Archiv pro štítek: články

72/365 Amy zahradnice

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

To je prostě život s kočkama. Původně jsem chtěla vyfotit, jak mi konečně začínají kvést muškáty na lodžii, kteréžto květy netrpělivě očekávám, páč jsem je začala letnit poněkud později – jenže mi do záběru vstoupila Amy :-) . A toho jsem musela využít. Ona je totiž tak akční,  že člověk musí být rychlý a zdatný fotograf, aby ulovil nerozmazanou fotku a najednou se nám tady slečna zahradnice objektivu přímo nabízí. No nic, muškát počká, cvak….modroočko (hm, první fotka je stejně rozmazaná), cvak podruhé – bingo. A nakonec vyfotím i ty muškáty, tak místo jedné fotky jich tady dnes bude víc. Můžete za to poděkovat Amy :-D . Amy totiž začala zahradničit. Hrabe tlapičkou do květináčů zodpovědně…a pak se diví, že máma nejásá radostí. Jak to? Vždyť máma takhle přesně taky přesazuje květiny, vždycky jí sleduju…Ano, Amy máš pravdu, vždycky ráda sleduješ moje zahradničení a koukám, že se ti zalíbilo a snažíš se pomáhat.

A tak vám vyfotím ke krásnému lososovému květu muškátu (který kdysi starší dcera vyhrála na zahradnické soutěži)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a ke krásným listům muškátů, které hrajou všemi barvami kupodivu nejen zelenou, asi se jim taky zachtělo „kvést“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

ještě ten kaktus mé mladší dcery (ta zatím zahradnické geny nepřevzala, přežije u ní jen kaktus, o který se ale rozhodla pečovat, teda pokud nad ním zrovna nepřevezme dohled Amy :-) ) Amy chtěla zjevně kaktus přesadit někam jinam, ale asi nevěděla kam, vyhrabala ho z květináče na okně a my musely přestěhovat pana kaktuse z dceřina pokoje do vyvýšených pater police na lodžii, kam slečna zahradnice Amy svou tlapičkou nenechavou nedosáhne……(jsme si tím teda dost jistí, že nedosáhne, ale znáte to – kam čert nemůže nastrčí kočku).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale kdo by se na ni zlobil. Když udělá ten svůj kukuč, odpustí ji člověk všechno na světě a ani se nestihne zlobit. Je to takový andílek s ďáblíkem v těle a se zahradnickými sklony…A takhle my žijeme. :-D

Taky vám kočky doma takhle zahradničí nebo jiní mazlíčci?

Krásný víkend!

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

 

Poslední dobou dost často přemýšlím nad lehkostí bytí :-) .

Kde je ta hranice, kdy je bytí příliš lehké a nesnesitelné a kdy je příliš těžké a taktéž nesnesitelné….Můj život je jedna challenge za druhou, často neovlivním, co se mi stane a jak se ke mě budou chovat jiní – život není vždycky super pozitivní a sluníčkový. Především je život strašně relativní. (Moudrý Einstein vystihl podstatu života v jedné větě!) V jedné chvíli pijete svůj ranní čaj a máte pocit, že je krásné ráno a v dalších chvílích dostanete ťafku mezi oči. Vždycky máme na výběr, jak se zachováme, v tom tkví naše svoboda. Ovšem ne vždy tu volbu vidíme. Kymácíme se mezi dvěma pocity jako osika, jako jemné chmýříčko odkvetlé pampelišky ve větru a máme pocit, že směr nám udává někdo jiný. Vítr či osud, okolnosti, ostatní lidé kolem nás…

Ano, kolem nás to lítá, kolikrát schytáme úder židlí, kterou přinesla vichřice bůh ví odkud. Všichni jsme tak trochu pápěříčka ve větru, dokud nenalezneme svůj střed. A dokud nepochopíme, že někdy je prostě fajn dovolit tomu větru, aby nás poponesl, místo abychom my určovali směr. Možná třeba nedojdeme tam, kam jsme si přáli, ale nikde není řečeno, že to jiné místo nebude taky fajn a třeba lepší.

Učím se jen tak plout a zároveň rozlišovat, kdy je plout dovoleno a kdy naopak je třeba hrábnout do vesel. Byla jsem zvyklá tahat vesla vší silou do vyčerpání i proti proudu řeky. Moje životní challenge nejsou náhodami, ač by se to zdát mohlo. Jsem člověk, který k plnému životu výzvy potřebuje a nedokáže snést tu přílišnou lehkost bytí, kdy má pocit, že už není kam růst, nedejbože, že se nudí….Jenže přílišná lehkost stejně jako těžkost bytí neexistuje – jen náš postoj k nim.

Při focení někdy stačí změnit nepatrně úhel pohledu a najednou se nám nabízí krásná a dokonalá kompozice,  v životě někdy stačí chvíli si vydechnout a dát si čas na řešení, podívat se na věci z jiného úhlu a najednou má vše smysl, skládanka do sebe zapadá. Jen najít si ten čas. Se vztahy s lidmi je to někdy těžší, zjistíte, že pomyslný kousek do skládanky nezapadl….Pak je třeba nechat čas, aby nám pomohl vyrovnat se se změnou kurzu.

Díky změně prostředí během mé dovolené v Anglii, jsem zase našla jiný úhel pohledu. Pochopila jsem, že je prima a hrozně občerstvující jen tak plout a zároveň mít jistotu, že umím hrábnout do vesel, když je třeba –  nedejbože, kdyby se bárka překlopila – umím i plavat. A taky, že mám stále kolem sebe lidi, kteří vyslyší mé SOS – a tohle mi k životu stačí.

Přeji vám dobrý vítr do plachet!

