Veselá dýňová sklizeň

Slavíte halloween? Já vlastně ne. Ale včera byl krásný slunečný den a takových už s přibývající tmou a zimou moc nebude, tak jsem vyrazila do mé oblíbené oázy klidu uprostřed velkoměsta do Botanické zahrady v Tróji. A kromě focení barev, které teď podzim vystavuje na obdiv, jsem narazila i na výstavku dýní. V botanické zahradě asi měli velkou sklizeň. Dýně jsou známé svými bizarními tvary a musím říct, že jsem se těmi tvary náramně bavila a pár jsem jich vyfotila. Tak doufám, že potěší a pobaví i vás.

Podzim v Divoké Šárce

Tak jsem konečně vyrazila do Divoké Šárky. Potřeba zmizet do přírody, načerpat klid, inspiraci a nadýchat se čerstvého vzduchu byla už alarmující. Je to nejspíš tím, že trávím příliš mnoho času na rušném Ipáku, kde člověk dost často vidí, co dýchá, každý den křížuju magistrálu tam a zpět, kličkuju mezi davy lidí. Velkoměstští to asi znají. Není to stížnost na život ve velkoměstě, ale o to více pak člověk potřebuje rovnováhu….. Příroda je pro mě neutuchající zdroj energie a inspirace, a s foťákem jsem prostě uprostřed přírody jednoduše happy.

A výhodou Divoké Šárky je, že tam dojedete tramvají…. Nasednete na hromadnou městskou dopravu a za necelou hodinku už dýcháte úplně jiný vzduch. Nejdřív tedy ještě musíte vdechnout výpary McDonaldu strategicky umístěného tak, abyste při návratu z divočiny do civilizace vyčerpaní hladem rychle nalezli útěchu v náruči celosvětového řetězce. Obdivuju velice strategii umístění tohoto fastfood stánku, jejich nabídku potravin už méně. Ale když děti hladoví, je třeba jaksi své preference mírnit 😀

Takže Šárka: vzduch prosycený jehličím a mechem, příroda probarvená podzimním listím, genius loci a příběh nešťastné lásky, luxusní panoramata, kvalitní procházka, výšlapy a také ticho….. To vše na konečné zastávce tramvaje č. 26.

Slyšíte to ticho a cítíte ten voňavý vzduch?

Photo Challenge 1/50 2018

Tak a je to tady. Jedna do konce dotažená challenge. Zjistila jsem, že pro mě není největší challenge fotit každý den, ale ukázněně fotky sdílet a organizovat, a taky samotnou challenge dotáhnout do konce. Zdá se, že to, co začalo jako snaha trénovat focení každý den bez výmluv, mělo větší dopad na celý proces mojí tvorby.

Protože když chce člověk něčeho dosáhnout, je třeba si prostě nějaké cíle stanovit a nečekat, že štěstí a úspěch přijdou samy. No jo, to všichni víme – těch motivačních knih a citátů! Ale jak už to tak bývá, je to tvrdší práce, než se může pohledem na hezkou fotku zdát. Je to práce se sebou samým. Odhalit vlastní slabiny a posílit celý systém. Jenže, kdo na vás bude řvát ty motivační citáty, když ležíte v posteli unavení po šichtě v kanclu nebo naopak chcete jít raději na rande….a fakt se vám dneska žádnou fotku udělat nechce…..No, řvát a motivovat se musíte sami….A vlastně ani ne tak řvát, jako důsledně domlouvat. Jako když vychovávám své dvě dcery 😀

Celý internet je plný hezkých fotek, a jak jinak chcete v tom moři plném ryb plavat, než si dávat úkoly, které vás posunou dál. Zjistila jsem, že si musím dávat úkoly přiměřené a šité mně na míru. Zas velký moudro roku, ale! Před nějakými dvěma lety jsem se totiž pokoušela o challenge 365 fotek, a to jsem tehdy netušila, jaký je to šílený úkol každý den něco nafotit a sdílet. Takže to nakonec neklaplo a skončila jsem někde pod stovkou, tuším…. Ale nevzdávám se jen tak lehce a nakonec z toho s odstupem času vzešla tahle padesátková challenge. Přece jen padesátka vás nevyděsí tolik jako třistapětašedesátka :-D. A to je první padesátka, další určitě budou někdy následovat. Musím říct, že jsem fakt pyšná, že jsem tohle spáchala….a je čas na další challenge. Třeba zpracovat fotky, které jsem nafotila během posledních tří měsíců a dát je sem na web…… Challenge accepted!

