81/365 Forever young

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Dneska jsem se nějak spontánně zamyslela nad tím, proč vlastně nejraději fotím květiny. Možná jsem měla potřebu se nad tím zamyslet díky tomu,  že poslední týdny a dny a hodiny mi utíkají takovým tryskem až mě to štve. Všechno letí kupředu, člověk nemá čas se zastavit, vydechnout, za pochodu furt něco tráví, nemůžu popadnout dech a naladit se na svůj rytmus…..Do toho únava, organismus tuší podzim v kostech a orchideje uvadají jedna po druhé….

Je to tak. Tím, že fotím křehké květiny, které rychleji či pomaleji uvadají, chci na chvíli zastavit čas  - chci tu krásu uchovat, tak trochu jí zaklít do pixelů, aby mi vydržela navždy – vše živé má omezenou dobu trvanlivosti a člověk má jako jeden z mála touhu žít navždy mladý, dělá pro to všechno možné a mezitím se blíží akorát ke své expiraci. Je to takové absurdní snažení v životě, ale ve fotografii se to tak nejeví. Jsou to malé věčné kousíčky krásy – pokud se teda nezničí paměťová karta nebo harddisk či samotná fotografie vyvolaná chemií :-D . Je to kouzelná iluze. Je to iluze, ale baví mě to.

Třeba tuhle orchidejku Bellu se mi možná nepodaří zachránit. Zdá se, že ji obchodník (nikoliv z deštěm) dal náležitě co proto, a ani pobyt u milujících lidí ji nezachrání. Zkusila jsem pro záchranu vše, co nabízel strejda Google jako rady odborníků, tak uvidíme…přesto se aspoň chvíli u nás měla dobře…a její krása z pixelů přetrvá mnohem dýl…. dlouho, i když ne asi věčnost…Ale co my víme, třeba Apple něco vymyslí :-D DD

Hortenzie a zahrady Pražského hradu

Pokaždé když jsem v Praze, mám chuť pět ódy, a tak je občas zapěju aspoň tady. S Prahou mám totiž dlouhodobý vztah, byla to láska na první pohled, když jsem se do ní ve 20-ti letech přestěhovala a tato láska trvá dál i přes tu dálku, která nás teď dělí. Zase jsem se totiž odstěhovala, vrátila jsem se na Moravu, ale srdce jsem měla plné Prahy a v náručí měsíční dceru, která má jako místo narození v občance napsáno Praha 4. Do Prahy jsem se za ta léta pořád vracela, mám tam své krásné vzpomínky. Osud tomu chtěl, abych si tvořila dál zážitky nové, třeba když mě před pěti lety úspěšně operovali na Královských Vinohradech. Mám tam za ta léta svoje oblíbená místa a pořád objevuju další a další.

Dneska mám pro vás tip třeba i na hezký výlet, jak si užít Pražský hrad trochu z jiné perspektivy, třeba z perspektivy mého makro objektivu. Samozřejmě Prahu obdivuje spousta lidí a turistů, a ti jsou všude ve velkém počtu, obzvlášť teda u Pražského hradu.

Ale v palácových zahradách zejména přes týden, není takový nápor turistů, já tam byla v pondělí a kromě párku hlučných Japonek a sem tam nějakého domorodce, tam nikdo moc nebyl  a já měla úžasný klid na focení. Určitě koukněte na detailnější info třeba zde, jak se do zahrad dostanete.

http://www.praguecityline.cz/prazske-pamatky/palacove-zahrady-pod-prazskym-hradem-planek-zahrad

V Palácových zahradách jsem byla už několikrát, ale letos to bylo po hodně dlouhé době, kdy jsem si řekla, že je třeba tohle kouzelné místo oprášit ve vzpomínkách. Protože zahrady a velkoměsto? Pro mě ideální kombinace.

Pojďte tedy se mnou nejdřív do Valdštejnské zahrady, tam je totiž krásný klimatizovaný chládek, i když přijdete z ulice pokryté rozpálenými kočičími hlavami :-) . A kvetou tam nejkrásnější hortenzie….

Já hortenzie miluju a tak jsem vůbec nebyla kritická a soudná a vybrala jsem prostě všechny fotky, které jsem v zahradě nafotila. Turisti se fotili před hortenziemi, já tam z několika centimetrů zkoumala nejkrásnější barevné kompozice květů :-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Z Valdštejnské zahrady jsem putovala dál do Kolowratské zahrady a dalších Palácových zahrad a pak se kochala tím úžasným výhledem na milovanou Prahu – skvělý zážitek. Snažila jsem se zase o jiný úhel pohledu na město a kytičky, tak snad se vám fotky budou líbit…..