 

Výstava Jiřího Trnky ve Chvalském zámku

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o zážitek z výstavy, kterou jsme včera shlédly s mojí dcerou ve Chvalském zámku v Praze Horních Počernicích. Kromě toho, že jsou mojí srdcovkou Horní Počernice, protože jsem tam bydlela, je mou srdcovkou i Jiří Trnka, na jehož ilustracích jsem vyrůstala, proto byla pro mě výstava velice srdeční a emocionální zážitek hned v několika aspektech…. Chvalský zámek je krásný prostor pro výstavy. Určitě si výstavu nenechejte ujít trvá do 15. května 2016. Je velice vhodná i pro rodiče s dětmi jako tip na víkendový výlet, protože Jiří Trnka ilustroval především dětské knihy a nejen to.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na výstavě jsme s dcerou žasly nad rozsahem prací Jiřího Trnky, jeho záběr byl unikátní – loutky, animované divadlo či film,  ilustrace, malba…..A vše precizní a osobité od začátku až do konce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pro mě byla výstava velkou cestou vzpomínek na mé dětství a pro mou dceru budoucí ilustrátorku to bylo zjevení génia a velká inspirace. Když jsem nacházela důvěrně známé ilustrace těžko jsem se mohla vyhnout dojetí, vrátila jsem se do té části svého dětství, která byla šťastná. Stejně jako Jiří Trnka utíkal do světa pohádek před realitou doby, ve které žil, tak pro mě pohádky, které nádherně snově ilustroval, byly útěkem do světa fantazie a kouzel z dětství, na které nerada vzpomínám, a které bylo více smutné než veselé….Člověk si v tu chvíli najednou uvědomí, co ho definovalo a že to, co bylo smutné nebylo smutné absolutně a byla by škoda zapomenou se smutnými zážitky tyto krásné chvíle, které mi dali knížky a ilustrace. Chodila jsem totiž do knihovny ještě dřív než jsem uměla číst, takže jsem hltala obrázkové knížky. Televize a Disney a Pixar opravdu v té době nebyli :-) ……Díky tomu jsem taky nejspíš začala mít neustálé výtvarné tendence a výtvarno jako takové mě pohltilo a už nepustilo…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dceřin náhled a objev díla  Jiřího Trnky byl pro mě skvělým protnutím všech paralel. Studovaly jsme jeho ilustrace s nosem na skle a přemýšlely úporně nad jeho technikou – není totiž vůbec jednoduché na to přijít. Trnkovy ilustrace jsou a byly tak osobité a jedinečné a my chtěly pochopitelně přijít na to kouzlo, v čem to vězí. Trénované oko dcery ledacos odhalilo a já jsem byla nadšená. Jiří Trnka byl totiž mistrem kombinované techniky, dokázal si osvojit a zcela podmanit vlastní osobností média jako je akvarel, kresba pastelkami, pastelem, voskovkami, vyškrabávanou techniku, frotáž, malbu……jéžiš, ten záběr je fakt na jednoho člověka docela masivní…..A my ty vrstvy jeho génia pomaličku rozklíčovaly a někdy jsme byly vyloženě naštvané, že na to nemůžeme přijít a snažily jsme se tak dlouho civět na ilustraci, která vypadala jako grafika až jsme něco asi vyhleděly :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Protože záběr Jiřího Trnky byl monumentální, výstava byla pestrá a intenzivní taky, neskutečné množství ilustrací, ale s citem vybraných – notoricky známých (asi spíš mé generaci teda) – ale kdo by neznal i z mladých třeba Broučky, Míšu Kuličku, Pohádky tisíce a jedné noci a spol…Moje dcera je poznávala. Kromě ilustrací bylo na výstavě i dostatek jeho maleb, loutky, nákresy scenografické, návrhy kostýmů a zase loutky, malby, ilustrace…..Mezi jednotlivými patry jsme si mohly sednout a nechat se vyloženě unést do Trnkovy zahrady, která se promítala  jako by skrze okno. A my seděly a koukaly oknem do zahrady, jak se tam kouzelně mění čtyři roční období, děti si hrají, pes honí míč, příroda se mění….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V další části jsme se mohly podívat na video dokument, jak Trnka svoje loutky a scénu pro ně tvořil…, detailní „piplavá“ práce…..Taky bylo součástí výstavy kino, ve kterém promítali Trnkovy animované filmy, to už jsme ale moc nezvládaly, jen jsme nakoukly, přece jen času nebylo až tak nazbyt a byly jsme tou smrští zážitků vizuálních celkem zmoženy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nakonec jsme si prohlédly poslední část, ve které byly kouzelné ilustrace Shakespeara, Andersena, Trnková autorská knížka Zahrada a jako poslední velké překvapení pro nás bylo, že Trnka na sklonku života ilustroval naši milovanou knihu Alenka v říši divů. Tedy on vytvořil jen několik ilustrací, které nešly nikdy do tisku.

Schválně jestli najdete na obrázku kočku Šklíbu :-)

Schválně jestli najdete na obrázku kočku Šklíbu :-)

Kdyby taková kniha existovala, jdeme po ní jak po uzeném. Alenka je naše srdcovka obrovská a myslím, že Trnka by byl právem pro ní dokonalý ilustrátor – velká škoda! Ale na jeden život jednoho umělce toho zvládl neskutečně mnoho, těžko mu to můžeme vyčítat :-)

Do tohohle obrazu "Okouzlený" jsem se naprosto zamilovala a chtěla bych ho mít doma :-)

Do tohohle obrazu „Okouzlený“ jsem se naprosto zamilovala a chtěla bych ho mít doma :-)

Na výstavě jsme si koupily i katalog za naprosto luxusní cenu 200 Kč a pak rozkošné zvířátkové pexeso :-) , už jsme si tak trochu zapomněly totiž hrát – děti jsou skoro dospělé a mají jiné zájmy, ale tímto pexesem se myslím všichni vrátíme zase na chvíli společně do dětství díky Trnkovi.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Doma jsme se pídily po knížkách, které ilustroval Trnka a našly jsme tři – ta kultovní, která přetrvala z mého dětství  jsou právě Pohádky tisíce a jedné noci, když jsem viděla na výstavě naprosto důvěrně známé obrázky byla to síla :-) . Nádherně ilustrované Německé pohádky jsem si vždycky ráda prohlížela v jakémkoliv věku a knížku Zahrada jsem koupila nedávno…..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

No, když jsme s dcerou konečně vyšly ven na vzduch pochopily jsme, co se nám to stalo. Skoro jsme doslova a do písmene ani nedýchaly nad tou krásou umění, že nám z toho až bylo lehce nevolno a motala se nám hlava :-) …..Takhle mocně na nás zapůsobil Jiří Trnka a jeho umění a kouzelný snový svět pohádek – kdo by to řekl.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Who am I? / Kdo jsem?

who am I?

Už je to nějaká doba, kdy jsem byla v našem městě na výstavě zdejší umělkyně a učitelky výtvarky, která učila obě moje děti (a stále ještě učí). Velice talentovaná umělkyně, která umí učit – výjimečná kombinace, moje děti ji milují, což je důkaz nesporných kvalit. Její výstava se jmenovala Who am I? a na naše maloměstské poměry byla taky výjimečná, proto jsem si ji tak intenzivně vryla do paměti – velmi hravé reminiscence a zamyšlení se nad tím, co nás vlastně definuje vyjádřeno různými výtvarnými technikami.

