proto, že Češi podstatu kubismu nepochopili. Kdyby se takhle projevovalo nepochopení častěji, nebylo by to vůbec špatné. :-)

Dcera zpracovává český kubismus jako ilustrátor pro svou maturitní práci a já fotím – poté dáme všechno dohromady a doufáme, že z toho uděláme knížečku. Potud naše plány.

Dnešní nedělní procházka po stopách kubismu a přírody vedla do Prahy – Ďáblic, kde hned vedle Ďáblického sídliště můžeme najít kubistický hřbitov. Není to hřbitov ledajaký. Možná vám to jako téma přijde příliš morbidní v době, kdy všechno kvete, pučí a rodí se. I mně samotné se zdá téma jarního vzkříšení velice aktuální, kdy jsem se vyhrabala po 14ti dnech z nemoci. Ale není možné si nepovšimnout, že moderní společnost se tématu smrti docela vyhýbá, všichni máme pocit, že jsme nesmrtelní. Nějak pomíjíme fakt, že smrt je součástí života. Umělec je tu od toho, aby se i s tímto tématem také nějak porval. Já se s vlastní smrtelností srovnala v pětatřiceti letech po vážné nemoci….Ale ne, dneska to fakt nebude morbidní. Půjde převážně o architekturu a na tom, že je spojená s tématem smrti a hřbitova, není nic špatného. Nezapomeňme na děsivého Spalovače mrtvol, s jehož krematoriem se váže také unikátní architektura – rondokubismus. Jednou zde o tom bude taky řeč – především řeč fotek.

Dnes jsme tedy vyrazily autobusemdo Ďáblic na procházku hřbitovem a sami uvidíte z fotek, že to místo není morbidní, naopak všude rozptylové louky – klidný park, téměř žádní lidi, ideální procházka v Praze :-D . Jako dítě jsem chodila se svou pratetou na rodinný hrob často, tahle generace tohle dost prožívala a nelíbily se mi ty nacpané hrobky, jedna vedle druhé a pozůstalí kradli kytky a lampy se svíčkami… V Ďáblickém hřbitově je i tato klasická sekce, ale mě nadchla ta přírodní, kde lidé odpočívají na loukách či mezi stromy a jejich jméno je pouze na dřevěné cedulce na stromě. Tohle se mi zalíbilo, tak nějak se chovat eko a udržitelně i po smrti a dětem jsem řekla, ať mě jednou koukají rozprášit tady a chci jen ceduli na strom :-)

Ale zpět k tomu kubismu – celá zeď, kterou je hřbitov obehnán, je postavená ve stylu kubismu. Hlavní vchod je postaven nedávno v neo-kubismu stejně jako nová obřadní síň, ale druhý vchod do hřbitova je v původním kubistickém stylu. Když vyjdete z druhého vzdáleného východu, můžete si zaskočit na procházku k Ďáblické hvězdárně, pokochat se výhledem….přírodou. Nebo zcela vynechat hřbitov… Praha je velice pestrá a nabízí až extrémní zážitky, jak v přelidněném centru města plném kaváren, tak i v poklidu někde v Ďáblickém háji – to se mi na matičce Praze moc líbí. A člověk vnímající estetiku nemůže nemilovat architekturu, na jejíž skvosty naráží doslova na každém rohu. Snad se vám tedy tahle exkurze po zvláštním architektonickém stylu líbila.

PS: Na instagramu najdete mé střípky z českého kubismu pod hashtagem #CzechCubismusByEma

 

Orchideje a Fata Morgana

Moc zdravím,

zase tady mám jednou květinový článek, protože v dubnu proběhla výstava orchidejí v Trojské botanické zahradě a to se musí zdokumentovat. Loni, když jsem se čerstvě přistěhovala do Prahy, jsem tuto událost minula, zjistila jsem to totiž pozdě. Letos už jsem byla více ve střehu.

Tahle výstava orchidejí má totiž velkou výhodu (o nevýhodách ještě bude řeč) – orchideje nejsou schované za sklem či nějak oddělené od kytekchtivého diváka. Což znamenalo, že jsem překvapivě mohla použít makroobjektiv. Obdivovat tyhle exotické krásky zblízka je radost a je vám celkem jedno, že se potíte jak v džungli, protože jste oblečení do chladnějšího počasí, které panuje venku. Já i můj objektiv jsme se chvílemi vařili ve vlastní šťávě a mít sebou ubrousek na čištění skla objektivu je must have. Chvíli jsme si s Olíkem zvykali a po hodině a půl jsem vylezla zpocená komplet s pěkně rozehřátým foťákem ven (a to jsem měla foťáky dva! protože se mi nechce pořád měnit objektivy), ale naprosto spokojená s úlovkem. Prostě v džungli se loví, že jo – akorát já lovím beze zbraní.