Chodíte do Pálácových zahrad?

 

78/365 Zachráněná Bella

Ano, jsem měkkosrdcatá. A mám záchranářský komplex. Kdy to začalo? Asi už hodně dávno.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nejspíš tehdy, když jsme s moji mámou poprvé zachránily zatoulaného pejska v lijáku, když mi bylo šest. Vyl tam chudák pod sousedním balkónem, až se ho mámě zželelo a dovolila mi ho vzít domů. Pak mu vybírala celý večer blechy z kožichu….Alík můj první mazlík, úžasný svérázný malý teriérek mišung. Vyrůstal se mnou v mém nelehkém dětství i dospívání a odešel do nebe až jsem se vdala a odešla z domu. Ať je mu psí nebe lehké a všem mým mazlíkům, kteří už odešli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Zachraňovala jsem celé dětství kde co, včetně plyšáků před bouřkou – všichni se museli schovat do mé postele :-) Už si ani nepamatuju, co všecko jsem vypiplala, kdejaké zvířátko a kytku. Dneska se mi to všechno připomnělo….. Včetně toho, jak jsem vzala kdysi před 18ti lety ztracené koťátko z ulice do pražské garsonky k naší dobrmance, když jsem čekala svou první dceru.  Naposledy jsem před rokem a půl vypiplala Amy moji krásnou kočičku ragdollku a předtím se mi nepovedlo zachránit nemocnou Penny.  Amy mi to vynahradila i za Penny svou přítulností. I když máme a měli jsme vždycky i kočky koupené, taky kytky kupuju…., tak prostě i zachraňuju. Akorát těch koček máme doma už plný stav.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Takže dneska jsem jen nekupovala, dneska jsem zase zachraňovala. V tropickém vedru, kdy ze mě lilo jako z konve mi srdce usedalo nad houfem orchidejí před květinářstvím. Evidentně tam skomíraly phalaenopsisky v celofánech a ve slevě. Ale kdo by si ty uvadající  odkvétající chudinky koupil, že. Tak mi to vrtalo celou dobu v práci hlavou, že jsem v tom hicu šla a prostě musela aspoň jednu koupit, nejraději bych je koupila všecky! My totiž budeme s Aminkou zahradnicí orchidejce lepší maminky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jediný neuvadnutý květ, přesto naprosto překrásný

A celé  mě vedlo k zamyšlení, proč si někdo zařídí jako podnikání obchod s květinami. Není to jako, když prodáváte hrnky nebo knihy, prodáváte živý organismus a bohužel to, jak je krásný je ten důvod ke koupi. Kytky se množí ve velkém v umělých „líhních“, v umělém světle a nahání se umělou chemií, aby kvetly a byly krásné. A pak přijdete někam do malého květinářství i do velkých řetězců a vidíte tam ty chudáčky skomírat. Teda já to vidím. Nikdo je nezaleje, jak je horký den dlouhý, nikdo je neorosí, nikdo jim nedá tu péči, aby byly dál krásné. Přece je to jen zboží….. Jenže je to zboží, o které se musí prodávající starat, pokud chce prodávat a k tomu, aby se staral je potřeba láska. A myslím, že ne každý, kdo má květinářství, miluje květiny, protože až často vidím ty uvadnuté, špatně umístěné květiny na prudkém slunci nebo naopak v šeru. Já mít květinářství, tak snad ani ty kytky neprodám :-D .

Ano, tak proč se k rostlině chovat jen jako ke zboží...

Ano, tak proč se k rostlině chovat jen jako ke zboží…

Každopádně doufám, že se naší nové phalaenopsis bude u nás líbit. Všichni kočičové přišli nového člena rodiny přivítat :-)

Aminka ihned zkontrolovala a posoudila nový přírůstek a schválila mi koupi

Aminka ihned zkontrolovala a posoudila nový přírůstek a schválila mi koupi

I kocourci byli zvědaví, co jsem to dotáhla zase do rodiny :-)

I kocourci byli zvědaví, co jsem to dotáhla zase do rodiny :-)

a hned jsem ji seznámila s oběmi ségrami orchidejemi, které už nějaký ten pátek pěstuju.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A protože moje dcera začala trend, kdy začala pojmenovávat svoje květiny – jako první to byl kaktus Adolf,  tak jsem si řekla, že musím novou zachráněnou orchidej taky  nějak pojmenovat. Takže se jmenuje Bellinda, Bella = krásná, po mojí nebožce perské kočičce. A aby se kruh uzavřel, pojmenovala jsem po mých dalších kočkách dávno běhajících v kočičím nebi i ty dvě další orchideje – nádherná tmavě fuchsiová je Lisbeth (po mé modré kočičce) a krémová se jmenuje Penny. Myslím, že to dcera s těmi jmény dobře vymyslela, je vidět, že má ke kytkám vztah (asi po mně) –  její kaktus Adolf s ní totiž žije na internátě a snese, když odjede na víkend nebo na prázdniny a čeká tam na ni. Ovšem na ty velké prázdniny ho má samozřejmě doma a tak jsem se s Adolfkem nedávno konečně seznámila.