Co nás vlastně definuje? Lidi, barvy, design, výchova – tisíc maličkostí, které se na cestě životem můžou zdát nedůležité, ale v celku zapadají do skládanky toho, kdo jsme.  Protože každý řeší kým je. :-D Je to náš osobní vesmír, který si vytváříme…

A kdo jsem já? Za tu dobu, co se tady poněkud veřejněji projevuju, jste mě asi stihli trochu poznat, ale jak to vlastně je? Můžete poznat jen to, co vám druhý nabídne ke koukání. Pokud se mnou nežijete, nekamarádíte, těžko mě můžete znát. A známe vlastně vůbec sami sebe? Co nám ukazuje naše zrcadlo? Často i to, co bychom vidět nechtěli, unavenou, nemocnou tvář, smutek a vztek. Tyhle věci si schováváme, necpeme je na instagram a facebook. Naše selfíčka jsou vymazlená, většinou když jsme šťastní, krásně nalíčení a hezky vyspinkaní :-D . Vytváříme si svá virtuální alter ega, výřez tím, čím bychom chtěli být spíš než tím čím opravdu jsme.

Divák si řekne: a koho to vlastně zajímá – chci se dívat na pěkný ksichty, na pěkný zátiší a pěkný fotky. A má pravdu. I já se ráda dívám na pěkné lidi a věci. Jenže nemám ráda stylizovanost a umělost, která jde ruku v ruce s naší virtuální prezentací. Ty pečlivě naaranžované rtěnky u kafe, to přemýšlení nad tím, jak to bude vypadat na instagramu, když si kupuju nový boty nebo kabelku nebo když předvádím, kde zrovna obědvám. Není to únavné pořád něco aranžovat? Něco vytrhávat z kontextu? Co vlastně o sobě říkáme? Nakecáme toho na sockách spoustu a vlastně se nedozvídáme nic…Je to hlavně zábava, rychlá zábava. Někdy máme zájem někoho poznat hlouběji, a tak reagujeme na jeho fotky a slova častěji a můžeme se stát i přáteli. Ale kdo vlastně může říct, že vás zná – na základě profilu na sociální síti. Ano, někdy fotky vypráví story mezi řádky a prozradí o svém majiteli víc než by sám někdy řekl….Ale stačí to?

A kdo jsem teda já? Nafotila jsem sérii autoportrétů, postupně odhalující mou identitu. A aby to bylo zajímavější, tyto fotky vám budu předkládat během cca 2-3 dní a pak možná budete vědět, kdo jsem :-D Anebo taky ne….

Kuk!

Kuk!

Nicméně v rámci fotovýzvy a občas když mám náladu, pár autoportrétů udělám. Záměrně neříkám selfie. Autoportrétem se snažím něco říct, něco o sobě – různou formou. Je to rozdíl, když mě fotí někdo jiný, vždycky se tvářím jinak, než když mě fotí někdo jiný – v zrcadle a v objektivu se odráží moje osoba, taková jaká zrovna je. Ne vždycky se směje, ne vždycky je dobře vyspaná, ale vždycky je připravena mluvit skrze fotografie. Stylizování mě unavuje, umělost mě unavuje. Neříkám, že se někdy nenastylizuju, ale musí to mít důvod, tou stylizací něco o sobě říkám. Příběh, který ve fotce můžete najít nebo taky ne. Vy totiž můžete vidět úplně něco jiného než na fotce je, než co zamýšlel fotograf. A tak je to asi správně…Život je takové jedno velké zrcadlo. Některé věci vidět chceme a někdy se radši zrcadlu vyhýbáme.

Každopádně mě těší! Já jsem eM :-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vítání jara

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak jinak vítá nadšený fotograf jaro než tím, že běhá po venku a loví do objektivu tu jarní nádheru! Všechno kvete a já jsem ve svém živlu. Jako vždy po dlouhém půstu od listopadu do jara, kdy venku nic nekvetlo a dny byly k uzoufání krátké….Prodlužující se dny a měkké jarní světlo má své kouzlo – nabíjí mě energií. Až tak, že spíš musím dávat pozor, abych to nepřepálila :-D . Takže nejen vábení bohyně Vesny musím naslouchat, ale i mému postaršímu tělu. Nějaký tělesný detox u mě ještě nenastal, nicméně neustále detoxuju postupně celý svůj život – uklízím, třídím a zhusta vyhazuju všechno nepotřebné, odhazuju zátěž, abych mohla vzlétnout. Jó, ta Vesna je ale kouzelnice. No, nicméně těma nohama furt přikována k zemi, ono přitom poletování člověk si může taky pěkně natlouct, že jo. Né že by mě to někdy odradilo….

Takže tady mám várku prvních jarních úlovků a můžeme se těšit, že jich bude jen přibývat, už dneska mám spoustu materiálu na paměťové kartě, který jsem ještě nestihla prohlídnout natož editovat – já totiž nevím co dřív, jak to jaro se mnou šije :-) A to je teprve začátek!

Přeji krásné vítání jara!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bez sněženek není jaro…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

…a bez krokusů jakbysmet

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Letos jsem je stihla na poslední chvíli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

To jsou ta velká jarní očekávání.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Když najde Petr klíč od jara…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A hyacint přímo domácí, vyslyšel volání jara přímo v květináči na mé lodžii…

Naše velikonoce

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak máme po velikonocích – jak po výprasku… Jak jste si je užili?