Vyšehrad v květnu

Dnešní fotky z Vyšehradu vznikly úplně impulsivně, žádný plán (jako že já dost plánuju, co budu fotit a kdy..) Ráno jsem vstala a prostě vzala foťák cestou do práce. Vyšehrad v tuto dobu krásně kvete a je plný růží…..

Motýli v botanické zahradě

Dnešní fotky jsou ze skleníku Fata Morgana botanické zahrady v pražské Tróji, kde probíhá výstava motýlů od 3.4.18 do 20.5.18. Jak vidno, výstava trvá už jen dva dny, tak máte poslední víkendovou šanci shlédnout okřídlené krasavce na vlastní oči. Já poslední dobou stíhám výstavy až na poslední chvíli, ale každopádně jsem si odnesla pár úlovků (na paměťové kartě foťáku)…..Můžete se tak pokochat křehkou krásou motýlů.

 

Orchideje a Fata Morgana

Moc zdravím,

zase tady mám jednou květinový článek, protože v dubnu proběhla výstava orchidejí v Trojské botanické zahradě a to se musí zdokumentovat. Loni, když jsem se čerstvě přistěhovala do Prahy, jsem tuto událost minula, zjistila jsem to totiž pozdě. Letos už jsem byla více ve střehu.

Tahle výstava orchidejí má totiž velkou výhodu (o nevýhodách ještě bude řeč) – orchideje nejsou schované za sklem či nějak oddělené od kytekchtivého diváka. Což znamenalo, že jsem překvapivě mohla použít makroobjektiv. Obdivovat tyhle exotické krásky zblízka je radost a je vám celkem jedno, že se potíte jak v džungli, protože jste oblečení do chladnějšího počasí, které panuje venku. Já i můj objektiv jsme se chvílemi vařili ve vlastní šťávě a mít sebou ubrousek na čištění skla objektivu je must have. Chvíli jsme si s Olíkem zvykali a po hodině a půl jsem vylezla zpocená komplet s pěkně rozehřátým foťákem ven (a to jsem měla foťáky dva! protože se mi nechce pořád měnit objektivy), ale naprosto spokojená s úlovkem. Prostě v džungli se loví, že jo – akorát já lovím beze zbraní.

Jediná nevýhoda jsou lidi :-D. Fotit o víkendu do botanické jsem šla jako pražský zelenáč loni a byla to veskrze traumatizující záležitost, kterou jsem nechtěla opakovat.  Takže jsem si vzala dovolenou a šla jsem fotit do skleníku dopoledne během pracovního týdne s myšlenkou, že by tam přece teoreticky mělo být mnohem méně lidí než o víkendu. Teoreticky. No ale ani během pracovního týdne v dopoledních hodinách není botanická zahrada nijak prázdná, a lidi pořád nastavují mobily kytkám před nos, požduchují do kytek i do vás, když sotva dýcháte, abyste udrželi foťák. Ale bylo to i tak sto a jedna – ehm minimum dětí a velmi slušní důchodci. Co chcete od fotografa, který chce sobecky dlouho mířit, užívat si kytky, obdivovat je a prostě mít je jen pro sebe..:-)

Pokud jste výstavu nestihli, můžete se podívat, co jsem pro vás v potu tváře ulovila a pokochat se tou neuvěřitelnou pestrostí barev i tvarů. Nepřipomíná vám to karneval? Příjemnou podívanou.

Stínadla nenajdete za odpoledne!

Dneska jsme se nevydaly po stopách mystických Stínadel, ale přesto jsme našly tento nápis na naší výpravě do Nového Světa na Hradčanech. Místo je to určitě také mystické, protože je krásně schované a mnoho lidí tam nepotkáte na rozdíl od samotných Hradčan. Stihly jsme to za dopoledne a byly jsme mimo jiné svědky pomíjivosti sněhu v Praze – ráno čerstvě nasněženo, což romantiku staropražských uliček ještě umocňovalo…..v poledne na zpáteční cestě už jasná obloha a všechno tálo. Ale fotky jsou tichými svědky tohoto prchavého okamžiku a jednoho nedělního dopoledne….

