Open House Praha 2018 2/3

Port X – V Přístavu 3, Praha 7

Open House Praha 2018 1/3

Dlouho slibované fotky z letošního ročníku festivalu Open House Praha jsou konečně tady. Je jich docela dost, takže je nakonec rozdělím na několik částí podle míst, které jsme navštívili…..

Expo 58 – Letenské sady 1500/80, Praha 7

Palác Archa – Na Poříčí 24, Praha1

http://openhousepraha.cz/

Týden umění – Kasárna Karlín

Jak jste možná zaregistrovali, minulý týden byl v Praze ve znamení umění, setkání s umělci a prozkoumávání míst spojených s uměním. S dcerami jsme si vybrali pár akcí, z kterých vám tady postupně přinesu takovou fotoreportáž – střípky akcí skrze můj objektiv. Co bude na menu? Karlínská Kasárna, tour po Žižkovských galeriích a výstava v Meet Factory……

V pátek večer jsme zašly do Karlínských Kasáren podpořit dceřina učitele z Ostravské umělecké školy, který měl vernisáž v Karlin Studios. Kasárna Karlín jsou vyhlášená a už dlouho jsem se tam chtěla podívat. A týden umění byl skvělou příležitostí k návštěvě tohoto Karlínského doupěte hipsterů a umělců.

Především jsem byla unešená samotnými kasárnami a jejich architekturou. Fásada kasáren byla zahalena ochrannou sítí, takže v soumraku dne mi spíš připomínaly zakletý zámek než cokoliv jiného. A když nějakému místu vévodí jednorožec Františka Skály, nebude to jen tak obyčejné místo.

Na samotnou vernisáž jsme dorazily pozdě, díky zpožděnému vlaku z Ostravy, kterým přijížděla moje starší dcera. Ale jak jsme se dozvěděli v současném umění už se nehraje na klasické vernisáže a proslovy atd, takže jsme o nic nepřišly. Upřímně mi to přijde sympatičtější, když si vzpomenu na svou první vernisáž, kde jsem stála jako prvňáček před všemi těmi lidmi…..Už se lidem nevysvětluje, co mají vidět a co tím umělec zamýšlel, každý si v tom má najít to své. A vždycky se můžete zeptat samotného umělce na to, co vás zajímá. Navíc, jak jsem s úlevou zjistila na týdnu umění většina umělců jsou víceméně plachá stvoření, ne každý se cítí jako ryba ve vodě mluvit před davem o své práci….

Abych tedy jmenovala konkrétně v Karlin Studios proběhla vernisáž výstavy Davida Vojtuše X3 – instalace jeho PVC objektů, do kterých ryje rydlem jako do linorytové matrice. Zároveň zde proběhla performance s názvem 69 Justyny Górowské.

A přesně v intencích nových trendů v současném umění, se tady nebudu rozvláčně rozepisovat a budu doufat, že vám moje fotky přiblíží atmosféru Karlínských kasáren v pátečním soumraku lépe než tisíc slov……

Po stopách českého kubismu I. – Ďáblický hřbitov

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před měsícem jsme se starší dcerou začaly společný projekt o českém (zejména pražském) kubismu, o unikátním českém fenoménu, protože kubismus jako jediný u nás pronikl do trojrozměrného světa architektury. Prý to bylo proto, že Češi podstatu kubismu nepochopili. Kdyby se takhle projevovalo nepochopení častěji, nebylo by to vůbec špatné. 🙂

Dcera zpracovává český kubismus jako ilustrátor pro svou maturitní práci a já fotím – poté dáme všechno dohromady a doufáme, že z toho uděláme knížečku. Potud naše plány.

Dnešní nedělní procházka po stopách kubismu a přírody vedla do Prahy – Ďáblic, kde hned vedle Ďáblického sídliště můžeme najít kubistický hřbitov. Není to hřbitov ledajaký. Možná vám to jako téma přijde příliš morbidní v době, kdy všechno kvete, pučí a rodí se. I mně samotné se zdá téma jarního vzkříšení velice aktuální, kdy jsem se vyhrabala po 14ti dnech z nemoci. Ale není možné si nepovšimnout, že moderní společnost se tématu smrti docela vyhýbá, všichni máme pocit, že jsme nesmrtelní. Nějak pomíjíme fakt, že smrt je součástí života. Umělec je tu od toho, aby se i s tímto tématem také nějak porval. Já se s vlastní smrtelností srovnala v pětatřiceti letech po vážné nemoci….Ale ne, dneska to fakt nebude morbidní. Půjde převážně o architekturu a na tom, že je spojená s tématem smrti a hřbitova, není nic špatného. Nezapomeňme na děsivého Spalovače mrtvol, s jehož krematoriem se váže také unikátní architektura – rondokubismus. Jednou zde o tom bude taky řeč – především řeč fotek.