Já se vším všudy teda. Velké množství vody obstarala moje „milá“ (rozuměj velice arogantní) paní sousedka, která mě pozdě večer na Zelený čtvrtek vytopila a nemoce ze mě nevyhnal tatar ale antibiotika. Díky většímu balíčku nepříznivých vlivů, které se mi přihodily tento měsíc – jsem začala vážně uvažovat, jestli jsem si nějak nepokazila karmu nebo jestli nejsou korupce nejen ve vládě, ale i na slunci, a proto třeba v našem údolí moc nesvítilo (…a kam nechodí slunce, tam chodí doktor z ORL….) a jestli ten streptokok nerozšiřuje pole působnosti kromě člověka i na techniku. Jak jinak si vysvětlit kolaps notebooku a smartphonu v rozmezí tři týdnů, včetně jednoho resetu dceřina smartphonu? Prostě nějaká nákaza, zmutovaný bacil…

No, zkouška ohněm (spíš vodou teda) byla nakonec zažehnána – flek na stropě uschnul, vodu v posteli jsem naštěstí neměla, nervy se uklidnily a z mého celkově pochmurného stavu mě v neděli dokonale vyvedly mé drahé přítelkyně. Na velikonoční pondělí jsem už byla schopná zase čelit všemu, dokonce i strávit změnu času, která se teda na mě projevila až  první pracovní den po svátcích „kupodivu“…Díky tomu sledu nešťastných náhod jsem se nebyla schopna na svátky znovuzrození nijak zvlášť připravit. Ale nakonec svátky vlastně nejsou o té výzdobě, o tom kolik toho mám napečíno, ale o té sváteční náladě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ranunculus (Pryskyřník)

A tak jsem především dumala nad tím, čím se vlastně sváteční nálada vyznačuje a snažila se to i žít. Je to o tom, že děláte něco extra, co se vymyká  běžnému rutinnímu utahanému dni na cestě z práce do práce a do postele…..Je to o náladě, o tom uvolnit se a neřešit…, a užívat si slunce, a když není slunce, užívat si šedý den na gauči, protože na tom gauči prostě můžete být – jen tak si užívat a lenošit anebo jít a něco tvořit a hlavně s někým být – vesele a prostě jinak než když se věčně míjíme ve dveřích na cestě do práce do školy na internát atd….

Nejlíp odpočívat umí kočky, to je samosebou..

Nejlíp odpočívat umí kočky, to je samosebou..

Užít si společnou snídani, užít si pohádku na DVD. Vajíčka jsme třeba namalovat nestihly, ale uvařit jsme je stihly najisto :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A cholesterolu se nebojíme a tak jsme si vajíčka s radostí daly na různé způsoby, protože nejen na velikonoce tuhle mňamku milujeme a je to vůbec pokaždé svátek, když se sejdeme všichni u stolu a dáme si k snídani míchaná vejce a plkáme, smějeme se, sdílíme společnou chvíli a dobré jídlo…

Ultra zdravé avokádo skvěle chutná s vajíčky

Ultra zdravé avokádo skvěle chutná s vajíčky

I Shelly čekal u prostřeného stolu na sváteční jídlo :-)

I Shelly čekal u prostřeného stolu na sváteční jídlo :-)

Dědoušek Macík nezívá, ale oblizuje se, pochutnal si také na vajíčku, když jsou ty velké noce..

Dědoušek Macík nezívá, ale oblizuje se, pochutnal si také na vajíčku, když jsou ty velké noce..

Svátek je o tom, nikam se nehnat, zastavit se a procítit okamžik lépe než běžně děláme. Já si přitom chvílemi hrála s foťákem a mými milovanými květinami…Můžete podívat, jaké aranžmá jsem vytvořila, protože i nákup květin podle mě ke svátku patří, pokud nemáte rovnou zahrádku a rovnou si je nenatrháte….Třeba naprosto sváteční pro mě byl ten překrásně sytě žlutý Ranunculus (viz. foto výše) neboli Pryskyřník, který jsem zatím znala jen z obrázků, radost jsem měla z kytice drobných krémových mini karafiátků a k jaru patří také krásně vybarvená primulka….

Stojánek na vajíčka nemusí sloužit pouze ke snídani :-)

Stojánek na vajíčka nemusí sloužit pouze ke snídani :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

...a bílý králík z Říše divů k velikonocům patří..

…a bílý králík z Říše divů k velikonocům patří..

 

Moje výstava mýma očima

Dneska bych se chtěla ohlédnout zpátky a shrnout moji první výstavu. Taky pro ty z vás, kdo ji z nějakého důvodu vidět chtěli, ale nešlo to, nachystám takovou virtuální výstavu včetně všech fotek. Potřebuji totiž taky v sobě tuto událost uzavřít. Chtěla bych si probrat, co mi dala a co mi vzala. Omlouvám se tedy dopředu, že článek je nehorázně dlouhý a vykecávací, ale potřebovala jsem to pro mé duševní i fyzické zdraví :-D .

Začnu trochu pozpátku neslavným koncem, díky němuž mám i potřebu tento článek sepsat. Každá věc má svůj začátek, průběh a konec. Moje výstava měla konec nedůstojný, který mě zabolel. Bylo to kvůli organizačním důvodům, kdy organizace zoufale vázla a výsledek mi nemohl být příjemný, byť jsem povahou člověk nekonfliktní a chápavý a dokážu i chápat některé věci v této situaci. No, tak chápavá možná jsem, ale odsaď podsaď a  potřebuju to dostat ven….Takže ač to není mým zvykem začnu negativy.

1) Výstava mi vzala hodně energie a námahy, nejen duševní ale i fyzické a byla to nezanedbatelná investice finanční.  Velká duševní práce byla vybrat fotografie tak, aby fungovaly v prostoru, jenž mi byl poskytnut a v zapůjčených rámech, aby to mělo téma, vyznění, aby to nebylo každý pes jiná ves a zároveň jsem nechtěla diváka unudit…… I jen vymyslet název každé fotografii, chvílemi pěkná dřina…Fyzická práce nebyla vždycky lehká – samotná adjustace fotek a následná instalace do rámů a věšení v galerii, no narostly mi svaly přitom :-) . Předtím jsem celý víkend (doslova celý – od rána do večera) adjustovala fotky na bílé kartony a lepila k nim názvy – s pauzami na jídlo. Obědy si děti vařily samy. V pondělí jsme s dcerou fotky nainstalovaly do rámů, pověsily, aby vše klaplo na úterní vernisáž – nebylo, kdy si odpočinout, leda ve spánku…