Terapie v Grébovce

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hrozně rády objevujeme a zkoumáme různá místa v Praze. A čím déle tu žijeme a stávají se z nás pražačky, tím více vyhledáváme místa méně turisticky exponovaná. Když tady totiž začnete žít a pracovat uvědomíte si, že většinu času vlastně trávíte v kanceláři, v tramvaji nebo v metru a začne vám něco scházet – vzduch, zeleň a chůze pěšky. A tak nastane čas objevovat zelená místa v Praze. Tentokrát jsme sedly s dcerou po práci na tramvaj (č. 22), vystoupily na zastávce Krymská a ocitly se v novodobém hipstrově. Ulice Francouzská je plná stylových kavárniček a bister, ale nám se nechtělo povalovat po kavárnách– na to bude čas až uhodí mráz. Je zvláštní, že i když je ve Vršovicích všechno ruské včetně názvů ulic, tak mi to vůbec neevokuje vymývárnu mozků za dob totality a tím spojený pocit nechuti ke všemu ruskému, jaký jsem často pociťovala. Tady se míchá ruská zemitost s francouzským šarmem a pražskou romantikou – nějak to ti hipstři prostě dokázali namíchat. 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A kousek dál dolů ulicí Donskou už na nás čekala terapie Grébovkou alias Havlíčkovými sady. Tyhle sady nejsou pouhým parkem a oázou zeleně v centru města, můžete tady strávit klidně celé odpoledne a nudit se nebudete. V minulosti sady byly areálem pro volný časNajdete tady také spoustu architektonických skvostů. Nejznámější z nich je novorenesanční vila pražského průmyslníka Moritze Gröbeho, která dominuje celým sadům a dala jim i jejich přezdívku. Nemůžete minout Pavilon, který v minulosti fungoval jako zahradní herna (hrály se tady např. kuželky a šachy) a byl postaven podle návrhu Josefa Schulze, který má mimo jiné na svědomí např. Národní divadlo, Rudolfinum či Národní muzeum.

Určitě si nenechte ujít také architektonickou specialitu umělou krápnikovou jeskyni Grotta. V Grottě byly natočeny některé scény z filmu Panna a netvor z roku 1978, starší ročníky určitě znají ponurý až děsivý pohádkový film se Zdenou Studénkovou a Vlastimilem Harapesem v režii Juraje Herze. Já na této pohádce vyrůstala – moje děti už vyrůstaly na mnohem veselejší a barevnější verzi Kráska a zvíře od Disneyho :-).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před Grottou stojí kašna se sochou Neptuna od Bohuslava Schnircha, který také spolupracoval na výzdobě fasády Národního divadla. Socha Neptuna v Havlíčkových sadem prý byla dlouho nezvěstná a byla nalezena v soukromé zahradě, nyní je originál uložen v budově Novoměstské radnice a v parku už můžeme vidět pouze její kopii.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

No a to zdaleka není vše, procházkou od Grotty a Neptuna dojdeme k působivému Viničnému altánu stojícím na strmém svahu s vinicemi. V době vinobraní si zde můžete posedět a ochutnat víno – zdejší Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé či modré…a přitom sledovat nádherné zrající hrozny rostoucí tak blízko – jen natáhnout ruku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Jak je vidět, v Grébovce se toho dá dělat a objevovat mnoho a kromě toho se můžete kochat výhledem na Prahu zase z jiného úhlu, sedět a číst si na lavičce, jen tak lelkovat a nastavovat tvář hřejivému sluníčku, pozorovat malou holčičku, jak ucpává želví chrlič anebo vyrazit s dětmi na dětské hřiště. Kdo by to byl řekl, že obyčejná procházka v parku může být tak pestrá….a tak nabíjející. A pak že město člověka vysává. Kdepak – člověk člověka vysává a jeho umělý spěch a stres. Někdy totiž stačí málo a z klimatizovaného prostoru korporátu se ocitnete v zeleném ráji, stačí jet jen pár zastávek tramvají.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O falešném pozitivismu a přílišné motivaci

85/365 Dangerous beauty

85/365 Dangerous beauty

Hezký pátek!

