72/365 Amy zahradnice

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

To je prostě život s kočkama. Původně jsem chtěla vyfotit, jak mi konečně začínají kvést muškáty na lodžii, kteréžto květy netrpělivě očekávám, páč jsem je začala letnit poněkud později – jenže mi do záběru vstoupila Amy :-) . A toho jsem musela využít. Ona je totiž tak akční,  že člověk musí být rychlý a zdatný fotograf, aby ulovil nerozmazanou fotku a najednou se nám tady slečna zahradnice objektivu přímo nabízí. No nic, muškát počká, cvak….modroočko (hm, první fotka je stejně rozmazaná), cvak podruhé – bingo. A nakonec vyfotím i ty muškáty, tak místo jedné fotky jich tady dnes bude víc. Můžete za to poděkovat Amy :-D . Amy totiž začala zahradničit. Hrabe tlapičkou do květináčů zodpovědně…a pak se diví, že máma nejásá radostí. Jak to? Vždyť máma takhle přesně taky přesazuje květiny, vždycky jí sleduju…Ano, Amy máš pravdu, vždycky ráda sleduješ moje zahradničení a koukám, že se ti zalíbilo a snažíš se pomáhat.

A tak vám vyfotím ke krásnému lososovému květu muškátu (který kdysi starší dcera vyhrála na zahradnické soutěži)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a ke krásným listům muškátů, které hrajou všemi barvami kupodivu nejen zelenou, asi se jim taky zachtělo „kvést“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

ještě ten kaktus mé mladší dcery (ta zatím zahradnické geny nepřevzala, přežije u ní jen kaktus, o který se ale rozhodla pečovat, teda pokud nad ním zrovna nepřevezme dohled Amy :-) ) Amy chtěla zjevně kaktus přesadit někam jinam, ale asi nevěděla kam, vyhrabala ho z květináče na okně a my musely přestěhovat pana kaktuse z dceřina pokoje do vyvýšených pater police na lodžii, kam slečna zahradnice Amy svou tlapičkou nenechavou nedosáhne……(jsme si tím teda dost jistí, že nedosáhne, ale znáte to – kam čert nemůže nastrčí kočku).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale kdo by se na ni zlobil. Když udělá ten svůj kukuč, odpustí ji člověk všechno na světě a ani se nestihne zlobit. Je to takový andílek s ďáblíkem v těle a se zahradnickými sklony…A takhle my žijeme. :-D

Taky vám kočky doma takhle zahradničí nebo jiní mazlíčci?

Krásný víkend!

Moje anglická cesta III. – Ema a moře

Pěkný den! Počasí láká vyloženě kolikrát už i na to koupání a tak jsem si řekla, že než vás vezmu na prohlídku Bristolu a krásné architektury, zajedeme si k moři.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře je pro mě fenomén a nejen proto, že ho tady nemáme. Moře je pro mě symbolem volnosti, jako by se duše chtěla rozlétnout tím nekonečným prostorem. Já, která žiju v údolí sevřeném kopci, dokážu ocenit výhled do široširé dálky (aniž bych přitom musela překonat větší nadmořskou výšku). Miluju vodní toky, jakékoliv, miluju prostě vodu. Neznáme se? Těší mě, jsem Ryba :-D U vody mám prostě pocit meditace a nemusím se o to nijak snažit, asi tak jako kdekoliv v přírodě….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Takže asi chápete, že pobyt na jihozápadním pobřeží Anglie byl pro mě zážitek a hlavně balzám na mou unavenou duši. Každé ráno jsem s radostí poslouchala křik buřňáků (místo decentního ale urputného budíku v telefonu) a vdechovala vlhký mořský vzduch. Nechápu, proč ještě nebydlím u moře, někde se stala chyba, čeští soudruzi! :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale pozor nejsem typický plážový povaleč (spíš kavárenský), z toho jsem už vyrostla, válení se na dece v horku mě fakt nebaví. Ale procházet se po pláži či po promenádě kolem moře, ach.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře v Anglii samozřejmě není tak komfortní jako to v Chorvatsku, koupání by asi bylo jen pro otužilé domorodce… Děti vyrůstající tady žádné jiné moře nemají a jsou otužilé, jak jsem měla možnost vidět. Stejně jako Andy zdejší rodilý angličan opovrhoval tím „klasickým“ teplým mořem určeným k dovolené – kdy tvrdil, že to není žádné pořádné moře, když se moře zběsile nevlní v rytmu dunícího větru. Rozuměj – studené anglické moře je to pravé :-D . A taky nám jasně vysvětlil, že tohle moře není špinavé (dirty), jak jsme se trošku ofrňovaly (a naše nechuť do něj vstoupit tímto stoupala ještě víc), ale je pouze bahnité (muddy)…..Toto nesmělo být ztraceno v překladu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale i tak být na blízku moře byla pro mě krásná procházka. Byla jsem úplně unešená, že z centra města Weston-Super-Mare člověk po svých došel k moři!!!! Jak nevídané, takový kousíček od moře!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Byl zrovna odliv, takže pláž byla široká, jindy je celá zalitá vodou až po okraj…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A uvízlá loďka čekající na odliv mě prostě fascinovala. Bylo v tom něco symbolického.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře je prostě magické!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