2) Sláva polní tráva. Jsem introvert, a to opakuju často, protože to tak prostě je. Vystavovat svá díla na veřejnosti je něco jiného než vystavovat sebe. Obojí nelze od sebe oddělit :-) Vernisáž byla pro mě jeden velký stres,  za zónou mého komfortu. Moji nejbližší byli svědky, jak jsem hodinu před vernisáží na odchodu z domu začala plašit. Na vernisáži jsem měla pár horkých chvilek, které nesouvisely s mou instalací, ale s lidmi. A uvědomila jsem si, že jsem některé věci hrubě podcenila tím, že jsem si je nezařídila sama. Například hudbu. Moje vernisáž byla taky vernisáží k jiné výstavě, která byla tématicky odlišná a zajímala úplně jinou věkovou skupinu – uvědomila jsem si ten diametrálně odlišný pohled na věc i na mé umění téměř okamžitě. Dokonce jsem byla i lehce pokárána starším člověkem, nepochválil z těch cizích návštěvníků nikdo. To, že má spousta lidí umělecké ambice a říkají si dokonce i umělci jsem věděla, ale málokdy jsem se s nimi setkala, nevyhledávám je. Teď jsem měla příležitost – na vlastní výstavě – kdy já jako tvůrce, slovo umělec vypouštím z úst s posvátnou úctou (ne každý kdo fotí je umělec či fotograf), s určitou pokorou předkládám své promyšlené dílo veřejnosti po deseti letech práce „v utajení“. Věru není příjemné, když vás hodnotí takoví lidé, kteří neznají pravou hodnotu abstraktního pojmu umění, nedochází jim, o co se snažíte a ani to pochopit nechtějí, protože vlastně přišli na tu jinou výstavu…..Jiní přišli na společenskou událost, ukázat se, pobavit se, možná ze zvědavosti zkouknout co ta neznámá fotografka předvede…, žádný feedback od nich nepřišel a nepřijde…

3) Konec výstavy byl pro mě nejhorší a nebudu přehánět, když napíšu nedůstojný. Už jen pro to kolik energie mě celá výstava stála viz. bod 1, jsem si zasloužila lepší přístup.

Měla jsem v plánu si tu výstavu projít v pátek s kamarádkou, která byla na vernisáži, ale chtěla si to užít ještě jednou a pěkně v poklidu. V sobotu jsem měla domluvenou návštěvu výstavy a následný pokec u kafe s mými přespolními přítelkyněmi z Olomouce….A v neděli (tj. 28.2) jsem si chtěla instalaci nafotit při plném osvětlení (protože chápete, že na vernisáži jsem svoji výstavu fakt fotit nedokázala) a fotografie sundat, rozloučit se s prostorem i s lidmi a uzavřít tak tento měsíc mého vystavování… Naivně jako vždy jsem měla dokonalý plán, který nevyšel.

V pátek dopoledne mi bylo oznámeno, že přijdou malíři malovat galerii a výstava bude předčasně sundána čti: „bude sundána“ kolem páté hodiny. Já byla v práci (nejsem fotograf na plný úvazek, živím se jinak) a najednou jsem byla postavena před tyto fakta. Upřímně jsem cítila s paní organizátorkou, která mi byla vždycky milá a sama měla starosti se zdravím a oči navrch hlavy s další organizací – ale úřední šimlíček zaržál a bylo mu fuk, jak se Fröhlichová cítí (fröhliche znamená veselý poznámka autorky :-) . Lidský faktor selhal.  Já se přiřítila do galerie po práci i s kamarádkou, která si to chtěla v klidu vychutnat, zalarmovala jsem ji i dceru, aby mi přivezly foťák,  že to potřebuju nafotit než se „to sundá“. A ten pocit, když jsem viděla, že jdu pozdě a vidím holé zdi – tak ten bych vám milé děti a tvůrci fakt nikdy nepřála a vy byste si nepřáli slyšet můj slovník…..Nejenže mi byl uzmut konec výstavy, ale stalo se to velice rychle až překvapivě rychle! Na koníčka šimlíčka….

A co se stalo s návštěvou sobotní, která byla pozvána na  mou výstavu? Odprezentovala jsem svoje fotografie pod schodištěm mezi kýbly s barvou a mopem a vtipně líčila, kde která fotka visela den předtím – vtipně – tím myslím uvnitř se smutkem a na vnějšek sarkasticky. Tak smutné, že jsem z toho onemocněla. Ach Ti přecitlivělí umělci, co…..!!!!! Nechci ovšem domyslet, co by se stalo, kdybych měla domluvenou oficiální schůzku s někým, kdo má vážný zájem o mou tvorbu a přijel z daleka shlédnout mou výstavu, případně kdyby přijeli mí příbuzní z Německa. Ano, kvůli nim bych udělala větší bengál, jestli by mi to k něčemu bylo, je věc druhá…..

12767346_1720406534838619_1786266739_n

Konec negativ, přichází velké poděkování a pozitiva. Gratuluji Vám,  jestli jste tento výlev dočetli až sem :-D . Přichází rozhřešení!

A bude to pěkné jako na Oscarech, však jsme to s Leonardem trénovali celý měsíc :-) ))

Kým začneme? Začnu mou mladší dcerou Blankou, která projevila svůj utajovaný talent pro organizování. Na vernisáži se o všechno postarala včetně našich hostů, fotila všechno, nosila mi kytky do zákulisí a co si madam umělkyně (její máma) umanula to vykonala, a že to zvládala s úsměvem a šarmem dospívající dívky. Byla skvělá a já jen zírala totálně vynervovaná, ale díky ní posléze mnohem klidnější. Děkuji Bebe z celého srdce, že mi pomohla s fyzicky náročnou instalací výstavy v galerii, bez ní bych to tam instalovala dodnes….A díky za ty jarní prázdniny, které to umožnily. :-D

Děkuji mé starší dceři, která se mnou tak soucítila, že ve finále na tom byla hůř než já. Dívala jsem se na ni a viděla jsem v jejích očích zrcadlový odraz – však je to Alenka z říše za zrcadlem. Ona jako student umělecké školy viděla, jak se její matka smaží přede všemi ve vlastní šťávě a neutekla, ona viděla zač je toho loket prezentovat svoje dílo jako tvůrce. Snad je to pro ni poučení, že jsem to přežila a byla to velká zkušenost, která se počítá. Moc ji děkuju za pomoc při vymýšlení výstavy a výběru fotek pro prostor, stejně jako za to, že mi zpracovala krásně pozvánku. Tvůrčí spolupráce mě s ní moc baví. A hlavně ji děkuji, že mě k tomuto činu dokopala. Protože ona za to může! Hučela do mě tak dlouho, až jsem odpor vzdala a šla se drze zeptat, jestli můžu v prostorách vystavovat…

Děkuji mému příteli, který dorazil z velké dálky a byl  mi pilířem a usměvavou oporou, který stál po mém boku nebo tam, kde jsem ho potřebovala, byl na stráži a zároveň chápavý, když jsem k němu vysílala prosebné a unavené pohledy a zvládal to s vtipem jemu vlastním, bavil mě i ostatní. Díky jemu za jeho odvahu, kdy jsem mu zoufale volala, že na vernisáži má o mně někdo promluvit a že nikdo to udělat nechce a že já to nedokážu o sobě mluvit (páč jsem introvert :-D )…., a on s klidem prohlásil do mé panické litanie – tak já to udělám. Napsal nádherný dojímavý proslov a já byla naprosto šťastná, že stojí vedle mě, když já musím stát před těmi všemi lidmi…Proslov nakonec zkrátil, jelikož nás oba z kontextu vyvedla hudba :-) . Přesto mám jeho proslov schovaný a znamená pro mě hodně to, že v něm vyjádřil obdiv k mému snažení.