Nebojte nejsme blázni :-D . Máme kytek hodně a všecky opravdu nemůžeme pojmenovat…Ale určitě je milujeme.

A řeknu vám, pokoušela jsem se ve své naivní představě občas zachránit i muže, ale nefunguje to. Zatímco kočička se vám odmění přítulností a květina krásnými květy, muži se vám peklem odmění. A tak zachraňuju už jen ty kytky a kočky, občas svoje děti i sama sebe. A kdybych někdy nemohla zachránit sama sebe, tak doufám, že se někdo vždycky najde. Teď v tuto chvíli mě napadají jediní dva muži, kteří mě před necelými pěti lety zachránili…..oba jsou renomovaní pražští neurochirurgové…..

Co vy, máte záchranářský komplex? Co zachraňujete vy?

77/365 Sukulent zblízka

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dnešní fotka zblízka je z mé zahrádky. No zahrádky, maličkatá zahrádka na lodžii to je. Letním tam spoustu kvítí z bytu a taky tohoto krasavce sukulentního. Nejsem žádný expert na sukulenty, mám ráda všechno kvítí, ale poslední dobou nám doma přibývají tyto méně náročné květinky včetně kaktusů. Hlavně kaktusový trend nastavily moje dcery, já vlastně ještě žádný kaktus nemám :-) . Jejich nespornou výhodou je, že když odjedete na dovču, tak vám mezitím neuvadnou, ale pěkně na vás počkají a se zalíváním je to právě vždycky: „méně je více“,  u kaktusků je to méně ještě menší….Zjišťuju, že mi opravdu dělá problém je nezalívat, ale učím se být nekompromisní :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A právě tento sukulentník voskovec (nejsem si přesně jistá jeho přesným názvem ač jsem googlila Echeveria Cante?) dostal nový stylový domeček od designéra Ib Laursena. Vypadá jako bych si ho koupila na Covent Garden Market v Londýně, ale pouze mate svým designovým tělem, původem je z Dánska. Smaltované květináčky jsou v naší domácnosti totiž velmi praktické, obzvlášť když máme doma takovou zahradnici jako je kočička Amy. Tenhle voskovec má původně krásně ojíněné listy, jenže když Amy pořád na ty kytky „sahá“ čumáčkem…no, tak je to na něm pěkně znát :-) Přesto mám z něho i tak velkou radost a momentálně sousedí s netřeskem, který odněkud donesla dcera, docela si pobyl na suchu než jsem ho objevila, tak uvidíme, jestli ocení zasazení do hlíny a speciálního květináčku, který jako by celou dobu, co byl nevyužitý, čekal jen na tohohle drobečka. Předpokládám, že Amy bude na něj pravidelně dohlížet, kdybych náhodou já jeden den vynechala…

Co vy, pěstujete sukulenty nebo kaktusy?

76/365 Pastel Sunrise

76/365 Pink Sunrise

Azalky už dávno odkvetly, jejich krása byla krátká ale omamná, přesto mi jejich květy silně evokují léto. Obzvláště keře obsypané květy, které ve mě zanechaly rozkvetlé vzpomínky na dovolené, které jsem kdysi dávno strávila u moře. Barva této azalky mě naprosto nadchla. Ten pastelový nádech mi připomíná letní východy slunce. Kdy se nebe teprve jemně zabarvuje a ospale se rozkoukává než nastane intenzivní výbuch světla, který pohltí většinu barev. Ve stínu ale barvy kvetou dál….

