77/365 Sukulent zblízka

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dnešní fotka zblízka je z mé zahrádky. No zahrádky, maličkatá zahrádka na lodžii to je. Letním tam spoustu kvítí z bytu a taky tohoto krasavce sukulentního. Nejsem žádný expert na sukulenty, mám ráda všechno kvítí, ale poslední dobou nám doma přibývají tyto méně náročné květinky včetně kaktusů. Hlavně kaktusový trend nastavily moje dcery, já vlastně ještě žádný kaktus nemám :-) . Jejich nespornou výhodou je, že když odjedete na dovču, tak vám mezitím neuvadnou, ale pěkně na vás počkají a se zalíváním je to právě vždycky: „méně je více“,  u kaktusků je to méně ještě menší….Zjišťuju, že mi opravdu dělá problém je nezalívat, ale učím se být nekompromisní :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A právě tento sukulentník voskovec (nejsem si přesně jistá jeho přesným názvem ač jsem googlila Echeveria Cante?) dostal nový stylový domeček od designéra Ib Laursena. Vypadá jako bych si ho koupila na Covent Garden Market v Londýně, ale pouze mate svým designovým tělem, původem je z Dánska. Smaltované květináčky jsou v naší domácnosti totiž velmi praktické, obzvlášť když máme doma takovou zahradnici jako je kočička Amy. Tenhle voskovec má původně krásně ojíněné listy, jenže když Amy pořád na ty kytky „sahá“ čumáčkem…no, tak je to na něm pěkně znát :-) Přesto mám z něho i tak velkou radost a momentálně sousedí s netřeskem, který odněkud donesla dcera, docela si pobyl na suchu než jsem ho objevila, tak uvidíme, jestli ocení zasazení do hlíny a speciálního květináčku, který jako by celou dobu, co byl nevyužitý, čekal jen na tohohle drobečka. Předpokládám, že Amy bude na něj pravidelně dohlížet, kdybych náhodou já jeden den vynechala…

Co vy, pěstujete sukulenty nebo kaktusy?

Šeříkový keř a orchideje vypěstované kočkou

Hezký den!

Tak jsem si zas jednou dovolila ten luxus a namalovala obraz jen tak pro sebe a pro radost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A taky proto, že dost bolo holých zdí :-) . Po rekonstrukci a velké očistě bytu mi čistě bílé holé zdi dělaly hrozně dobře. Ač mě maličko znervózňovaly ty haldy nepověšených obrazů v koutě, nemohla jsem si pomoct.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Porekonstrukční čas mě naučil jednu věc – když člověk zásadně mění svůj domov, ať už ho mění za jiný, nový nebo rekonstruuje zásadně ten starý, vždy je dobré nastěhovat jen to nejdůležitější a dekorace a zbytek nechat pěkně uležet, často si ten prostor sám řekne, co potřebuje. Zjistila jsem, že některé věci mi v každodenním provozu nefungují, jak jsem si představovala, takže jsem šíbla tu skříň tu lednici a tím, že jsem nespěchala, jsem měla možnost prostě svůj nový byt „zažít“….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A teď po půl roce od rekonstrukce vykrystalizovala má představa, jak chci dál koncipovat svůj domov – mimo jiné i co se týče barev, protože barvy jsou pro mě klíčové a jim se podřídí veškerý výběr dalších věcí do bytu, které si v budoucnu pořídím. Zjistila jsem, že mě přitahují jemné pastelové barvy na neutrálním podkladě, vyloženě mě tyhle barevné kombinace uklidňují, ověřila jsem si to při prohlížení spousty interiérů na bloglovin a pinterestu. A teda po celodenním shonu a po příchodu z práce vítám klídeček a pohodu především… A můj styl je takový eklektický, prostě osobitý mix, starého nového moderního i vintage.  Věci už nechci hromadit, v tomto případě platí vždycky – méně je více. Byt je tak mnohem vzdušnější i má mysl. :-) Věci, které si budu pořizovat už budou vyloženě srdeční věci anebo ryze praktické, nic na víc…..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Při malování nového obrazu do mé ložnice jsem tedy pochopitelně sáhla po jemných pastelových odstínech akrylových barev. Vyloženě jsem si střihla intuitivní malbu, kdy paletou bylo samotné plátno a střídala jsem roztírání barev štětcem s prskáním barvy spontánně jako Pollock :-D .   Není to tak jednoduché v rámci kompozice, jak by se zdálo,  obzvláště v umění je „umění jednoduchosti“ vyšší level a těžší disciplína, ale hrozně mě to bavilo. Byla v tom neuvěřitelná svoboda, ale tak nějak lehce kontrolovaná.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A najednou jsem měla před očima rozkvetlý šeříkový keř.

