O falešném pozitivismu a přílišné motivaci

85/365 Dangerous beauty

85/365 Dangerous beauty

Hezký pátek!

   Taky jste si všimli toho velkého trendu až boomu motivačních sloganů a článků a kurzů, e-booků……a bůhvíčehoještě motivačního?

Říkám si, jestli je to opravdu tak potřebné a hlavně se sama sebe ptám, jestli to funguje. Nechci něco apriori negovat bez toho, aniž bych se nad tím sama zamyslela. A to bych v dnešním článku chtěla udělat.

Myslím, že motivační článek ze života či nějaký citát může člověka příjemně nakopnout, když cítí pochybnosti o svém vlastním snažení, když cítí únavu a potřebuje trochu toho povzbuzení na své cestě ke svým cílům či ke splnění určitých tužeb. Tohle pomáhá i mně, a nemusí to být vyloženě ten silně motivační projev, občas stačí nějaké to moudro, hezká fotka, pěkně a mile napsaný článek, prostě milé lidské slovo často stačí. Myslím, že zde více než kde jinde platí, že méně je více.

Všichni máme v životě chvíle, kdy se prostě nedaří, může to být pouze nepovedený den anebo je třeba vyřešit nějaké větší trable, rozmotat zamotané sítě a samozřejmě v tuto chvíli  oceníme  dobrou radu.  Ale každá  rada, kurz či e-book odborného kouče je drahá. Je to tak, že v dnešní době potřebujeme více motivace a těch koučů, kteří jsou nadupaní pozitivismem a slibují nám, že ty naše trable s nimi rozlouskneme? Myslím, že každý takový motivační pracovník (už jsem jich pár slyšela) má svůj systém, jak sám sebe motivuje a tohle učí ostatní. Jenže, kdy je třeba od motivačních slov přejít k činům a je prostě život tak jednoduchý, abychom ho nacpali do nějakého systému?

O tohle se totiž lidé snaží odjakživa, nacpat složitosti života do jednoduchého algoritmu. Jenže co motivuje a vyhovuje vám nemusí vůbec fungovat na mě. A tak je to se vším. Možná jsem v tomhle extrém, ale já toho motivačního rádce především hledám v sobě – samozřejmě čtu knížky, vzdělávám se, ale největší dřina je práce sám se sebou, kdy hledám a tápu na své cestě, jdu a dělám chyby a taky dělám správné věci, učím se naslouchat svému tělu a důvěřovat své intuici a pocitům, neustále se učím a nabyté zkušenosti dál používám. Vlastně si tím vytvářím osobitý jedinečný systém, který na mě funguje nejlépe, protože je zažitý do hloubi duše. A zjistila jsem, že mnohem lepší než číst spoustu cizích myšlenek byť pozitivních, je ponořit se do těch svých vlastních a udělat si tam pěkný pořádek. A třeba si o tom psát poznámky či deník, aby měl člověk určitou zpětnou vazbu a lépe se mu to zažilo.

Nejsem si totiž vůbec jistá, že přílišná motivace vede k vyřešení opravdových životních záležitostí. Člověk nakonec musí sám vynakládat tu každodenní dřinu, aby se někam ve svém životě posunul a hlavně ty bolestná rozhodnutí za vás nikdo neudělá, maximálně vás to může povzbudit, abyste je udělali anebo taky ne.

Něco jiného ovšem je, když opravdu řešíme velké problémy a potřebujeme pomoc, pak bychom se neměli bát o tu pomoc požádat. Ale kde a jak najít toho správného „pomocníka“, kouče, terapeuta? Není to vůbec jednoduché a fakt, že jich je hodně, neznamená, že jsou dobří a kvalitní. Protože stejně jako přílišná motivace může člověka ubít, tak přílišný pozitivismus může být negativní, obzvlášť u člověka, který se považuje za kompetentního radit ostatním.

Mám totiž jeden příklad ze života. Nedávno jsem potkala zajímavého člověka, působil ohromně pozitivně a přátelsky v osobním kontaktu, a několikrát denně jsem na jeho facebookovém profilu viděla různá motivační motta, citáty, odkazy či jeho aktualizovaný status, jak velice je happy. Moc přeji lidem, ať jsou šťastní, ale pokud někoho neznáte dobře, můžete si myslet, že je to člověk opravdu pozitivní od podstaty hledající pravdu v každodenních moudrostech. Člověk duchovní a nikoliv povrchní.