Dnes jsme tedy vyrazily autobusemdo Ďáblic na procházku hřbitovem a sami uvidíte z fotek, že to místo není morbidní, naopak všude rozptylové louky – klidný park, téměř žádní lidi, ideální procházka v Praze :-D. Jako dítě jsem chodila se svou pratetou na rodinný hrob často, tahle generace tohle dost prožívala a nelíbily se mi ty nacpané hrobky, jedna vedle druhé a pozůstalí kradli kytky a lampy se svíčkami… V Ďáblickém hřbitově je i tato klasická sekce, ale mě nadchla ta přírodní, kde lidé odpočívají na loukách či mezi stromy a jejich jméno je pouze na dřevěné cedulce na stromě. Tohle se mi zalíbilo, tak nějak se chovat eko a udržitelně i po smrti a dětem jsem řekla, ať mě jednou koukají rozprášit tady a chci jen ceduli na strom 🙂

Ale zpět k tomu kubismu – celá zeď, kterou je hřbitov obehnán, je postavená ve stylu kubismu. Hlavní vchod je postaven nedávno v neo-kubismu stejně jako nová obřadní síň, ale druhý vchod do hřbitova je v původním kubistickém stylu. Když vyjdete z druhého vzdáleného východu, můžete si zaskočit na procházku k Ďáblické hvězdárně, pokochat se výhledem….přírodou. Nebo zcela vynechat hřbitov… Praha je velice pestrá a nabízí až extrémní zážitky, jak v přelidněném centru města plném kaváren, tak i v poklidu někde v Ďáblickém háji – to se mi na matičce Praze moc líbí. A člověk vnímající estetiku nemůže nemilovat architekturu, na jejíž skvosty naráží doslova na každém rohu. Snad se vám tedy tahle exkurze po zvláštním architektonickém stylu líbila.

PS: Na instagramu najdete mé střípky z českého kubismu pod hashtagem #CzechCubismusByEma

 

DOV – nezpracované vzpomínky

Archív fotografa je něco jako jeho podvědomí. Občas se stane, že jsou tam věci, které nikdo nezpracoval…A ty věci čekají….. třeba tři čtvrtě roku jako v tomto případě. Až teď jsem měla odvahu sáhnout si do podvědomí a vynést na světlo vše – obrazy, vlastní emoce, příběh. A že v následujících fotkách je zakletý příběh. Co si budeme vykládat je pěkně temný, jenže i temné příběhy jsou součásti nás samotných – neměly by truchlit někde ve sklepení podvědomí, kde na ně nevidíme. Vyjít z kůží na trh je to nejtěžší, přijmout vlastní příběh je to nejtěžší, ale když to uděláme, tak tu temnotu osvítí žárovka vědomí a my osvobodíme samy sebe……

Tak tedy:

DOV – Dolní Oblast Vítkovic – nezpracované vzpomínky by Ema

 

Stínadla nenajdete za odpoledne!

Dneska jsme se nevydaly po stopách mystických Stínadel, ale přesto jsme našly tento nápis na naší výpravě do Nového Světa na Hradčanech. Místo je to určitě také mystické, protože je krásně schované a mnoho lidí tam nepotkáte na rozdíl od samotných Hradčan. Stihly jsme to za dopoledne a byly jsme mimo jiné svědky pomíjivosti sněhu v Praze – ráno čerstvě nasněženo, což romantiku staropražských uliček ještě umocňovalo…..v poledne na zpáteční cestě už jasná obloha a všechno tálo. Ale fotky jsou tichými svědky tohoto prchavého okamžiku a jednoho nedělního dopoledne….