   Taky jste si všimli toho velkého trendu až boomu motivačních sloganů a článků a kurzů, e-booků……a bůhvíčehoještě motivačního?

Říkám si, jestli je to opravdu tak potřebné a hlavně se sama sebe ptám, jestli to funguje. Nechci něco apriori negovat bez toho, aniž bych se nad tím sama zamyslela. A to bych v dnešním článku chtěla udělat.

Myslím, že motivační článek ze života či nějaký citát může člověka příjemně nakopnout, když cítí pochybnosti o svém vlastním snažení, když cítí únavu a potřebuje trochu toho povzbuzení na své cestě ke svým cílům či ke splnění určitých tužeb. Tohle pomáhá i mně, a nemusí to být vyloženě ten silně motivační projev, občas stačí nějaké to moudro, hezká fotka, pěkně a mile napsaný článek, prostě milé lidské slovo často stačí. Myslím, že zde více než kde jinde platí, že méně je více.

Všichni máme v životě chvíle, kdy se prostě nedaří, může to být pouze nepovedený den anebo je třeba vyřešit nějaké větší trable, rozmotat zamotané sítě a samozřejmě v tuto chvíli  oceníme  dobrou radu.  Ale každá  rada, kurz či e-book odborného kouče je drahá. Je to tak, že v dnešní době potřebujeme více motivace a těch koučů, kteří jsou nadupaní pozitivismem a slibují nám, že ty naše trable s nimi rozlouskneme? Myslím, že každý takový motivační pracovník (už jsem jich pár slyšela) má svůj systém, jak sám sebe motivuje a tohle učí ostatní. Jenže, kdy je třeba od motivačních slov přejít k činům a je prostě život tak jednoduchý, abychom ho nacpali do nějakého systému?

O tohle se totiž lidé snaží odjakživa, nacpat složitosti života do jednoduchého algoritmu. Jenže co motivuje a vyhovuje vám nemusí vůbec fungovat na mě. A tak je to se vším. Možná jsem v tomhle extrém, ale já toho motivačního rádce především hledám v sobě – samozřejmě čtu knížky, vzdělávám se, ale největší dřina je práce sám se sebou, kdy hledám a tápu na své cestě, jdu a dělám chyby a taky dělám správné věci, učím se naslouchat svému tělu a důvěřovat své intuici a pocitům, neustále se učím a nabyté zkušenosti dál používám. Vlastně si tím vytvářím osobitý jedinečný systém, který na mě funguje nejlépe, protože je zažitý do hloubi duše. A zjistila jsem, že mnohem lepší než číst spoustu cizích myšlenek byť pozitivních, je ponořit se do těch svých vlastních a udělat si tam pěkný pořádek. A třeba si o tom psát poznámky či deník, aby měl člověk určitou zpětnou vazbu a lépe se mu to zažilo.

Nejsem si totiž vůbec jistá, že přílišná motivace vede k vyřešení opravdových životních záležitostí. Člověk nakonec musí sám vynakládat tu každodenní dřinu, aby se někam ve svém životě posunul a hlavně ty bolestná rozhodnutí za vás nikdo neudělá, maximálně vás to může povzbudit, abyste je udělali anebo taky ne.

Něco jiného ovšem je, když opravdu řešíme velké problémy a potřebujeme pomoc, pak bychom se neměli bát o tu pomoc požádat. Ale kde a jak najít toho správného „pomocníka“, kouče, terapeuta? Není to vůbec jednoduché a fakt, že jich je hodně, neznamená, že jsou dobří a kvalitní. Protože stejně jako přílišná motivace může člověka ubít, tak přílišný pozitivismus může být negativní, obzvlášť u člověka, který se považuje za kompetentního radit ostatním.

Mám totiž jeden příklad ze života. Nedávno jsem potkala zajímavého člověka, působil ohromně pozitivně a přátelsky v osobním kontaktu, a několikrát denně jsem na jeho facebookovém profilu viděla různá motivační motta, citáty, odkazy či jeho aktualizovaný status, jak velice je happy. Moc přeji lidem, ať jsou šťastní, ale pokud někoho neznáte dobře, můžete si myslet, že je to člověk opravdu pozitivní od podstaty hledající pravdu v každodenních moudrostech. Člověk duchovní a nikoliv povrchní.