A co mají orchideje společného s šeříky? No nic.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Jen to, že momentálně teď obojí kvete v mé ložnici a nádherně zbarvené květy orchideje phalenopsis s obrazem hezky ladí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Orchideje v tak hojném počtu mi tentokrát vypěstovala naše kočička Amy. Vždycky s nadšením pětileté holčičky vítám každý zárodek nového stvolu a příslib květů, ale tentokrát dřív než vůbec nasadila květina nějaká poupata, Amy stihla stvol dvakrát zlomit.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Prostě jí to nedalo a musela na to okno lézt přes květináč. Nejspíš teda když jsem spala, nutno podotknout, protože jsem hlídala orchidej jak hlídací pes anebo jsem pokoj před touhle zahradnicí v mé nepřítomnosti zavírala. No, ale tak dlouho se chodí na okno, až se orchidej zlomí. Naštěstí orchideje reagují na zlomení stonku založením nové větvičky, ufff. Do té doby jsem to samozřejmě nevěděla, že. Do té doby se u nás prostě stonky nelámaly. Ale Aminka je velká zahradnice :-D A díky ní se teď kochám tolika květy, které bych já sama nikdy nevypěstovala…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pěstujete vy nebo vaši mazlíčci taky orchideje? A co šeříky? :-)

76/365 Pastel Sunrise

76/365 Pink Sunrise

Azalky už dávno odkvetly, jejich krása byla krátká ale omamná, přesto mi jejich květy silně evokují léto. Obzvláště keře obsypané květy, které ve mě zanechaly rozkvetlé vzpomínky na dovolené, které jsem kdysi dávno strávila u moře. Barva této azalky mě naprosto nadchla. Ten pastelový nádech mi připomíná letní východy slunce. Kdy se nebe teprve jemně zabarvuje a ospale se rozkoukává než nastane intenzivní výbuch světla, který pohltí většinu barev. Ve stínu ale barvy kvetou dál….

72/365 Amy zahradnice

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

To je prostě život s kočkama. Původně jsem chtěla vyfotit, jak mi konečně začínají kvést muškáty na lodžii, kteréžto květy netrpělivě očekávám, páč jsem je začala letnit poněkud později – jenže mi do záběru vstoupila Amy :-) . A toho jsem musela využít. Ona je totiž tak akční,  že člověk musí být rychlý a zdatný fotograf, aby ulovil nerozmazanou fotku a najednou se nám tady slečna zahradnice objektivu přímo nabízí. No nic, muškát počká, cvak….modroočko (hm, první fotka je stejně rozmazaná), cvak podruhé – bingo. A nakonec vyfotím i ty muškáty, tak místo jedné fotky jich tady dnes bude víc. Můžete za to poděkovat Amy :-D . Amy totiž začala zahradničit. Hrabe tlapičkou do květináčů zodpovědně…a pak se diví, že máma nejásá radostí. Jak to? Vždyť máma takhle přesně taky přesazuje květiny, vždycky jí sleduju…Ano, Amy máš pravdu, vždycky ráda sleduješ moje zahradničení a koukám, že se ti zalíbilo a snažíš se pomáhat.

A tak vám vyfotím ke krásnému lososovému květu muškátu (který kdysi starší dcera vyhrála na zahradnické soutěži)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a ke krásným listům muškátů, které hrajou všemi barvami kupodivu nejen zelenou, asi se jim taky zachtělo „kvést“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

ještě ten kaktus mé mladší dcery (ta zatím zahradnické geny nepřevzala, přežije u ní jen kaktus, o který se ale rozhodla pečovat, teda pokud nad ním zrovna nepřevezme dohled Amy :-) ) Amy chtěla zjevně kaktus přesadit někam jinam, ale asi nevěděla kam, vyhrabala ho z květináče na okně a my musely přestěhovat pana kaktuse z dceřina pokoje do vyvýšených pater police na lodžii, kam slečna zahradnice Amy svou tlapičkou nenechavou nedosáhne……(jsme si tím teda dost jistí, že nedosáhne, ale znáte to – kam čert nemůže nastrčí kočku).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale kdo by se na ni zlobil. Když udělá ten svůj kukuč, odpustí ji člověk všechno na světě a ani se nestihne zlobit. Je to takový andílek s ďáblíkem v těle a se zahradnickými sklony…A takhle my žijeme. :-D

Taky vám kočky doma takhle zahradničí nebo jiní mazlíčci?

Krásný víkend!