70/365 Na zdravotní procházce

70/365 Na zdravotní procházce

Tuhle fotku jsem udělala včera na své zdravotní procházce. Zdravotní proto, že jsem cítila hlubokou potřebu si ji naordinovat. Když se člověk ráno vzbudí unavený, je to neklamná známka, že energetické proudy v těle i mysli jsou narušeny. A čím to vlastně, když jsem člověk, který se snaží žít intenzivně a pořád hledá cesty a ty pravé úhly pohledu?

Je to jednoduché, ač jsem sama člověk kreativní a mám své osvědčené zdroje energie (příroda, umění, hudba…), existuje spousta lidí, kteří svoje zdroje nemají a koukají něco vytřískat z ostatních – asi jim to přijde nejjednodušší naplivat svoje komplexy a trable na ostatní. Jeden problém je arogance a druhý opačný problém je ignorace – oba působí jako totální odšťavňovač a vaše kreativita a načerpaná energie jsou vám k prdu, protože ji plýtváte na tyhle věci. Nu což, člověk je sociální tvor. Jenže já včera pocítila velkou asociální potřebu, vyhnout se obloukem všem lidem a načerpat blahodárnou sílu v lese a rozjímat nad světem v tichu protkaném pouze krásným ptačím zpěvem…Šla jsem do lesa rovnou z kanceláře, tak asociální jsem byla. Naštěstí mnoho lidí tuhle metodu nepoužívá, les byl nádherně prázdný, občas prošel jen nějaký důchodce, a když jsem náhodou zaslechla lidské zvuky v podobě hejna malých dětí, utíkala jsem dál do ticha :-D .

A říkám si, čím to pořád je, že se nechávám tak vyčerpat ostatními lidmi. Není to jednoduché rozluštit, ale prvotní je, že pořád se snažím nacházet ve všech něco pozitivního – taková blbost! :-D Někdy najdete pozitivní stav jedině v tom, že se některým lidem vyhnete. Poslední dobou dost zhusta přemýšlím nad tím uměním – uzavřít se, odejít, nechat být… Nenechat se vyčerpat. Asi proto, že mám v živé paměti, jak vyčerpaná na ultimo jsem odjížděla na svou dovolenou a rozhodla jsem se s tím něco radikálně dělat, aby se to neopakovalo. A nemůžu do té Anglie odjet pokaždé, když budu unavená, že….Ale mohla jsem si za to i sama, o tom žádná. Někdy nejsem prostě jen tak pozitivní, někdy jsem jen zcela jednoduše zabejčená (jó, ten beran ve mně) a nechci věci a lidi potažmo vztahy vzdávat….Záchranářka ve mně si přichází na své. Další blbost :-D

Některým lidem a věcem se nevyhnete, patří nějakým způsobem do vašeho života  a vy se prostě musíte s jejich energií střetávat . Těžko můžete elegantně poslat k šípku šéfa nebo blízkého kolegu….,  či okamžitě vydědit pubertální dítě. Ale kde je ta hranice??? Pouštíme si snad každého do svého obýváku nedejbože ložnice? Tak proč si kolikrát pozveme lidi do svého „energetického pole“, aby nám tam dělali paseku? A kde je ten pomyslný klíč k uzavření své komfortní zóny, aby z ní neunikala energie jak z píchlého kola? V hlavě? Určitě!

Už mě totiž nebaví ten stav, kdy se snažím, pracuji na sobě, jsem zdvořilá, ohleduplná a pozorná, a na oplátku nedostávám v lepším případě nic. Jsou to drsné počty? Je to styl – má dáti dal? Ano, je. Můžu být dál chápavá, že různí lidé mají různé potíže a neduhy a trable, a že se proto nechovají hezky – ale  nemusím to snášet. Můžu říct, okej – odcházím, až Ti bude líp a budeš chtít sdílet něco pěknýho, dej vědět….Jenže já vždycky svůj vnitřní alarm neposlechnu, chjo. Pak jsem vyšisovaná jak prostěradlo od poledního slunce a přemýšlím, co se zase stalo.

