Výzvy tak nějak patří do tvůrčího života, člověk se musí kolikrát hodně hecnout, aby posunul svoje tvůrčí hranice a rozšířil osobní zónu komfortu. Život celkově často přináší různé výzvy každý den, jak v osobním životě, tak i v práci  – někdy máme těch výzev i plné zuby a chceme mít jen klid. Ale je výzva a výzva. Často se tvůrčí tvor musí vyzývat sám a nečekat až ho vyzve někdo, něco, Bůh či Vesmír nebo zakázka.

V hlavě mi utkvěla myšlenka, kterou jsem někde četla a to: že když chcete získat věci, které jste nikdy neměli, musíte udělat věci, které jste nikdy nedělali.

No, sakryš, svatá pravda. Ale není to tak, že člověk je spíš od přírody líný? 🙂 Copak dneska není celosvětovým problémem prokrastinace?? Tak jaká výzva!

Ale  holt pokud se člověk chce posunout v tvorbě i v životě, tak to z gauče v teplíčku své komfortní zóny neudělá. Třeba já jsem introvert a vždycky říkám, že jsem přeučený introvert, protože byste to asi na první pohled nepoznali, jsem totiž docela komunikativní 🙂 Spoustu věcí jsem se v životě musela naučit tak, že jsem prostě překročila svoje nechutě a stereotypy a šla do těch „jiných“ věcí.

Čím je člověk starší, tím méně se chce ale učit nové věci. Je v něm svým způsobem jakýsi vzdor, únava, neochota – vždyť jsem se toho už tolik naučil, ať se učí ti mladí….Typické generační klišé: když máte už nějaký věk, jste automaticky moudří a světaznalí a to vám poskytuje alibi už se dál nesnažit, neučit sebe, a jen vykrádat svoje zkušenosti minulé  a často jen poučovat ty mladé. Najednou se opakujete, točíte se v kruhu, ve stereotypu a ani nevidíte, že je něco prostě špatně. Život je tok, proud – a já nedokážu žít ve stojatých vodách a těžko se mi přijímají taková dogmata „rady starších“ kolem mě. Někdy se člověk potřebuje na chvíli zastavit, aby strávil zážitky a výzvy každodenního dne, ale myslím, že by nikdy neměl vzdát tu největší výzvu a tou je život sám, za cenu pohodlného gauče (mohlo se totiž taky stát, že to bude gauč u psychiatra).

Pevně věřím v léčivou moc tvorby  – arteterapie. Aplikuji ji na sebe celý život a můžu zodpovědně říct, že mě nejednou zachránila a pomohla mi v těžkých životních obdobích, a že těch nebylo málo.

Ale zpět k výzvám osobním. Letos podstoupím jednu zásadní výzvu – já skrytý introvert a zoufale nesoutěživý typ vystavím svou kůži na trh. Dobrovolně a za vlastního přispění. Výstava, kterou chystám je pro mě velká výzva. Tvorba je pro mě chlebíček každodenní a vášeň celoživotní, ale se sdílením to mám tak nějak všelijak. Ale k čemu je fotograf a tvůrce, když si vyrábí do šuplíčku…. Ale jak zjistím, že už jsem tvůrce zralý vylézt ze svého šuplíčku? No, těžko říct. Řekla bych, že pro tvůrce je to těžké zhodnotit, ale je tady právě to okolí, se kterým občas tu svou vášeň sdílí, a které ho tak nějak vyhecuje !-) A taky i pro to své okolí bych se zase na oplátku chtěla hecnout já.

Jdu si svou cestou fotografického procesu a učím se a říkám si, co letošní rok přinese a co si nadělím na své tvůrčí cestě já sama. Určitě chci dál svému koňovi (nějak mě ten koníček přerůstá !-)) věnovat spoustu času. Fotím denně, jenže fotky často zůstanou v mém iPhonu, nebo v počítači..Řekla jsem si, že letos by to chtělo více sdílet. Loni byl velkým posunem ve sdílení instagram, ke kterému jsem se, samozřejmě po vyhecování kamarádkou, konečně připojila…

U ostatních fotografů vidím, že si dávají taky své výzvy třeba 365 – každý den jedna fotka a tak. Se mnou je problém v pravidelnosti, dost špatně se nutím dělat něco pravidelně – někdy není síla, nálada, inspirace….Kolikrát stačí, že pravidelně chodím do práce a starám se o děti a kočky. Občas jsem si nějakou malou soukromou výzvu dala a bylo to docela poučné ve smyslu – poznej sám sebe fotografe.

Mluvím tady především o svém fotografování, protože je nejspíš alfou i omegou mého tvůrčího života, přestože dřív než jsem začala seriózně fotit a ne jen „plácat fotky“, jsem kreslila a malovala a neustále zaměstnávala ruce ručními pracemi. Teď už kreslím minimálně, maluju sporadicky (ale miluju to fakticky) a mám záchvaty šití…., ale fotka je se mnou každý den. Ač se zdráhám nazývati fotografem, focení je pro mě zásadní. Zkusím se tedy hecnout a vytvořit si svou fotografickou výzvu tady. Uvidíme, co to přinese.

PS: Ve chvíli kdy jsem napsala koncept tohoto článku a vymyslela si svou výzvu, jsem ještě netušila, že na druhý den mě totálně skolí angína. Takže výzva bude opravdu zajímavá zkouška mého fotografického já ihned ze začátku.

Co Vy? Máte rádi výzvy? Hecujete sami sebe nebo se necháváte vyhecovat někým?