Jediná nevýhoda jsou lidi :-D . Fotit o víkendu do botanické jsem šla jako pražský zelenáč loni a byla to veskrze traumatizující záležitost, kterou jsem nechtěla opakovat.  Takže jsem si vzala dovolenou a šla jsem fotit do skleníku dopoledne během pracovního týdne s myšlenkou, že by tam přece teoreticky mělo být mnohem méně lidí než o víkendu. Teoreticky. No ale ani během pracovního týdne v dopoledních hodinách není botanická zahrada nijak prázdná, a lidi pořád nastavují mobily kytkám před nos, požduchují do kytek i do vás, když sotva dýcháte, abyste udrželi foťák. Ale bylo to i tak sto a jedna – ehm minimum dětí a velmi slušní důchodci. Co chcete od fotografa, který chce sobecky dlouho mířit, užívat si kytky, obdivovat je a prostě mít je jen pro sebe..:-)

Pokud jste výstavu nestihli, můžete se podívat, co jsem pro vás v potu tváře ulovila a pokochat se tou neuvěřitelnou pestrostí barev i tvarů. Nepřipomíná vám to karneval? Příjemnou podívanou.

DOV – nezpracované vzpomínky

Archív fotografa je něco jako jeho podvědomí. Občas se stane, že jsou tam věci, které nikdo nezpracoval…A ty věci čekají….. třeba tři čtvrtě roku jako v tomto případě. Až teď jsem měla odvahu sáhnout si do podvědomí a vynést na světlo vše – obrazy, vlastní emoce, příběh. A že v následujících fotkách je zakletý příběh. Co si budeme vykládat je pěkně temný, jenže i temné příběhy jsou součásti nás samotných – neměly by truchlit někde ve sklepení podvědomí, kde na ně nevidíme. Vyjít z kůží na trh je to nejtěžší, přijmout vlastní příběh je to nejtěžší, ale když to uděláme, tak tu temnotu osvítí žárovka vědomí a my osvobodíme samy sebe……

Tak tedy:

DOV – Dolní Oblast Vítkovic – nezpracované vzpomínky by Ema

 

Stínadla nenajdete za odpoledne!

Dneska jsme se nevydaly po stopách mystických Stínadel, ale přesto jsme našly tento nápis na naší výpravě do Nového Světa na Hradčanech. Místo je to určitě také mystické, protože je krásně schované a mnoho lidí tam nepotkáte na rozdíl od samotných Hradčan. Stihly jsme to za dopoledne a byly jsme mimo jiné svědky pomíjivosti sněhu v Praze – ráno čerstvě nasněženo, což romantiku staropražských uliček ještě umocňovalo…..v poledne na zpáteční cestě už jasná obloha a všechno tálo. Ale fotky jsou tichými svědky tohoto prchavého okamžiku a jednoho nedělního dopoledne….

Terapie v Grébovce

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hrozně rády objevujeme a zkoumáme různá místa v Praze. A čím déle tu žijeme a stávají se z nás pražačky, tím více vyhledáváme místa méně turisticky exponovaná. Když tady totiž začnete žít a pracovat uvědomíte si, že většinu času vlastně trávíte v kanceláři, v tramvaji nebo v metru a začne vám něco scházet – vzduch, zeleň a chůze pěšky. A tak nastane čas objevovat zelená místa v Praze. Tentokrát jsme sedly s dcerou po práci na tramvaj (č. 22), vystoupily na zastávce Krymská a ocitly se v novodobém hipstrově. Ulice Francouzská je plná stylových kavárniček a bister, ale nám se nechtělo povalovat po kavárnách– na to bude čas až uhodí mráz. Je zvláštní, že i když je ve Vršovicích všechno ruské včetně názvů ulic, tak mi to vůbec neevokuje vymývárnu mozků za dob totality a tím spojený pocit nechuti ke všemu ruskému, jaký jsem často pociťovala. Tady se míchá ruská zemitost s francouzským šarmem a pražskou romantikou – nějak to ti hipstři prostě dokázali namíchat. 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A kousek dál dolů ulicí Donskou už na nás čekala terapie Grébovkou alias Havlíčkovými sady. Tyhle sady nejsou pouhým parkem a oázou zeleně v centru města, můžete tady strávit klidně celé odpoledne a nudit se nebudete. V minulosti sady byly areálem pro volný časNajdete tady také spoustu architektonických skvostů. Nejznámější z nich je novorenesanční vila pražského průmyslníka Moritze Gröbeho, která dominuje celým sadům a dala jim i jejich přezdívku. Nemůžete minout Pavilon, který v minulosti fungoval jako zahradní herna (hrály se tady např. kuželky a šachy) a byl postaven podle návrhu Josefa Schulze, který má mimo jiné na svědomí např. Národní divadlo, Rudolfinum či Národní muzeum.