Moje anglická cesta III. – Ema a moře

Pěkný den! Počasí láká vyloženě kolikrát už i na to koupání a tak jsem si řekla, že než vás vezmu na prohlídku Bristolu a krásné architektury, zajedeme si k moři.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře je pro mě fenomén a nejen proto, že ho tady nemáme. Moře je pro mě symbolem volnosti, jako by se duše chtěla rozlétnout tím nekonečným prostorem. Já, která žiju v údolí sevřeném kopci, dokážu ocenit výhled do široširé dálky (aniž bych přitom musela překonat větší nadmořskou výšku). Miluju vodní toky, jakékoliv, miluju prostě vodu. Neznáme se? Těší mě, jsem Ryba :-D U vody mám prostě pocit meditace a nemusím se o to nijak snažit, asi tak jako kdekoliv v přírodě….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Takže asi chápete, že pobyt na jihozápadním pobřeží Anglie byl pro mě zážitek a hlavně balzám na mou unavenou duši. Každé ráno jsem s radostí poslouchala křik buřňáků (místo decentního ale urputného budíku v telefonu) a vdechovala vlhký mořský vzduch. Nechápu, proč ještě nebydlím u moře, někde se stala chyba, čeští soudruzi! :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale pozor nejsem typický plážový povaleč (spíš kavárenský), z toho jsem už vyrostla, válení se na dece v horku mě fakt nebaví. Ale procházet se po pláži či po promenádě kolem moře, ach.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře v Anglii samozřejmě není tak komfortní jako to v Chorvatsku, koupání by asi bylo jen pro otužilé domorodce… Děti vyrůstající tady žádné jiné moře nemají a jsou otužilé, jak jsem měla možnost vidět. Stejně jako Andy zdejší rodilý angličan opovrhoval tím „klasickým“ teplým mořem určeným k dovolené – kdy tvrdil, že to není žádné pořádné moře, když se moře zběsile nevlní v rytmu dunícího větru. Rozuměj – studené anglické moře je to pravé :-D . A taky nám jasně vysvětlil, že tohle moře není špinavé (dirty), jak jsme se trošku ofrňovaly (a naše nechuť do něj vstoupit tímto stoupala ještě víc), ale je pouze bahnité (muddy)…..Toto nesmělo být ztraceno v překladu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale i tak být na blízku moře byla pro mě krásná procházka. Byla jsem úplně unešená, že z centra města Weston-Super-Mare člověk po svých došel k moři!!!! Jak nevídané, takový kousíček od moře!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Byl zrovna odliv, takže pláž byla široká, jindy je celá zalitá vodou až po okraj…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A uvízlá loďka čekající na odliv mě prostě fascinovala. Bylo v tom něco symbolického.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře je prostě magické!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

70/365 Na zdravotní procházce

70/365 Na zdravotní procházce

Tuhle fotku jsem udělala včera na své zdravotní procházce. Zdravotní proto, že jsem cítila hlubokou potřebu si ji naordinovat. Když se člověk ráno vzbudí unavený, je to neklamná známka, že energetické proudy v těle i mysli jsou narušeny. A čím to vlastně, když jsem člověk, který se snaží žít intenzivně a pořád hledá cesty a ty pravé úhly pohledu?

Je to jednoduché, ač jsem sama člověk kreativní a mám své osvědčené zdroje energie (příroda, umění, hudba…), existuje spousta lidí, kteří svoje zdroje nemají a koukají něco vytřískat z ostatních – asi jim to přijde nejjednodušší naplivat svoje komplexy a trable na ostatní. Jeden problém je arogance a druhý opačný problém je ignorace – oba působí jako totální odšťavňovač a vaše kreativita a načerpaná energie jsou vám k prdu, protože ji plýtváte na tyhle věci. Nu což, člověk je sociální tvor. Jenže já včera pocítila velkou asociální potřebu, vyhnout se obloukem všem lidem a načerpat blahodárnou sílu v lese a rozjímat nad světem v tichu protkaném pouze krásným ptačím zpěvem…Šla jsem do lesa rovnou z kanceláře, tak asociální jsem byla. Naštěstí mnoho lidí tuhle metodu nepoužívá, les byl nádherně prázdný, občas prošel jen nějaký důchodce, a když jsem náhodou zaslechla lidské zvuky v podobě hejna malých dětí, utíkala jsem dál do ticha :-D .

A říkám si, čím to pořád je, že se nechávám tak vyčerpat ostatními lidmi. Není to jednoduché rozluštit, ale prvotní je, že pořád se snažím nacházet ve všech něco pozitivního – taková blbost! :-D Někdy najdete pozitivní stav jedině v tom, že se některým lidem vyhnete. Poslední dobou dost zhusta přemýšlím nad tím uměním – uzavřít se, odejít, nechat být… Nenechat se vyčerpat. Asi proto, že mám v živé paměti, jak vyčerpaná na ultimo jsem odjížděla na svou dovolenou a rozhodla jsem se s tím něco radikálně dělat, aby se to neopakovalo. A nemůžu do té Anglie odjet pokaždé, když budu unavená, že….Ale mohla jsem si za to i sama, o tom žádná. Někdy nejsem prostě jen tak pozitivní, někdy jsem jen zcela jednoduše zabejčená (jó, ten beran ve mně) a nechci věci a lidi potažmo vztahy vzdávat….Záchranářka ve mně si přichází na své. Další blbost :-D