A děkuju mým kolegům a nejlepším přítelkyním a jejich partnerům, kteří nelenili a přijeli taky z velké i menší dálky jen kvůli mně na vernisáž. Nakonec jsem zírala, kolik jsem napočítala přátel (já introvert?? :-D ) a je to vtipné, protože počet mých přespolních přátel jasně převyšoval počet mých přátel vezdejších. Všichni ale byli naprosto úžasní, ač se navzájem vůbec neznali a já je nestihla absolutně představovat, jen ve chvílích jakéhosi osvícení mysli. Bavili se mezi sebou a já měla pocit, že mám narozeniny a slavíme to spolu – těch kytek nádherných (které jsem vůbec nečekala, páč jsem zelenáč, že) a dobrého pití…A perfektní posezení po vernisáži v restauraci mi dodalo opravdu moc moc dobrý pocit z celého dne a vší té námahy. Byla to velká satisfakce a je dodnes. Jsem vděčná a šťastná, že si opravdu udělali všichni čas, někteří i s dětmi a přijeli podpořit mé bláznivé snažení a ještě se jim to líbilo, jak mi řekli..(doufám, že nelhali :-) ) Tohle pro mě znamená strašně moc. Tohle je pro mě sláva – když máte kolem sebe skvělé lidi….Díky nim jsem to dokázala a bez nich by to nebylo….

Děkuju speciálně mým skvělým přítelkyním, které zažily soukromou undergroundovou výstavu pod schodištěm mezi kýbly barev. Díky za váš humor a podporu a chválu, které mi zvedly náladu o sto procent, díky za krásný den a že jste vyvážili negativa a tak dostala nakonec derniéra mé výstavy kouzelný šmrnc…..

Děkuji všem lidem známým i neznámým, kteří věnovali čas k napsání vzkazu do knížky návštěv, pochválili výstavu, napsali své dojmy – bylo to hrozně milé a motivující je všechny číst, i ty krásně kostrbaté od dětí…Moc mě to potěšilo. Děkuji všem, kteří mi dali najevo, že se jim fotky líbí, každý telefonát a pochvala se počítá.

Děkuji moc milé paní z televize Polar, která mě odchytila ještě před vernisáží a udělala se mnou rozhovor – se mnou??? a proč??? :-D . Bála jsem se, kdo mě bude zpovídat, neměla jsem nic připravené, jen jsem byla „varována“,  že televize asi přijde….Ufff. Paní byla milá, velice hezká a okamžitě mě odzbrojila tím, když shrnula mou výstavu slovy – jak bych já to nedokázala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že ona hned pochopila, co jsem se výstavou snažila říct – že moje fotky jsou o pocitech….V tu ránu jsem začala rozvazovat jazyk a ani nevím, co jsem to plácala, ale snažila jsem se poctivě její otázky zodpovědět. Ne, na sebe se na televizi Polar dívat nebudu, nemůžu. Jestli vy chcete, možná to někde najdete, možná tady dám odkaz, jestli to najdu…ale moc na to nespoléhejte :-) ))

Veliký dík paní organizátorce, která mi umožnila si svou první výstavu prožít a byla velice milá a empatická. Velice mě podpořila svým nadšením a tím, že se jí moje fotky líbily natolik, že jsme je dokázaly ukázat i veřejnosti. Přispěla nejednou radou i zkušeností a já tyhle věci prostě hltám, abych se přiučila. Ten konec mě mrzí, ale na to dobré kvůli tomu nezapomenu, navíc v tom byla úplně nevinně také. Přeji vám z celého mého uměleckého srdce, aby vám vaše nadšení prosazovat umění fotografie v našem městě neopouštělo. Teď už sama vím, kolik námahy to obnáší.

Děkuji všem mým kamarádům a kamarádkám, kteří mi dodávali odvahu a energii na dálku, a že to fakt jde! Díky všem těm milým slovům a podpoře jsem prostě mohla tuto zkušenost zažít.

A to by mohlo stačit ne? Myslím, že ani Leo nebyl tak trapně dlouze děkovací, no jo ale jemu by nedali v televizi prostor, kdežto já se můžu tady vykecávat dokud mi budou datlovat ruce :-) )))

O čem to celé šílené melodrama bylo? O čem ta zkušenost byla? Co jsem tím výlevem chtěla říct? Dalo by se to napsat jednou větou, ale to já neumím…..Začala jsem negativy proto, aby ukázala, že sny se sice splní, ale vezmou vám ten iluzorní závoj – buď ten střet s realitou přežijou nebo ne….A víte co? Já ztratila iluze, ale získala jsem toho mnohem mnohem více. Už jenom nesním, já to prostě žiju a to je hrozně fajn pocit….Jsem strašně ráda za tu zkušenost, protože mi ukázala, že plány se mění a já nemůžu mít všechno dokonalé, jak jsem si vysnila, že život je někde na střední línii a že je pestrý a nevypočítatelný a že všichni máme chyby (i já) a že to vůbec neva, že díky tomu, je ta zkušenost pestrá…trochu smutku, hodně radosti, troška uražené hrdosti, spousta skvělé zpětné vazby a podpory a energie do další práce – takhle namíchaný koktejl je moc chutný. lehce hořký jako Martini, jak to mám ráda :-D .

A buďte v klidu, litanii končím a další výstava jen tak nebude. Nejsem schopna skládat výstavy často a monotématicky třeba z výletů a tak…Až to na mě zas příjde, až budu mít pocit, že mám co říct (žvanit můžu přece tady) ale hlavně ukázat…až příjde ten pravý čas, tak já zas se svou kůži na trh vylezu. Sama jsem zvědavá kdy a kde to bude….Doufám, že u toho budete zase se mnou a za to vám dík.

Happy End!