Určitě si nenechte ujít také architektonickou specialitu umělou krápnikovou jeskyni Grotta. V Grottě byly natočeny některé scény z filmu Panna a netvor z roku 1978, starší ročníky určitě znají ponurý až děsivý pohádkový film se Zdenou Studénkovou a Vlastimilem Harapesem v režii Juraje Herze. Já na této pohádce vyrůstala – moje děti už vyrůstaly na mnohem veselejší a barevnější verzi Kráska a zvíře od Disneyho :-) .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před Grottou stojí kašna se sochou Neptuna od Bohuslava Schnircha, který také spolupracoval na výzdobě fasády Národního divadla. Socha Neptuna v Havlíčkových sadem prý byla dlouho nezvěstná a byla nalezena v soukromé zahradě, nyní je originál uložen v budově Novoměstské radnice a v parku už můžeme vidět pouze její kopii.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

No a to zdaleka není vše, procházkou od Grotty a Neptuna dojdeme k působivému Viničnému altánu stojícím na strmém svahu s vinicemi. V době vinobraní si zde můžete posedět a ochutnat víno – zdejší Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé či modré…a přitom sledovat nádherné zrající hrozny rostoucí tak blízko – jen natáhnout ruku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Jak je vidět, v Grébovce se toho dá dělat a objevovat mnoho a kromě toho se můžete kochat výhledem na Prahu zase z jiného úhlu, sedět a číst si na lavičce, jen tak lelkovat a nastavovat tvář hřejivému sluníčku, pozorovat malou holčičku, jak ucpává želví chrlič anebo vyrazit s dětmi na dětské hřiště. Kdo by to byl řekl, že obyčejná procházka v parku může být tak pestrá….a tak nabíjející. A pak že město člověka vysává. Kdepak – člověk člověka vysává a jeho umělý spěch a stres. Někdy totiž stačí málo a z klimatizovaného prostoru korporátu se ocitnete v zeleném ráji, stačí jet jen pár zastávek tramvají.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O falešném pozitivismu a přílišné motivaci

85/365 Dangerous beauty

85/365 Dangerous beauty

Hezký pátek!

   Taky jste si všimli toho velkého trendu až boomu motivačních sloganů a článků a kurzů, e-booků……a bůhvíčehoještě motivačního?

Říkám si, jestli je to opravdu tak potřebné a hlavně se sama sebe ptám, jestli to funguje. Nechci něco apriori negovat bez toho, aniž bych se nad tím sama zamyslela. A to bych v dnešním článku chtěla udělat.

Myslím, že motivační článek ze života či nějaký citát může člověka příjemně nakopnout, když cítí pochybnosti o svém vlastním snažení, když cítí únavu a potřebuje trochu toho povzbuzení na své cestě ke svým cílům či ke splnění určitých tužeb. Tohle pomáhá i mně, a nemusí to být vyloženě ten silně motivační projev, občas stačí nějaké to moudro, hezká fotka, pěkně a mile napsaný článek, prostě milé lidské slovo často stačí. Myslím, že zde více než kde jinde platí, že méně je více.

Všichni máme v životě chvíle, kdy se prostě nedaří, může to být pouze nepovedený den anebo je třeba vyřešit nějaké větší trable, rozmotat zamotané sítě a samozřejmě v tuto chvíli  oceníme  dobrou radu.  Ale každá  rada, kurz či e-book odborného kouče je drahá. Je to tak, že v dnešní době potřebujeme více motivace a těch koučů, kteří jsou nadupaní pozitivismem a slibují nám, že ty naše trable s nimi rozlouskneme? Myslím, že každý takový motivační pracovník (už jsem jich pár slyšela) má svůj systém, jak sám sebe motivuje a tohle učí ostatní. Jenže, kdy je třeba od motivačních slov přejít k činům a je prostě život tak jednoduchý, abychom ho nacpali do nějakého systému?