Některým lidem a věcem se nevyhnete, patří nějakým způsobem do vašeho života  a vy se prostě musíte s jejich energií střetávat . Těžko můžete elegantně poslat k šípku šéfa nebo blízkého kolegu….,  či okamžitě vydědit pubertální dítě. Ale kde je ta hranice??? Pouštíme si snad každého do svého obýváku nedejbože ložnice? Tak proč si kolikrát pozveme lidi do svého „energetického pole“, aby nám tam dělali paseku? A kde je ten pomyslný klíč k uzavření své komfortní zóny, aby z ní neunikala energie jak z píchlého kola? V hlavě? Určitě!

Už mě totiž nebaví ten stav, kdy se snažím, pracuji na sobě, jsem zdvořilá, ohleduplná a pozorná, a na oplátku nedostávám v lepším případě nic. Jsou to drsné počty? Je to styl – má dáti dal? Ano, je. Můžu být dál chápavá, že různí lidé mají různé potíže a neduhy a trable, a že se proto nechovají hezky – ale  nemusím to snášet. Můžu říct, okej – odcházím, až Ti bude líp a budeš chtít sdílet něco pěknýho, dej vědět….Jenže já vždycky svůj vnitřní alarm neposlechnu, chjo. Pak jsem vyšisovaná jak prostěradlo od poledního slunce a přemýšlím, co se zase stalo.

Věřím, že tyhle návyky jsme si přinesli asi nevědomky z dětství, kdy se po nás chtělo, abychom mysleli na jiné a né na sebe – je to hnusné a sobecké!!!! Byli jsme trestání za to, že jsme se jako malí snažili bránit útokům, a přikazování stylem nastav druhou tvář….no ehm…., to opravdu nepomáhá, pokud tedy neaspirujete na mučednici roku. Právě pro ženy je to mnohem těžší, jako holka jste se ani poprat nemohla, natož se pořádně vzteknout a aspoň nadávat,  vše jste musela snášet pomalu s elegancí a úsměvem. Ve stylu “takhle se přece hodná holčička nechová“. Když žena vyroste, stane se matkou, přijdou děti – naučí se nemyslet na sebe absolutně, pak je tady partner, přítel, práce, domácnost, přátelé…..a kde jsem já? Někde na konci fronty. Mám vypozorováno, že muži tenhle problém zvládají mnohem lépe, klidně vás „vyignorujou“ (hnusně zparchantělé slovo, já vím) vypnou příjem, nereagují, neodpovídají, udělají si svůj prostor, kdykoliv a jakkoliv….

Mám velký sen, vylepit si na dveře svého pokoje ceduli s úředními hodinami :-D , ideálně pouze dvakrát týdně jako státní úřednice….Nebo by bylo lepší si to nalepit rovnou na čelo??? Protože všichni i všichni ti milí blízcí lidé (včetně koček a jiné havěti zvané mazlíčci), prostě mají pocit, že jste tady pro ně ve dne v noci….Pokud žijete ve vztahu, kde jaksi výměna energií funguje oboustranně – dá se to zvládnout, v opačném případě skončíte vyčerpaná a opuštěná. Lidští vysávači totiž nemají nikdy dost a chtějí stále více. To vy musíte umět říci s jistotou A DOST! Kdy je ta pravá chvíle? Možná bychom měli poslouchat více naši intuici a vnitřní hlas a alarmy našeho těla….Důvěřovat především sobě a až pak všem ostatním. Milovat sám sebe navzdory výchově a pocitu, že je tady přece vždycky někdo potřebnější než my samy. Není. Braňme si své energetické pokojíčky, aby nám v nich nechodili známí i neznámí v zablácených botech.

Co vy? Máte zmáklou svou energetickou ochranu? !-) A jak čerpáte energii?

Krásný den přeji.

 

69/365 Čas pivoněk

69/365 Čas pivoněk

Tak je tady zas – čas pivoněk. Pivoňky jsou všude, kam se podívám, hlavně teda kvetou na instagramu :-) . Ve městě člověk musí trochu více hledat než je najde…Každoročně i já ráda podléhám jejich pomíjívé kráse. Tentokrát mi ve váze pominuly opravdu docela rychle, tak tak, že jsem je v tom shonu kolem stihla vyfotit než mi opadaly. Tyhle ze zahrádky kolegyně jsou krásně krémové s nádechem růžové a rozmarně střapaté v plném květu..