Věřím, že tyhle návyky jsme si přinesli asi nevědomky z dětství, kdy se po nás chtělo, abychom mysleli na jiné a né na sebe – je to hnusné a sobecké!!!! Byli jsme trestání za to, že jsme se jako malí snažili bránit útokům, a přikazování stylem nastav druhou tvář….no ehm…., to opravdu nepomáhá, pokud tedy neaspirujete na mučednici roku. Právě pro ženy je to mnohem těžší, jako holka jste se ani poprat nemohla, natož se pořádně vzteknout a aspoň nadávat,  vše jste musela snášet pomalu s elegancí a úsměvem. Ve stylu “takhle se přece hodná holčička nechová“. Když žena vyroste, stane se matkou, přijdou děti – naučí se nemyslet na sebe absolutně, pak je tady partner, přítel, práce, domácnost, přátelé…..a kde jsem já? Někde na konci fronty. Mám vypozorováno, že muži tenhle problém zvládají mnohem lépe, klidně vás „vyignorujou“ (hnusně zparchantělé slovo, já vím) vypnou příjem, nereagují, neodpovídají, udělají si svůj prostor, kdykoliv a jakkoliv….

Mám velký sen, vylepit si na dveře svého pokoje ceduli s úředními hodinami :-D , ideálně pouze dvakrát týdně jako státní úřednice….Nebo by bylo lepší si to nalepit rovnou na čelo??? Protože všichni i všichni ti milí blízcí lidé (včetně koček a jiné havěti zvané mazlíčci), prostě mají pocit, že jste tady pro ně ve dne v noci….Pokud žijete ve vztahu, kde jaksi výměna energií funguje oboustranně – dá se to zvládnout, v opačném případě skončíte vyčerpaná a opuštěná. Lidští vysávači totiž nemají nikdy dost a chtějí stále více. To vy musíte umět říci s jistotou A DOST! Kdy je ta pravá chvíle? Možná bychom měli poslouchat více naši intuici a vnitřní hlas a alarmy našeho těla….Důvěřovat především sobě a až pak všem ostatním. Milovat sám sebe navzdory výchově a pocitu, že je tady přece vždycky někdo potřebnější než my samy. Není. Braňme si své energetické pokojíčky, aby nám v nich nechodili známí i neznámí v zablácených botech.

Co vy? Máte zmáklou svou energetickou ochranu? !-) A jak čerpáte energii?

Krásný den přeji.

 

69/365 Čas pivoněk

69/365 Čas pivoněk

Tak je tady zas – čas pivoněk. Pivoňky jsou všude, kam se podívám, hlavně teda kvetou na instagramu :-) . Ve městě člověk musí trochu více hledat než je najde…Každoročně i já ráda podléhám jejich pomíjívé kráse. Tentokrát mi ve váze pominuly opravdu docela rychle, tak tak, že jsem je v tom shonu kolem stihla vyfotit než mi opadaly. Tyhle ze zahrádky kolegyně jsou krásně krémové s nádechem růžové a rozmarně střapaté v plném květu..

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

 

Poslední dobou dost často přemýšlím nad lehkostí bytí :-) .

Kde je ta hranice, kdy je bytí příliš lehké a nesnesitelné a kdy je příliš těžké a taktéž nesnesitelné….Můj život je jedna challenge za druhou, často neovlivním, co se mi stane a jak se ke mě budou chovat jiní – život není vždycky super pozitivní a sluníčkový. Především je život strašně relativní. (Moudrý Einstein vystihl podstatu života v jedné větě!) V jedné chvíli pijete svůj ranní čaj a máte pocit, že je krásné ráno a v dalších chvílích dostanete ťafku mezi oči. Vždycky máme na výběr, jak se zachováme, v tom tkví naše svoboda. Ovšem ne vždy tu volbu vidíme. Kymácíme se mezi dvěma pocity jako osika, jako jemné chmýříčko odkvetlé pampelišky ve větru a máme pocit, že směr nám udává někdo jiný. Vítr či osud, okolnosti, ostatní lidé kolem nás…

Ano, kolem nás to lítá, kolikrát schytáme úder židlí, kterou přinesla vichřice bůh ví odkud. Všichni jsme tak trochu pápěříčka ve větru, dokud nenalezneme svůj střed. A dokud nepochopíme, že někdy je prostě fajn dovolit tomu větru, aby nás poponesl, místo abychom my určovali směr. Možná třeba nedojdeme tam, kam jsme si přáli, ale nikde není řečeno, že to jiné místo nebude taky fajn a třeba lepší.