O tohle se totiž lidé snaží odjakživa, nacpat složitosti života do jednoduchého algoritmu. Jenže co motivuje a vyhovuje vám nemusí vůbec fungovat na mě. A tak je to se vším. Možná jsem v tomhle extrém, ale já toho motivačního rádce především hledám v sobě – samozřejmě čtu knížky, vzdělávám se, ale největší dřina je práce sám se sebou, kdy hledám a tápu na své cestě, jdu a dělám chyby a taky dělám správné věci, učím se naslouchat svému tělu a důvěřovat své intuici a pocitům, neustále se učím a nabyté zkušenosti dál používám. Vlastně si tím vytvářím osobitý jedinečný systém, který na mě funguje nejlépe, protože je zažitý do hloubi duše. A zjistila jsem, že mnohem lepší než číst spoustu cizích myšlenek byť pozitivních, je ponořit se do těch svých vlastních a udělat si tam pěkný pořádek. A třeba si o tom psát poznámky či deník, aby měl člověk určitou zpětnou vazbu a lépe se mu to zažilo.

Nejsem si totiž vůbec jistá, že přílišná motivace vede k vyřešení opravdových životních záležitostí. Člověk nakonec musí sám vynakládat tu každodenní dřinu, aby se někam ve svém životě posunul a hlavně ty bolestná rozhodnutí za vás nikdo neudělá, maximálně vás to může povzbudit, abyste je udělali anebo taky ne.

Něco jiného ovšem je, když opravdu řešíme velké problémy a potřebujeme pomoc, pak bychom se neměli bát o tu pomoc požádat. Ale kde a jak najít toho správného „pomocníka“, kouče, terapeuta? Není to vůbec jednoduché a fakt, že jich je hodně, neznamená, že jsou dobří a kvalitní. Protože stejně jako přílišná motivace může člověka ubít, tak přílišný pozitivismus může být negativní, obzvlášť u člověka, který se považuje za kompetentního radit ostatním.

Mám totiž jeden příklad ze života. Nedávno jsem potkala zajímavého člověka, působil ohromně pozitivně a přátelsky v osobním kontaktu, a několikrát denně jsem na jeho facebookovém profilu viděla různá motivační motta, citáty, odkazy či jeho aktualizovaný status, jak velice je happy. Moc přeji lidem, ať jsou šťastní, ale pokud někoho neznáte dobře, můžete si myslet, že je to člověk opravdu pozitivní od podstaty hledající pravdu v každodenních moudrostech. Člověk duchovní a nikoliv povrchní.

Otázkou ale je, jestli se těmi moudry taky řídí, jestli aplikuje všechny ty krásné motivační věty ve svém životě či je pouze „ukazuje“ ostatním. Netrvalo dlouho a ten člověk se velice nehezky zachoval k mé milované kamarádce – v tu ránu jsem prohlédla jeho dvojí tvář a o to více mě to rozčílilo – celá ta hra na pozitivismus a vhled do duše. Všem ukazoval svou happy tvář, přesto měl velice temnou stránku, které si nejspíš ani sám nevšiml či ji úspěšně potlačoval svým pozitivismem. Místo aby pracoval na svých vlastních stínech, tak chtěl učit jiné z pozice vlastních zkušeností. Ale my všichni se pořád učíme, a ti co učí ostatní, by na to vůbec neměli zapomínat. Neznamená to, že když získali nějaké dovednosti a zkušenosti a baví je předávat je jiným, že skončil jejich osobní vývoj. Tohle je dost ošemetné a může to pak nadělat více škody než užitku.

Tohle bohužel není jediný případ. Takových případů jsem už zažila spoustu, potkáváme je pořád. Samozvané hlasatele víry. Víte, já prostě na přílišný pozitivismus tzv. sluníčkaření nevěřím. Respektive nevěřím lidem, kteří neustále prezentují na veřejnosti, jak jsou pořád dokonale happy a v souladu s božským řádem. Hlavním posuzovatelem by měl být vždycky zdravý rozum nikoliv slepá víra. Pokud jsem šťastná, tak se sice ráda podělím o své štěstí, ale ne úporným stylem, který je až nepřirozený. Štěstí je něco tak křehkého, že v tu chvíli, kdy ho člověk intenzivně cítí ani nemá čas ho sdílet, prostě ho jen cítí a je šťastný a hýčká si tu chvíli. Každý pozitivismus má totiž i svou opačnou stránku – negativismus, a tak je to naprosto v pořádku. Jsme lidé žijící v polaritě a různě mezi těmi póly oscilujeme. Nemůžeme vytrhnout z kontextu jeden pól na úkor toho druhého. Jih nemůže existovat bez severu. Mou hlavní touhou v životě je touha po rovnováze, tak aby oba póly byly obsaženy a já dokázala vyvažovat jak pozitiva tak negativa, která život přináší. Nelze být neustále pozitivní, jak vás k tomu motivují některé osoby, pokud byste tohoto cíle chtěli dosáhnout ve finále budete velice frustrováni.