PS: Fotky z instalace výstavy bohužel nejsou dle mého gusta a kvalitní, fotila jsem narychlo při jedné návštěve výstavy, přesto je sem dávám pro ilustraci a proto, že jiné prostě nemám. A protože je to tu dnes moc dlouhé, samostatné fotky dodám zvlášť. A teď už fakt končím.

 

 

Jak se jí v Ostravě aneb Restaurant Day

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jídlo je kultura, co si budem vykládat, kultura nejvyhledávanější – a je to tak dobře.

Dneska mám pro vás zprávu o stavu nejen amatérsko-restauratérské kultury v Ostravě. Probíhal tam už 8. ročník akce zvané Restaurant Day, kdy si každý amatér, co rád peče a vaří může otevřít svou vlastní restauraci a prodávat svoje produkty. Je to vlastně takový amatérský food festival a trh dohromady. Lidi sem přijdou ochutnat zajímavé věci a chutě, sejít se s přáteli. A to mě lákalo. Ochutnat věci a nemusit je vařit a péct, a k tomu být ve skvělé společnosti mých přítelkyň. Miluju kavárenský povalečismus a dobré jídlo, kéž by to bylo regulérní zaměstnání…A přitom fotit, co člověk sní :-D A takový bohatý nedělní brunch!

O téhle akci jsem se dozvěděla díky Radce, která píše blog Made in les, a která úžasně peče a vaří pod svou značkou Dej si DoRtu. A protože se akce účastnila jako amatérská restauratérka, měla jsem jasno, že se chci téhle akce účastnit.

Tentokrát byl každý amatérský restauratér „umístěn“ ve vybraných kavárnách. A tak jsme podnikli malou tour. Co jsme stihly, co jsme snědly, na to můžete mrknout níže a nedoporučuju číst článek s prázdným žaludkem.

Naše tour de jídlo začala v Polo Caffé na Masarykově náměstí 2, tam totiž své produkty nabízela Radka a je jasné, že jsem u ní chtěla začít. Její nabídka ve mně vzbudila žravost, ale můj malý žaludek je naneštěstí zvyklý trávit pomalu a malé porce, ale zas často. Protože jsem nesnídala, můj hlad měl velké oči. Ale nemůžete se mi divit….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Radčiny dokonalé dortíky! Nebe v hubě…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

brownie cupcaky – plná chuť čokolády

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na tohle máslo jsem byla hodně zvědavá….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a tak jsem si koupila tuhle křupavou bagetku

s cibulovým máslem a trhaným kachním masem – vynikající kombo

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

quiche aneb slaný koláč stokrát jinak

tenhle je bezlepkový a mňáááám

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Polo Cafe mají krb a útulno jako doma a k tomu super jídlo,

nic mi nechybělo, nejraději bych tam zůstala napořád

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak krásně pózuje cupcake před krbem…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale já si jako dezert dala pouze kapučíno, jak nemusím příchutě, tak jsem neodolala tiramisu cappuccinu, které měli v akci, a neprohloupila jsem páč do toho fakt nalili amaretto! Body plusové navíc pro Polo Caffé za sójové latté pro veganku Klárku. Jo a ty cupcaky jsem si odnesla v krabičce….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Další zastávka v Cafe Club Dock, kousek od Sýkorova mostu na Havlíčkově nábřeží 28

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bezlepkový wrap s humusem a mrkví vypadal tak lákavě a chutnal dobře

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tuňákový slaný koláč jsem bohužel neochutnala, nejím ryby, ale putoval do krabičky a se mnou domů k dalším strávníkům….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Za to jsem neodolala tomuhle višňovému cheesecaku, jéj ten byl! Sotva jsem stíhala fotit :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A takhle psí dáma taky vyrazila na Restaurant Day, potkali jsem ji už v Polo Caffé

Next stop – Cooltour

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Cooltouru jsem to už zvládly jen „na stojáka“, tahle show měla spoustu účinkujících, ale my už byly docela přesycené (slušně řečeno). A stejně jsme si nechaly vnutit ochutnávku toastíku s pomazánkou…, páč jsme byly osočeny, že jíme jen sladký a normální jídlo ne. Jsme chtěly dokázat, že to teda ne!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tyhle cupcaky jsem už jen fotila a ochutnávala očima…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Klárka vystála frontu na raw mangový košíček, hmmm…sladký!!!!!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jéééj a barevná záplava makronek!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Poněkud komerčnější nabídka, ale když to lidi chtějí :-) ..no na makronky jsme se do té fronty postavily

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V nabídce měli i jiné dobroty, ten hambáč teda lákal, ale fakt to nešlo…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nejsem z makronek vždycky nadšená a nejsou moje první volba, páč se často tváří lákavě a je to jen nabarvená hmota bez chuti. Tyhle však ne! Potěšily mě, plnou a rozeznatelnou chutí…levandule a čoko-malina….a ta růžová je bonus.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Počasí teda nepřálo, putování mezi kavárnami nám „zpestřoval“ déšť

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Doputovaly jsme do COKAFE espresso bar, páč jsme zas chytly slinu na kafe, jako zakončení naší túry, přece jen máme své limity :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

COKAFE je maličký hipstrov…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dostal mě stylovou výzdobou, jak jinak..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

IMG_1949

Tenhle foťák už je můj a všecko to dokumentoval..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Řekly jsme si, že ke kafi nějaké ty maličkaté dezertíky od „U mlsné kočky“ ještě zvládnem, měly ideální degustační velikost, takhle bych si představovala celou nabídku „restauračního dne“, abych toho mohla ochutnat co nejvíc :-) . Teda až na Radčiny dortíky – ty jedině v plné velikosti.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mini cupcaky slaný karamel a citrón, no zvládla jsem jen jeden, další opět putoval do krabičky….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Moje cappuccino bylo fajne, nemůžu nic vytknout, holky už tolik štěstí se svou kávou neměly, americano ani lungo prý už nebylo tak dobré (já americano nepiju a  lungo pouze v prověřených kavárnách) a bod dolů za pouze kravské mlíko. V dnešní době plné lidí s intolerancí laktózy bych od každé lepší a ambicioznější kavárny čekala v nabídce sojové mléko – minimálně…Ale zas bod plus za vodu ke kávě !-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