Moje anglická cesta III. – Ema a moře

Pěkný den! Počasí láká vyloženě kolikrát už i na to koupání a tak jsem si řekla, že než vás vezmu na prohlídku Bristolu a krásné architektury, zajedeme si k moři.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře je pro mě fenomén a nejen proto, že ho tady nemáme. Moře je pro mě symbolem volnosti, jako by se duše chtěla rozlétnout tím nekonečným prostorem. Já, která žiju v údolí sevřeném kopci, dokážu ocenit výhled do široširé dálky (aniž bych přitom musela překonat větší nadmořskou výšku). Miluju vodní toky, jakékoliv, miluju prostě vodu. Neznáme se? Těší mě, jsem Ryba :-D U vody mám prostě pocit meditace a nemusím se o to nijak snažit, asi tak jako kdekoliv v přírodě….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Takže asi chápete, že pobyt na jihozápadním pobřeží Anglie byl pro mě zážitek a hlavně balzám na mou unavenou duši. Každé ráno jsem s radostí poslouchala křik buřňáků (místo decentního ale urputného budíku v telefonu) a vdechovala vlhký mořský vzduch. Nechápu, proč ještě nebydlím u moře, někde se stala chyba, čeští soudruzi! :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale pozor nejsem typický plážový povaleč (spíš kavárenský), z toho jsem už vyrostla, válení se na dece v horku mě fakt nebaví. Ale procházet se po pláži či po promenádě kolem moře, ach.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře v Anglii samozřejmě není tak komfortní jako to v Chorvatsku, koupání by asi bylo jen pro otužilé domorodce… Děti vyrůstající tady žádné jiné moře nemají a jsou otužilé, jak jsem měla možnost vidět. Stejně jako Andy zdejší rodilý angličan opovrhoval tím „klasickým“ teplým mořem určeným k dovolené – kdy tvrdil, že to není žádné pořádné moře, když se moře zběsile nevlní v rytmu dunícího větru. Rozuměj – studené anglické moře je to pravé :-D . A taky nám jasně vysvětlil, že tohle moře není špinavé (dirty), jak jsme se trošku ofrňovaly (a naše nechuť do něj vstoupit tímto stoupala ještě víc), ale je pouze bahnité (muddy)…..Toto nesmělo být ztraceno v překladu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale i tak být na blízku moře byla pro mě krásná procházka. Byla jsem úplně unešená, že z centra města Weston-Super-Mare člověk po svých došel k moři!!!! Jak nevídané, takový kousíček od moře!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 Byl zrovna odliv, takže pláž byla široká, jindy je celá zalitá vodou až po okraj…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A uvízlá loďka čekající na odliv mě prostě fascinovala. Bylo v tom něco symbolického.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moře je prostě magické!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

70/365 Na zdravotní procházce

70/365 Na zdravotní procházce

Tuhle fotku jsem udělala včera na své zdravotní procházce. Zdravotní proto, že jsem cítila hlubokou potřebu si ji naordinovat. Když se člověk ráno vzbudí unavený, je to neklamná známka, že energetické proudy v těle i mysli jsou narušeny. A čím to vlastně, když jsem člověk, který se snaží žít intenzivně a pořád hledá cesty a ty pravé úhly pohledu?

Je to jednoduché, ač jsem sama člověk kreativní a mám své osvědčené zdroje energie (příroda, umění, hudba…), existuje spousta lidí, kteří svoje zdroje nemají a koukají něco vytřískat z ostatních – asi jim to přijde nejjednodušší naplivat svoje komplexy a trable na ostatní. Jeden problém je arogance a druhý opačný problém je ignorace – oba působí jako totální odšťavňovač a vaše kreativita a načerpaná energie jsou vám k prdu, protože ji plýtváte na tyhle věci. Nu což, člověk je sociální tvor. Jenže já včera pocítila velkou asociální potřebu, vyhnout se obloukem všem lidem a načerpat blahodárnou sílu v lese a rozjímat nad světem v tichu protkaném pouze krásným ptačím zpěvem…Šla jsem do lesa rovnou z kanceláře, tak asociální jsem byla. Naštěstí mnoho lidí tuhle metodu nepoužívá, les byl nádherně prázdný, občas prošel jen nějaký důchodce, a když jsem náhodou zaslechla lidské zvuky v podobě hejna malých dětí, utíkala jsem dál do ticha :-D .