Otázkou ale je, jestli se těmi moudry taky řídí, jestli aplikuje všechny ty krásné motivační věty ve svém životě či je pouze „ukazuje“ ostatním. Netrvalo dlouho a ten člověk se velice nehezky zachoval k mé milované kamarádce – v tu ránu jsem prohlédla jeho dvojí tvář a o to více mě to rozčílilo – celá ta hra na pozitivismus a vhled do duše. Všem ukazoval svou happy tvář, přesto měl velice temnou stránku, které si nejspíš ani sám nevšiml či ji úspěšně potlačoval svým pozitivismem. Místo aby pracoval na svých vlastních stínech, tak chtěl učit jiné z pozice vlastních zkušeností. Ale my všichni se pořád učíme, a ti co učí ostatní, by na to vůbec neměli zapomínat. Neznamená to, že když získali nějaké dovednosti a zkušenosti a baví je předávat je jiným, že skončil jejich osobní vývoj. Tohle je dost ošemetné a může to pak nadělat více škody než užitku.

Tohle bohužel není jediný případ. Takových případů jsem už zažila spoustu, potkáváme je pořád. Samozvané hlasatele víry. Víte, já prostě na přílišný pozitivismus tzv. sluníčkaření nevěřím. Respektive nevěřím lidem, kteří neustále prezentují na veřejnosti, jak jsou pořád dokonale happy a v souladu s božským řádem. Hlavním posuzovatelem by měl být vždycky zdravý rozum nikoliv slepá víra. Pokud jsem šťastná, tak se sice ráda podělím o své štěstí, ale ne úporným stylem, který je až nepřirozený. Štěstí je něco tak křehkého, že v tu chvíli, kdy ho člověk intenzivně cítí ani nemá čas ho sdílet, prostě ho jen cítí a je šťastný a hýčká si tu chvíli. Každý pozitivismus má totiž i svou opačnou stránku – negativismus, a tak je to naprosto v pořádku. Jsme lidé žijící v polaritě a různě mezi těmi póly oscilujeme. Nemůžeme vytrhnout z kontextu jeden pól na úkor toho druhého. Jih nemůže existovat bez severu. Mou hlavní touhou v životě je touha po rovnováze, tak aby oba póly byly obsaženy a já dokázala vyvažovat jak pozitiva tak negativa, která život přináší. Nelze být neustále pozitivní, jak vás k tomu motivují některé osoby, pokud byste tohoto cíle chtěli dosáhnout ve finále budete velice frustrováni.

Přirozeně všichni raději vyhledáváme osoby pozitivní a příjemně naladěné a přátelské než ty, co si věčně stěžují, jsou negativní a takto z nás vysávají energii. Ale je to rovnováha, kterou potřebujeme všichni. Dost často prezentujeme sebe zcela vědomě nějakým způsobem, který nemusí korespondovat s tím, jací jsme doopravdy. Nedělám si o lidech iluze, ale nemám ráda situaci, kdy vidím, že zcela sluníčkový člověk dokáže vyndat kudlu z kapsy a útočit ze zadu – to se neslučuje s pozitivními afirmacemi na jeho profilu.

A není to ten případ, kdy člověk raději dá na instagram krásnou fotku, než aby vypisoval, jak se cítí a že je třeba smutný. O tom to není. Všichni jsme občas smutní, melancholičtí, máme těžké vztahy, jsme unavení, nemocní a jsme rádi, když se můžeme od našich vlastních starostí odreagovat nad hezkou fotkou či příjemným textem. Ale neustálé „lakování“ reality takové to „matení tělem“, to je pro mě nepřirozené a pozitivně na mě nijak nepůsobí.

Myslím, že se za svou lidskost nemusíme nijak stydět, měli bychom se přijmout cele takoví jací jsme. Pokud chceme něco vylepšit je dobře, když si pomůžeme moudrem jiných, ale neměli bychom vystavovat ve výlohách našich profilů pouze jednu stránku naší osobnosti, aby pak naše stínové já vyvedlo někomu něco nehezkého…

Přeji vám hodně pozitivních a šťastných chvil!

eM