Otázkou ale je, jestli se těmi moudry taky řídí, jestli aplikuje všechny ty krásné motivační věty ve svém životě či je pouze „ukazuje“ ostatním. Netrvalo dlouho a ten člověk se velice nehezky zachoval k mé milované kamarádce – v tu ránu jsem prohlédla jeho dvojí tvář a o to více mě to rozčílilo – celá ta hra na pozitivismus a vhled do duše. Všem ukazoval svou happy tvář, přesto měl velice temnou stránku, které si nejspíš ani sám nevšiml či ji úspěšně potlačoval svým pozitivismem. Místo aby pracoval na svých vlastních stínech, tak chtěl učit jiné z pozice vlastních zkušeností. Ale my všichni se pořád učíme, a ti co učí ostatní, by na to vůbec neměli zapomínat. Neznamená to, že když získali nějaké dovednosti a zkušenosti a baví je předávat je jiným, že skončil jejich osobní vývoj. Tohle je dost ošemetné a může to pak nadělat více škody než užitku.

Tohle bohužel není jediný případ. Takových případů jsem už zažila spoustu, potkáváme je pořád. Samozvané hlasatele víry. Víte, já prostě na přílišný pozitivismus tzv. sluníčkaření nevěřím. Respektive nevěřím lidem, kteří neustále prezentují na veřejnosti, jak jsou pořád dokonale happy a v souladu s božským řádem. Hlavním posuzovatelem by měl být vždycky zdravý rozum nikoliv slepá víra. Pokud jsem šťastná, tak se sice ráda podělím o své štěstí, ale ne úporným stylem, který je až nepřirozený. Štěstí je něco tak křehkého, že v tu chvíli, kdy ho člověk intenzivně cítí ani nemá čas ho sdílet, prostě ho jen cítí a je šťastný a hýčká si tu chvíli. Každý pozitivismus má totiž i svou opačnou stránku – negativismus, a tak je to naprosto v pořádku. Jsme lidé žijící v polaritě a různě mezi těmi póly oscilujeme. Nemůžeme vytrhnout z kontextu jeden pól na úkor toho druhého. Jih nemůže existovat bez severu. Mou hlavní touhou v životě je touha po rovnováze, tak aby oba póly byly obsaženy a já dokázala vyvažovat jak pozitiva tak negativa, která život přináší. Nelze být neustále pozitivní, jak vás k tomu motivují některé osoby, pokud byste tohoto cíle chtěli dosáhnout ve finále budete velice frustrováni.

Přirozeně všichni raději vyhledáváme osoby pozitivní a příjemně naladěné a přátelské než ty, co si věčně stěžují, jsou negativní a takto z nás vysávají energii. Ale je to rovnováha, kterou potřebujeme všichni. Dost často prezentujeme sebe zcela vědomě nějakým způsobem, který nemusí korespondovat s tím, jací jsme doopravdy. Nedělám si o lidech iluze, ale nemám ráda situaci, kdy vidím, že zcela sluníčkový člověk dokáže vyndat kudlu z kapsy a útočit ze zadu – to se neslučuje s pozitivními afirmacemi na jeho profilu.

A není to ten případ, kdy člověk raději dá na instagram krásnou fotku, než aby vypisoval, jak se cítí a že je třeba smutný. O tom to není. Všichni jsme občas smutní, melancholičtí, máme těžké vztahy, jsme unavení, nemocní a jsme rádi, když se můžeme od našich vlastních starostí odreagovat nad hezkou fotkou či příjemným textem. Ale neustálé „lakování“ reality takové to „matení tělem“, to je pro mě nepřirozené a pozitivně na mě nijak nepůsobí.

Myslím, že se za svou lidskost nemusíme nijak stydět, měli bychom se přijmout cele takoví jací jsme. Pokud chceme něco vylepšit je dobře, když si pomůžeme moudrem jiných, ale neměli bychom vystavovat ve výlohách našich profilů pouze jednu stránku naší osobnosti, aby pak naše stínové já vyvedlo někomu něco nehezkého…

Přeji vám hodně pozitivních a šťastných chvil!

eM

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>