V Praze je mi blaze z mnoha osobních důvodů i z důvodů zcela objektivních. V této pohnuté době je, myslím, více než na místě býti patriotem své vlastní zemi. Občas mě mrzí, jak my Češi jsme tak nějak nevděční a pořád koukáme sousedům a cizincům do talíře, a chválíme jak to mají všecko hezčí. Mezi sebou si závidíme a nepřejeme a nakonec ty síly promrháme, místo abychom si to tady dělali hezčí. Jsme fascinováni cizími hlavními městy a nevidíme, co za krásy máme přímo doma. Nápor patriotismu trvá pouze během mistrovství světa v hokeji…..Určitě tak nemyslí všichni, ale bylo by krásné, kdybychom všichni uměli držet za jeden provaz spojující naši mrňavou ale krásnou zemičku.

Ač velice soucítím s Paříží a ostatními městy, které byly napadeny zlem (protože se to týká nás všech), přestože je na světě plno krásných měst a míst, mé srdce patří naší zemi a Praze. Prostě se tu cítím doma.

Jsem zatím tak nějak zabydlena mezi dvěma extrémy, kdy bydlím v dalekém maloměstě a miluji velkoměsto. Vidím výhody bydlení mimo hlavní osy dění i jejich nevýhody. Někdo z velkoměsta utíká, někdo utíká z maloměsta. Svůj střed ale  musí každý najít v sobě. Momentálně cítím velkou vnitřní změnu, stalo se to nějak pozvolna, ale uvědomila jsem si ji až teď ve chvíli, kdy jsem se stala dobrovolně nomádem z důvodů rekonstrukce mého bytu. Domov si totiž nosím v sobě, už nelpím na konkrétním místě, lpím na konkrétních lidech. Kde jsou milovaní lidé, tam je můj domov. Trvalo mi několik desítek let tohle v sobě najít…Cítím v tom velkou svobodu, kterou pro svůj život nutně potřebuji….I přes tuto vnitřní svobodu si chci ale k životu vybrat místo, s kterým budu rezonovat. Už dlouho totiž tuším, že s místem, kde momentálně bydlím, nerezonuji. Děti odcházejí z domova a já zjišťuji, že nelpím na místě, ale na lidech a že je třeba se v čase a prostoru posunovat dál a jinam. Momentálně jsem na cestě. Být na cestě je vzrušení i strach z neznáma zároveň, existují pochyby i jistoty. Ale jedině tak mám pocit, že žiju. Nedávno jsem byla na cestě za pražskými krásami…..

Jestli chcete, pojďte se mnou na procházku po naší matičce Praze. Na místa, která jsem objevila nebo kam se ráda vracím pro inspiraci a energii. Kdo má raději fotografie, může rovnou narolovat celou galerii na konci článku. 🙂

Tentokrát jsme si s dcerami daly vyloženě rande s městem. Zkoumaly jsme, ochutnávaly, užívaly si, inspirovaly se, čerpaly energii z pulsujícího srdce velkoměsta, abychom si tu energii mohly sebou odvézt do našich končin, kde lišky dávají dobrou noc a rozvíjet své nápady, tvorbu, život….

Prvním místem, které jsme nutně musely navštívit hned po příjezdu byl espresso bar Ema. Je jasné, že kavárna stejného jména jako moje alter ego musí být mou láskou. Ale hlavně tam dělají fakt vynikající kafe. Začínat tour de Prague a pak následně i pondělí v Emě, je pro mě ideální začátek čehokoliv 🙂

Posilněny jsme vyrazily do nedalekého Obecního domu nádherné secesní budovy, která hostí až do konce prosince výstavu umění Secese Art Nouveau. Nádherná výstava plná nádherných uměleckých předmětů denní potřeby – a to je na tom asi to nejhezčí, že Secese jako jeden z mála uměleckých směru pronikl do každodenního života a naplnil ho krásou umění….Člověk zde vidí nábytek, šperky, sklo, šaty, spodní prádlo, fotografie, plakáty….Moje dcery ulítlé na grafický design se právem kochaly právě těmi plakáty.

Jedno je jisté, jsou místa, která mě nabíjejí a jsou místa, která mě vybíjejí. Takovým místem vybíjené bylo pro mě Palladium, které je kousek od Obecního.. Nemám ráda nákupy a obchodní domy v době před vánoci. Unavují mě, dusí mě hluk a horko a spousta zbytečných věcí, které se mi ani nelíbí. Rychle jsme odtud prchly na skvělou medovinku a pak hurá do milovaného Karlína za kočkama….

Kostel sv. Cyrila a Metoděje mě uchvátil a tentokrát jsme nakoukly i dovnitř. Pozdně románský sloh se spoustou výrazných prvků…Tajemná večerní atmosféra před zavíračkou….Nádhera!!!!!

Moc ráda fotím noční fotky, miluju večerní a noční atmosféru, hru světel. A tak jsme si jako správné turistky užili večerní život na Václaváku. Což je místo, které vlastně až tak ráda nemám :-), spousta lidí, turistů, davy….No ale mířily jsme do Neoluxoru Domu knihy…

Kampa je kouzelná. Sovovy mlýny jsou krásný kulturní počin. Miluju výhledy na řeku, umění…..Tady se toho snoubí opravdu hodně. Výstava Toyen, na které se nesmělo fotit, stála za to. Bylo tam dost plno, člověk si nemohl postát u obrazu dlouho, jak je mým zvykem, když rozprávím s obrazem a čerpám energii z uměleckých děl – ale obrazy Toyen mají tak hlubokou atmosféru a dokonale zvládnutá technika malby mě uchvátila i tak. Toyen dokázala s neuvěřitelnou imaginací malovat jemné příběhy vystupující ze tmy.

A já fotila soumrak nad Vltavou….

Tak ať dál zůstává mír s touto krajinou a soumrak je pouze částí krásného dne.

Snad se Vám procházka se mnou líbila….

Mějte se krásně. eM