A říkám si, čím to pořád je, že se nechávám tak vyčerpat ostatními lidmi. Není to jednoduché rozluštit, ale prvotní je, že pořád se snažím nacházet ve všech něco pozitivního – taková blbost! :-D Někdy najdete pozitivní stav jedině v tom, že se některým lidem vyhnete. Poslední dobou dost zhusta přemýšlím nad tím uměním – uzavřít se, odejít, nechat být… Nenechat se vyčerpat. Asi proto, že mám v živé paměti, jak vyčerpaná na ultimo jsem odjížděla na svou dovolenou a rozhodla jsem se s tím něco radikálně dělat, aby se to neopakovalo. A nemůžu do té Anglie odjet pokaždé, když budu unavená, že….Ale mohla jsem si za to i sama, o tom žádná. Někdy nejsem prostě jen tak pozitivní, někdy jsem jen zcela jednoduše zabejčená (jó, ten beran ve mně) a nechci věci a lidi potažmo vztahy vzdávat….Záchranářka ve mně si přichází na své. Další blbost :-D

Některým lidem a věcem se nevyhnete, patří nějakým způsobem do vašeho života  a vy se prostě musíte s jejich energií střetávat . Těžko můžete elegantně poslat k šípku šéfa nebo blízkého kolegu….,  či okamžitě vydědit pubertální dítě. Ale kde je ta hranice??? Pouštíme si snad každého do svého obýváku nedejbože ložnice? Tak proč si kolikrát pozveme lidi do svého „energetického pole“, aby nám tam dělali paseku? A kde je ten pomyslný klíč k uzavření své komfortní zóny, aby z ní neunikala energie jak z píchlého kola? V hlavě? Určitě!

Už mě totiž nebaví ten stav, kdy se snažím, pracuji na sobě, jsem zdvořilá, ohleduplná a pozorná, a na oplátku nedostávám v lepším případě nic. Jsou to drsné počty? Je to styl – má dáti dal? Ano, je. Můžu být dál chápavá, že různí lidé mají různé potíže a neduhy a trable, a že se proto nechovají hezky – ale  nemusím to snášet. Můžu říct, okej – odcházím, až Ti bude líp a budeš chtít sdílet něco pěknýho, dej vědět….Jenže já vždycky svůj vnitřní alarm neposlechnu, chjo. Pak jsem vyšisovaná jak prostěradlo od poledního slunce a přemýšlím, co se zase stalo.

Věřím, že tyhle návyky jsme si přinesli asi nevědomky z dětství, kdy se po nás chtělo, abychom mysleli na jiné a né na sebe – je to hnusné a sobecké!!!! Byli jsme trestání za to, že jsme se jako malí snažili bránit útokům, a přikazování stylem nastav druhou tvář….no ehm…., to opravdu nepomáhá, pokud tedy neaspirujete na mučednici roku. Právě pro ženy je to mnohem těžší, jako holka jste se ani poprat nemohla, natož se pořádně vzteknout a aspoň nadávat,  vše jste musela snášet pomalu s elegancí a úsměvem. Ve stylu “takhle se přece hodná holčička nechová“. Když žena vyroste, stane se matkou, přijdou děti – naučí se nemyslet na sebe absolutně, pak je tady partner, přítel, práce, domácnost, přátelé…..a kde jsem já? Někde na konci fronty. Mám vypozorováno, že muži tenhle problém zvládají mnohem lépe, klidně vás „vyignorujou“ (hnusně zparchantělé slovo, já vím) vypnou příjem, nereagují, neodpovídají, udělají si svůj prostor, kdykoliv a jakkoliv….

Mám velký sen, vylepit si na dveře svého pokoje ceduli s úředními hodinami :-D , ideálně pouze dvakrát týdně jako státní úřednice….Nebo by bylo lepší si to nalepit rovnou na čelo??? Protože všichni i všichni ti milí blízcí lidé (včetně koček a jiné havěti zvané mazlíčci), prostě mají pocit, že jste tady pro ně ve dne v noci….Pokud žijete ve vztahu, kde jaksi výměna energií funguje oboustranně – dá se to zvládnout, v opačném případě skončíte vyčerpaná a opuštěná. Lidští vysávači totiž nemají nikdy dost a chtějí stále více. To vy musíte umět říci s jistotou A DOST! Kdy je ta pravá chvíle? Možná bychom měli poslouchat více naši intuici a vnitřní hlas a alarmy našeho těla….Důvěřovat především sobě a až pak všem ostatním. Milovat sám sebe navzdory výchově a pocitu, že je tady přece vždycky někdo potřebnější než my samy. Není. Braňme si své energetické pokojíčky, aby nám v nich nechodili známí i neznámí v zablácených botech.

Co vy? Máte zmáklou svou energetickou ochranu? !-) A jak čerpáte energii?

Krásný den přeji.