Archiv pro štítek: autoportrét

Who am I? / Kdo jsem?

who am I?

Už je to nějaká doba, kdy jsem byla v našem městě na výstavě zdejší umělkyně a učitelky výtvarky, která učila obě moje děti (a stále ještě učí). Velice talentovaná umělkyně, která umí učit – výjimečná kombinace, moje děti ji milují, což je důkaz nesporných kvalit. Její výstava se jmenovala Who am I? a na naše maloměstské poměry byla taky výjimečná, proto jsem si ji tak intenzivně vryla do paměti – velmi hravé reminiscence a zamyšlení se nad tím, co nás vlastně definuje vyjádřeno různými výtvarnými technikami.

Co nás vlastně definuje? Lidi, barvy, design, výchova – tisíc maličkostí, které se na cestě životem můžou zdát nedůležité, ale v celku zapadají do skládanky toho, kdo jsme.  Protože každý řeší kým je. :-D Je to náš osobní vesmír, který si vytváříme…

A kdo jsem já? Za tu dobu, co se tady poněkud veřejněji projevuju, jste mě asi stihli trochu poznat, ale jak to vlastně je? Můžete poznat jen to, co vám druhý nabídne ke koukání. Pokud se mnou nežijete, nekamarádíte, těžko mě můžete znát. A známe vlastně vůbec sami sebe? Co nám ukazuje naše zrcadlo? Často i to, co bychom vidět nechtěli, unavenou, nemocnou tvář, smutek a vztek. Tyhle věci si schováváme, necpeme je na instagram a facebook. Naše selfíčka jsou vymazlená, většinou když jsme šťastní, krásně nalíčení a hezky vyspinkaní :-D . Vytváříme si svá virtuální alter ega, výřez tím, čím bychom chtěli být spíš než tím čím opravdu jsme.

Divák si řekne: a koho to vlastně zajímá – chci se dívat na pěkný ksichty, na pěkný zátiší a pěkný fotky. A má pravdu. I já se ráda dívám na pěkné lidi a věci. Jenže nemám ráda stylizovanost a umělost, která jde ruku v ruce s naší virtuální prezentací. Ty pečlivě naaranžované rtěnky u kafe, to přemýšlení nad tím, jak to bude vypadat na instagramu, když si kupuju nový boty nebo kabelku nebo když předvádím, kde zrovna obědvám. Není to únavné pořád něco aranžovat? Něco vytrhávat z kontextu? Co vlastně o sobě říkáme? Nakecáme toho na sockách spoustu a vlastně se nedozvídáme nic…Je to hlavně zábava, rychlá zábava. Někdy máme zájem někoho poznat hlouběji, a tak reagujeme na jeho fotky a slova častěji a můžeme se stát i přáteli. Ale kdo vlastně může říct, že vás zná – na základě profilu na sociální síti. Ano, někdy fotky vypráví story mezi řádky a prozradí o svém majiteli víc než by sám někdy řekl….Ale stačí to?

A kdo jsem teda já? Nafotila jsem sérii autoportrétů, postupně odhalující mou identitu. A aby to bylo zajímavější, tyto fotky vám budu předkládat během cca 2-3 dní a pak možná budete vědět, kdo jsem :-D Anebo taky ne….

Kuk!

Kuk!

Nicméně v rámci fotovýzvy a občas když mám náladu, pár autoportrétů udělám. Záměrně neříkám selfie. Autoportrétem se snažím něco říct, něco o sobě – různou formou. Je to rozdíl, když mě fotí někdo jiný, vždycky se tvářím jinak, než když mě fotí někdo jiný – v zrcadle a v objektivu se odráží moje osoba, taková jaká zrovna je. Ne vždycky se směje, ne vždycky je dobře vyspaná, ale vždycky je připravena mluvit skrze fotografie. Stylizování mě unavuje, umělost mě unavuje. Neříkám, že se někdy nenastylizuju, ale musí to mít důvod, tou stylizací něco o sobě říkám. Příběh, který ve fotce můžete najít nebo taky ne. Vy totiž můžete vidět úplně něco jiného než na fotce je, než co zamýšlel fotograf. A tak je to asi správně…Život je takové jedno velké zrcadlo. Některé věci vidět chceme a někdy se radši zrcadlu vyhýbáme.

Každopádně mě těší! Já jsem eM :-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

40/365 Čtyřicet….

40/365

40/365

Vtipnou náhodou připadá čtyřicátá fotka mé výzvy na den, kdy je mi čtyřicet. A tak jsem si řekla, že to chce něco speciálního, když už mám takhle vypasené narozeniny. Autoportréty jsou totiž mimo mou zónu komfortu, ale od toho je tahle výzva, posunovat své lajny….A tak mě tady máte – bez filtru s červenou rtěnkou :-) .

Abych řekla pravdu, čtyřicítka se mnou nic nedělá. Asi i proto si to tady dovolím takhle klidně vytrubovat do světa (samozřejmě vše v rámci výzvy :-) ). Občas se mě někdo zeptá, jak to vidím – jakože už čtyřicet. Než jsem k tomuhle číslu dorazila, slýchávala jsem storky o krizi středního věku bez ohledu na pohlaví osoby. Já na to říkám, že svoje velké krize jsem si odbyla už předtím – rozvod, vážnou nemoc, atd atd. Ani to neprožívám jako ta vyjevená třicítka, kterou jsem byla – těsně před rozvodem, s dvěma malými dětmi, která nevěděla, co chce a možná věděla, co nechce…. Asi je to tím, že teď už vím, co chci i co nechci. Snídani mi dneska do postele nikdo asi nedonese, ale mám nohy i ruce a umím si ji přinést sama (mmch. do postele jsem si natahala věneček, medovník a slaný koláč od maminky :-D ) A o tom to je, konečně mám pocit, že nežiju vedlejší roli ve filmu svého života. Je to občas pěknej nářez a musím zatínat zuby, ale neměnila bych….A svého idealismu už se nezbavím snad ani v padesáti. Jasně, je to motor pro mou tvorbu, ale občas i brzda pro můj život, kdy jsem si jen snila….Teď řeším hlavně to, že přestávám jenom snít a taky začínám ty sny realizovat.  Což je občas taky pěkně „veselé“ a poslední dobou říkám svému obrazu v zrcadle sarkasticky: dávej si pozor na to, co si přeješ….. :-) )) Ale výzvy mám prostě ráda, mám totiž pocit, že žiju – ať je mi, kolik mi je. Momentálně za splnění některých svých snů platím chronickou angínou, ale to je životní účetnictví – prostě má dáti – dal……And show must go on..