8/365 O architektuře

8/365

8/365

Den osmý, stále na antibiotikách, ale už v práci, takže fotka s rozhovorem o architektuře se tak nějak prostě k dnešnímu dni hodí. Zvlášť když pracujete pro architekty :-). Nad architekturou se zamýšlím dost často, lítá abstraktně kolem mě v práci v éteru a poslední dva měsíce ji zažívám i na domácím poli – to už je přímo žití architektury v praxi na vlastní kůži.

Jako člověk, který se snaží tvořit, smekám před jakoukoliv duševní tvorbou,  jejíž hodnota se nedá přesně zvážit a změřit. Anebo že bychom si účtovali cenu za jednu myšlenku? 😀

Ale architekturu zvážit můžete, kromě toho, že se v ní neustále něco měří….Můžete zvážit to, jak se vám bydlí v něčem, co ještě před dvěma měsíci bylo jen v mysli architekta a na papíře ve 2D. V tomto případě je opravdu myšlenka matkou činu, otcem pak skvělý řemeslník, co ji zrealizuje. Se svým bytem jsem si moc rady nevěděla, člověk žije v zažitém desítky let a někdy už přes to prostě nevidí, jen tuší, že potřeby se mění…a změny jsou nutné. Dodnes si chválím koncepci, která bytu dala nový smysl. Přece jen v tom bytě žijeme den za dnem, čerpáme tam sílu, tvoříme i odpočíváme….Já jsem spíš dekoratér, takže se vyžívám v tom šibovat si s nábytkem a věcmi, ale potřebovala jsem tomu všemu dát nějaký koncept, smysl a vizi…..A ta vize funguje.

Dneska si spousta lidi myslí, že architekta není třeba, že je to zbytečný luxus, že si to přece vymyslí sami. Přece sámi nejlíp víme, co se nám líbí a v čem bychom rádi bydleli. Hodíme to do programu ala IKEA a vypadne nám skvělej interiér bytu….. Jó, omyl lidi. Na počátku vždycky bylo slovo  – myšlenka. Architekt vám pomůže najít vztahy a vazby, vaše vlastní potřeby a touhy, o kterých jste ani netušili, že je máte. Dlužno podotknout – dobrý architekt.

PS: Kdo by řekl, že se za jednou fotkou bude skrývat tolik myšlenek 😀

 

Na procházce Prahou s eMou

V Praze je mi blaze z mnoha osobních důvodů i z důvodů zcela objektivních. V této pohnuté době je, myslím, více než na místě býti patriotem své vlastní zemi. Občas mě mrzí, jak my Češi jsme tak nějak nevděční a pořád koukáme sousedům a cizincům do talíře, a chválíme jak to mají všecko hezčí. Mezi sebou si závidíme a nepřejeme a nakonec ty síly promrháme, místo abychom si to tady dělali hezčí. Jsme fascinováni cizími hlavními městy a nevidíme, co za krásy máme přímo doma. Nápor patriotismu trvá pouze během mistrovství světa v hokeji…..Určitě tak nemyslí všichni, ale bylo by krásné, kdybychom všichni uměli držet za jeden provaz spojující naši mrňavou ale krásnou zemičku.

Praha

Ač velice soucítím s Paříží a ostatními městy, které byly napadeny zlem (protože se to týká nás všech), přestože je na světě plno krásných měst a míst, mé srdce patří naší zemi a Praze. Prostě se tu cítím doma.

Jsem zatím tak nějak zabydlena mezi dvěma extrémy, kdy bydlím v dalekém maloměstě a miluji velkoměsto. Vidím výhody bydlení mimo hlavní osy dění i jejich nevýhody. Někdo z velkoměsta utíká, někdo utíká z maloměsta. Svůj střed ale  musí každý najít v sobě. Momentálně cítím velkou vnitřní změnu, stalo se to nějak pozvolna, ale uvědomila jsem si ji až teď ve chvíli, kdy jsem se stala dobrovolně nomádem z důvodů rekonstrukce mého bytu. Domov si totiž nosím v sobě, už nelpím na konkrétním místě, lpím na konkrétních lidech. Kde jsou milovaní lidé, tam je můj domov. Trvalo mi několik desítek let tohle v sobě najít…Cítím v tom velkou svobodu, kterou pro svůj život nutně potřebuji….I přes tuto vnitřní svobodu si chci ale k životu vybrat místo, s kterým budu rezonovat. Už dlouho totiž tuším, že s místem, kde momentálně bydlím, nerezonuji. Děti odcházejí z domova a já zjišťuji, že nelpím na místě, ale na lidech a že je třeba se v čase a prostoru posunovat dál a jinam. Momentálně jsem na cestě. Být na cestě je vzrušení i strach z neznáma zároveň, existují pochyby i jistoty. Ale jedině tak mám pocit, že žiju. Nedávno jsem byla na cestě za pražskými krásami…..