Učím se jen tak plout a zároveň rozlišovat, kdy je plout dovoleno a kdy naopak je třeba hrábnout do vesel. Byla jsem zvyklá tahat vesla vší silou do vyčerpání i proti proudu řeky. Moje životní challenge nejsou náhodami, ač by se to zdát mohlo. Jsem člověk, který k plnému životu výzvy potřebuje a nedokáže snést tu přílišnou lehkost bytí, kdy má pocit, že už není kam růst, nedejbože, že se nudí….Jenže přílišná lehkost stejně jako těžkost bytí neexistuje – jen náš postoj k nim.

Při focení někdy stačí změnit nepatrně úhel pohledu a najednou se nám nabízí krásná a dokonalá kompozice,  v životě někdy stačí chvíli si vydechnout a dát si čas na řešení, podívat se na věci z jiného úhlu a najednou má vše smysl, skládanka do sebe zapadá. Jen najít si ten čas. Se vztahy s lidmi je to někdy těžší, zjistíte, že pomyslný kousek do skládanky nezapadl….Pak je třeba nechat čas, aby nám pomohl vyrovnat se se změnou kurzu.

Díky změně prostředí během mé dovolené v Anglii, jsem zase našla jiný úhel pohledu. Pochopila jsem, že je prima a hrozně občerstvující jen tak plout a zároveň mít jistotu, že umím hrábnout do vesel, když je třeba –  nedejbože, kdyby se bárka překlopila – umím i plavat. A taky, že mám stále kolem sebe lidi, kteří vyslyší mé SOS – a tohle mi k životu stačí.

Přeji vám dobrý vítr do plachet!

 

Moje anglická cesta II. – V anglické zahradě

Hezký den! Vítám vás u dalšího dílu mého anglického cestování. Tentokrát si užijeme opět přírodu a květiny a to na anglickém venkově v Easton in Gordano.

Po procházce v Priors Wood jsme se posilnili v „Králově náruči“ ciderem (hrozně mi tady Čechách chybí) a chipsy s čedarem (víte třeba, jaký je rozdíl mezi french fries a chips?) French fries jsou tenké hranolky, jak je známe z Mekáče a spol., a ty anglické chips jsou pořádné hranole, jen tak mimochodem…:-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Anglii jsem nemohla neobdivovat jejich specifickou architekturu, je tak odlišná od té naší, kombinace kamene a dřeva, ááách..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hodně mě překvapil jednolitý styl zdejších domečků – žádné „každý pes jiná ves“ jako je tomu často u nás :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nadšeně jsem přijala pozvání k rodičům přátel do jejich domu a zahrádky a bylo tak krásně, že jsem neodolala nafotit všecko, co kvetlo. Zahrádka byla krásně polodivoká, rostly v ní ušlechtilé květiny, ale tak nějak volně a nenásilně…, bylo v tom velké kouzlo. Zahrádka byla taky dost v terénu a ta členitost kolem domečku se mi hrozně líbila, bylo zde místo pro různá zákoutí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moji fotografickou vášeň jsem mohla sdílet i s Andyho tatínkem, který mi na chvíli půjčil svůj těžký obří Nikon, abych si vyzkoušela focení v zahradě, i když mi bylo jasné, že tohle vybavení je mnohem kvalitnější než moje, ráda jsem se nakonec vrátila ke svému mrňavému a lehoučkému Olympusu :-) .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moje pobíhání s foťákem od kytičky ke kytičce zaujalo psí lady Bellu a rozhodla se mi to hezky zpestřit tím, že za mnou pořád běhala s míčkem. Takže jedna fotka cvak, hodit míček hop.., cvak, hop….Docela výzva na soustředění :-D Za to bílá psí lady jen tak plula zahradou a ráda se nechala pohladit, ale že by se zas jako musela honit za míčem to ne…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Byl to prostě krásný relax, tak si to pojďte užít se mnou a podívejte se, co všechno kvetlo….