Přirozeně všichni raději vyhledáváme osoby pozitivní a příjemně naladěné a přátelské než ty, co si věčně stěžují, jsou negativní a takto z nás vysávají energii. Ale je to rovnováha, kterou potřebujeme všichni. Dost často prezentujeme sebe zcela vědomě nějakým způsobem, který nemusí korespondovat s tím, jací jsme doopravdy. Nedělám si o lidech iluze, ale nemám ráda situaci, kdy vidím, že zcela sluníčkový člověk dokáže vyndat kudlu z kapsy a útočit ze zadu – to se neslučuje s pozitivními afirmacemi na jeho profilu.

A není to ten případ, kdy člověk raději dá na instagram krásnou fotku, než aby vypisoval, jak se cítí a že je třeba smutný. O tom to není. Všichni jsme občas smutní, melancholičtí, máme těžké vztahy, jsme unavení, nemocní a jsme rádi, když se můžeme od našich vlastních starostí odreagovat nad hezkou fotkou či příjemným textem. Ale neustálé „lakování“ reality takové to „matení tělem“, to je pro mě nepřirozené a pozitivně na mě nijak nepůsobí.

Myslím, že se za svou lidskost nemusíme nijak stydět, měli bychom se přijmout cele takoví jací jsme. Pokud chceme něco vylepšit je dobře, když si pomůžeme moudrem jiných, ale neměli bychom vystavovat ve výlohách našich profilů pouze jednu stránku naší osobnosti, aby pak naše stínové já vyvedlo někomu něco nehezkého…

Přeji vám hodně pozitivních a šťastných chvil!

eM

 

 

 

 

Follow the White Rabbit – nové plakáty!!!

Zdravím Vás!

Konec letních prázdnin už nám klepe na dveře a taky konec lenošení.  Máme spoustu nápadů a plánů a už ne takovou spoustu času všechny realizovat, ale tentokrát jsme něco opět zrealizovaly.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přemnožili se nám totiž králíci :-) Naše plakáty z hravé geometrie už určitě znáte, pokud nás déle sledujete  - máme tu bandu vykutálených lišáků, taky páreček fenků a taky smečku kočičí. Tentokrát jsme zaostřili na králíčky – proč? Protože jsou strašně roztomilí! Ale to není hlavní důvod.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hlavní důvod je, že máme doma Alenku, která dostala jméno po Alence v říši divů a ta ráda následuje bílé králíky do Říše Divů, je totiž budoucí ilustrátor, takže cestu do téhle říše má pěkně vyšlapanou a co by to byla za cesta bez průvodce Bílého Králíka, ne? A víte,  že ta původní Alenka oslavila už 150 let od prvního vydání ( r. 1865)?  A ta moje Alenka letos v létě oslavila 18 let – né že bychom museli hledat důvody ke tvorbě, ale tohle nás prostě nemohlo nechat chladnými chápete :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ano, autorem všech plakátů je právě moje starší dcera studentka umělecké školy, která si dost rozumí s technikou, kreslí nejen klasickou tužkou, perem atd, ale taky na grafickém tabletu a pokouší Photoshop a spol, z jejich hrátek právě vzešla celá řada našich plakátů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Plakáty tiskneme zatím ve formátu A4 na inkoustovou tiskárnu, která produkuje moc krásné syté barvy, nicméně je možné si objednat i formát A3.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Myslím, že plakáty potěší nejen děti, ale taky hravé dospělé. Jsou prima doplněk do interiéru nejen dětského pokoje.

Doufáme, že se vám noví hraví mazlíci budou líbit.

Plakáty můžete zakoupit na našem eshopu na fleru anebo mě kontaktovat na emailu mfrohlichova@atlas.cz

http://www.fler.cz/shop/marcelaf?ug=32117