Jestli chcete, pojďte se mnou na procházku po naší matičce Praze. Na místa, která jsem objevila nebo kam se ráda vracím pro inspiraci a energii. Kdo má raději fotografie, může rovnou narolovat celou galerii na konci článku. 🙂

Tentokrát jsme si s dcerami daly vyloženě rande s městem. Zkoumaly jsme, ochutnávaly, užívaly si, inspirovaly se, čerpaly energii z pulsujícího srdce velkoměsta, abychom si tu energii mohly sebou odvézt do našich končin, kde lišky dávají dobrou noc a rozvíjet své nápady, tvorbu, život….

Ema espresso bar

Prvním místem, které jsme nutně musely navštívit hned po příjezdu byl espresso bar Ema. Je jasné, že kavárna stejného jména jako moje alter ego musí být mou láskou. Ale hlavně tam dělají fakt vynikající kafe. Začínat tour de Prague a pak následně i pondělí v Emě, je pro mě ideální začátek čehokoliv 🙂

Obecní dům

Posilněny jsme vyrazily do nedalekého Obecního domu nádherné secesní budovy, která hostí až do konce prosince výstavu umění Secese Art Nouveau. Nádherná výstava plná nádherných uměleckých předmětů denní potřeby – a to je na tom asi to nejhezčí, že Secese jako jeden z mála uměleckých směru pronikl do každodenního života a naplnil ho krásou umění….Člověk zde vidí nábytek, šperky, sklo, šaty, spodní prádlo, fotografie, plakáty….Moje dcery ulítlé na grafický design se právem kochaly právě těmi plakáty.

Secese výstava

Jedno je jisté, jsou místa, která mě nabíjejí a jsou místa, která mě vybíjejí. Takovým místem vybíjené bylo pro mě Palladium, které je kousek od Obecního.. Nemám ráda nákupy a obchodní domy v době před vánoci. Unavují mě, dusí mě hluk a horko a spousta zbytečných věcí, které se mi ani nelíbí. Rychle jsme odtud prchly na skvělou medovinku a pak hurá do milovaného Karlína za kočkama….

Kočičí kavárna

Kostel sv. Cyrila a Metoděje mě uchvátil a tentokrát jsme nakoukly i dovnitř. Pozdně románský sloh se spoustou výrazných prvků…Tajemná večerní atmosféra před zavíračkou….Nádhera!!!!!

Kostel sv. Cyrila a Metoděje

Moc ráda fotím noční fotky, miluju večerní a noční atmosféru, hru světel. A tak jsme si jako správné turistky užili večerní život na Václaváku. Což je místo, které vlastně až tak ráda nemám :-), spousta lidí, turistů, davy….No ale mířily jsme do Neoluxoru Domu knihy…

Večerní Václavák

Kampa je kouzelná. Sovovy mlýny jsou krásný kulturní počin. Miluju výhledy na řeku, umění…..Tady se toho snoubí opravdu hodně. Výstava Toyen, na které se nesmělo fotit, stála za to. Bylo tam dost plno, člověk si nemohl postát u obrazu dlouho, jak je mým zvykem, když rozprávím s obrazem a čerpám energii z uměleckých děl – ale obrazy Toyen mají tak hlubokou atmosféru a dokonale zvládnutá technika malby mě uchvátila i tak. Toyen dokázala s neuvěřitelnou imaginací malovat jemné příběhy vystupující ze tmy.

Z Kampy

A já fotila soumrak nad Vltavou….

Most Legií

Tak ať dál zůstává mír s touto krajinou a soumrak je pouze částí krásného dne.

Snad se Vám procházka se mnou líbila….

Mějte se krásně. eM