Příště vás vezmu na výlet do Bristolu :-D

Moje anglická cesta I. – Kouzelný les Priors Wood

Pěkný den,

usaďte se, uvařte si čaj (jak jinak k anglickému čtení :-) ) a zvu vás na výlet do Anglie. Konečně se totiž dostávám ke svým fotkám, které jsem udělala na své anglické cestě. Podovolenkový nápor se konečně trochu utlumil, vracím se chtě nechtě „do normálu“ a tak můžu zavzpomínat skrze fotky na místa, která mě nadchla. Myslela jsem si, že jsem moc nefotila a nakonec jsem si přivezla 400 fotek…. Nějak jsem si tu dovolenou v cizí krásné zemi nechtěla užívat pouze skrze objektiv, ale hlavně na vlastní oči a smysly a nasávat atmosféru.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A protože i tak je těch fotek hodně a každá mě přenáší do kouzelného světa vzpomínek, dává mi pořádně zabrat být zdravě kritická a vybrat ten „zlatý výběr“. Nakonec si uděláme takový cestopisný seriálek. Pan Čapek má své Anglické listy, tak já si taky něco napíšu :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

První den jsem strávila především na anglickém venkově u rodičů mých přátel a snažila se nějak „rozmluvit“ :-) . Angličtinu miluju, ale už je to dlouhá doba, kdy jsem skládala maturitní zkoušky a naposled souvisle mluvila anglicky se svými německými příbuznými. Před rodilými mluvčími mám o to větší trému. Naštěstí všichni byli moc milí a pochvalou ocenili mou snahu komunikovat i přes nějaké to zapomenuté slovíčko, tak jsem se přece jen rozkecala. A když si navíc můžete o své fotografovací vášni promluvit taky s fotografem jazykové bariéry padají.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tento díl chci zaměřit na kouzelný les Priors Wood v Gordano Valley plný modrých zvonečků. Chci vám zprostředkovat zážitek z toho lesa, takže vyberu spoustu fotek. Myslím, že Priors Wood si to více než zaslouží. Je unikátní. Abych byla trochu zeměpisněji konkrétní většinu času jsem trávila v jihozápadní Anglii, což je nejteplejší místo Anglie :-D . Můžu potvrdit, po návratu domů jsem zažila šok zimou a vzápětí se nachladila.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ačkoliv tady na jihozápadě Anglie každý den sprchlo, teplo bylo jaksi konstantní a pořád. A mě navíc uvítala Anglie hřejivou náručí, kdy první dva dny bylo opravdu krásně teplíčko a převážně slunečno. A mořský vzduch dělal taky své….No, přece jen tam už začalo jejich léto. Co se mě týče, léto s teplotami max. 25 stupňů by mi úplně stačilo :-)

Jak uvidíte z fotek, Priors Wood je starý les, máte pocit, že za každým starým stromem číhá nějaký elf a kontroluje, jestli se chováte na procházce k lesu s úctou. Samotné stromy vypadají jako živá stvoření, některé torza připomínají mýtická zvířata a bytosti anebo mě šálil zrak? Přesvědčte se sami. Já jako člověk, který pochází ze země, kde jsou zvonečky chráněné a uvidíte je ve volné přírodě opravdu málo, jsem byla unešena tou modrou pokrývkou, jakoby zrcadlila modrost nebe na zemi….Tak ať vám k prohlížení fotek cinká kouzelná hudba modrých zvonků.

Příště si dáme anglický venkov !-)

67/365 New

67/365

67/365

Před týdnem jsem se vrátila ze své cesty do Anglie. Mám tolik zážitků ke zpracování a pořád se kolem mě děje plno věcí, že zatím ještě nevím, z jaké strany zážitky uchopit. Nicméně jsem si sebou kromě fotek přivezla i nové pocity….Dovolená a potažmo návštěva cizí země a ochutnání jiných zvyků, chutí a barev je vždy neskutečně obohacující. Anglie mě v tomhle naprosto dostala. Zdejší jazyk jsem si zamilovala už na střední škole, ale neměla jsem, až na nějaké epizody, nikdy možnost slyšet ten jazyk kontinuálně a neustále celý týden v kuse a  navíc v „původním znění“ :-) . Ta naprostá jinakost téhle země mi rozšířila nejen vědomí, ale také mi pomohla rozšířit mou zónu komfortu. Přivezla jsem si sebou nejen suvenýry a fotky. Přivezla jsem si novou lásku k zajímavé zemi a také kýžený odstup k některým problémům, které jsem opouštěla při odletu. Dlouho se zdálo, že na dovolenou není nikdy ten pravý čas a teď se, myslím, ten čas naplnil a já odjela v pravou chvíli (řekla bych – za pět minut dvanáct). Teď jsem se vrátila posilněná a doufám, že budu žít z těch zážitků ještě hodně dlouho a dodají mi sílu na každodenní cestě….Můžete se těšit na spoustu fotek :-) a já musím sednout, vytřídit je a zeditovat a znovu se ve vzpomínkách vrátit. Už se na to moc těším….

Hezký víkend!