KUK! Vytištěná mapa k dispozici svědčí o dobré organizaci tohohle dne..IMG_1951

Nakonec jsme se musely „spravit“ pivem a pěkně stylově se rozloučit…na pozadí Ostravské Hradčany. Já svého kozlíka stáhla v rekordním čase po cestě z Karoliny na autobus – dáma nedáma – byla jsem dehydrovaná a můj žaludek volal o pomoc :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Doma jsem si vytáhla krásný suvenýr od Radky, který dávala ke cupcakům, z dílny Repper nábytek jejího Kuby, šikovný kluk a šikovné děvče, fakt!!!!!!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Podtácek s masivního dřeva mi udělal hroznou radost! A té makronce to na něm taky sluší..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ovšem heslo dne bylo: Dej si DoRtu :-) ))

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na závěr můžu říct, že tahle akce je fakt povedená, organizačně zvládnutá a každý předvedl, co umí a to co nejlépe…..a my nejlíp předvedly, kolik toho spráskáme během dvou hodin :-D . Příště půjdu zas a lépe se připravím: krabičku sebou, drobné sebou a vodu sebou..pivo si koupím zase až pak :-D

Chystá se výstava

Výstava pozvánka

Chystá se výstava…a ještě k tomu moje :-) . Moje první výstava dlužno říci. A s tím spousta věcí, které jsou poprvé. Zaměstnává mě to tím  intenzivněji, čím se blíží termín vernisáže.

Z nějakého mého abstraktního snu o vlastní výstavě se stává realita…Práce s adjustací fotek mám ještě nad hlavu, nemoc mi udělala škrt přes rozpočet a najednou se přehoupl leden a já začínám být nervní, abych všechno stihla. Já, detailista. Ufff. Když se člověku najednou splní jeho sen, je to skvělé – je v tom vzrůšo a očekávání, kam ho to zase nasměruje, co mu to dá či vezme. No momentálně mi to bere především čas a peníze a ty nervy, ale  v tom dobrém smyslu, že má člověk pocit, že investuje do něčeho, co miluje, a ne pro tu slávu polní trávu. Dál je to tak, že se člověk hlavně učí. Musím tady dát odkaz na jeden článek z internetu, který mi v první fázi zasněné nevědomosti pomohl uchopit prakticky realitu nastávající výstavy…a zbytek je improvizace. A o tom ten život je.

http://www.paladix.cz/clanky/moje-prvni-vystava-jak-na-to.html

Těším se, až uvidím všechny fotky pověšené ve správném kontextu a spadne ze mě ten neurotismus a tréma. Střídavě se mi moje fotky líbí a střídavě jsem plná pochyb. V tom případě se mi osvědčuje složku s těmi 28 vyvolenými fotografiemi zaklapnout a nechat to zas den dva odpočinout. Je to přesně jako s malováním obrazu, pořád na tom děláte, civíte na to a čím víc u toho stojíte a koukáte, tím víc máte pocit, že jste nic neudělal. Vždycky se osvědčilo poodstoupit od díla i od sebe samého :-) .

Na dotekNa dotek

Co je asi nejtěžší ze začátku a pro výstavu jaksi nejpodstatnější – je najít někoho, kdo vám fotky náležitě vytiskne. Když teda pominu, že to úplně nejtěžší je, vybrat fotografie, kterým se dostane cti viset v galerii. Je opravdu diametrální rozdíl vidět neustále fotky pouze  na monitoru a pak je vidět vytištěné na větším formátu. A proto je taky nenahraditelná ta zkušenost živé výstavy. Vystavujeme na internetu všichni, vidíme spoustu krásných fotek, ale aby se osvědčili i v životě a na zdi a potažmo ve velkém formátu – to už není virtuální realita. Aby měli kontext, myšlenku, prostě obsah – to je dřina. A k tomu, aby byly ve správném rozlišení, zaostřené, jak to umělec/fotograf zamýšlel, a aby mu vyšly barvy, kompozice….Prostě věda zvaná fotografie.

Růžová variace

Růžová variace

Na maloměstě není snadné najít někoho, kdo fotografie kvalitně vytiskne. A já se bráním fotky nechat tisknout v tiskárně, zjistila jsem už dávno, že jsou diametrální rozdíly mezi tiskárnami, málokdo má i tiskárnu správně nastavenou, co se týče barevnosti, tím myslím i profíky tiskárny a spol – laser, inkoust – zásadní rozdíly. A taky chci, aby fotka vydržela, žádný laciný tisk….Bohužel ani fotolab není kolikrát správným řešením. Za prvé potřebujete velké formáty a máte představu o velikosti fotek. A fotolaby mají svoji pevnou nabídku, do které se často nevlezete, pokud nechcete typové fotky z dovolené. Já fotím v poměru 4:3 a než jsem našla někoho, kdo mi vytiskne fotografie ve velikosti 30×40, nooo není to tak lehké, jak jsem si myslela. A co potom, když fotím ve čtvercovém formátu a chci fotky 30×30 a 40×40. A když potřebuju matné fotografie, protože do rámu je potřeba mat. A když jsou fotky pro umělecký účel je zásadně důležité barevné vyznění…..Prostě náročné požadavky.

Záhada modré chrysantémy

Záhada modré chrysantémy

Nakonec jsem zkušební fotky zadala eshopu megapixel.cz, ceny mají velmi dobré, když jsem vznesla dotaz na jaký tisknou fotopapír přišla příjemná odpověď v krátkém čase, a pak už jsem jen nervózně čekala, jak dopadnou fotky a modlila se, ať nemusím hledat zase od začátku a znovu. Uff, oddychla jsem si, když mi je dcera přivezla z jejich ostravské prodejny u Karoliny. Jo, ty fotky vypadají skvěle, velmi široká barevná „range“, kvalitní. Bože můj, tys slyšel ten šutr, co spad z fotografova srdce. Takže fotky mám :-D . Výstava bude. Jdu se chystat….

A Vy jste srdečně zváni na podívanou! Upřímně doufám, že se bude líbit.

Fotografka v Praze

Fotografka v PrazeFotografka v zahraděFotografka v zahradě

 

O výzvách

Výzvy tak nějak patří do tvůrčího života, člověk se musí kolikrát hodně hecnout, aby posunul svoje tvůrčí hranice a rozšířil osobní zónu komfortu. Život celkově často přináší různé výzvy každý den, jak v osobním životě, tak i v práci  - někdy máme těch výzev i plné zuby a chceme mít jen klid. Ale je výzva a výzva. Často se tvůrčí tvor musí vyzývat sám a nečekat až ho vyzve někdo, něco, Bůh či Vesmír nebo zakázka.

fotografka na Kampě

V hlavě mi utkvěla myšlenka, kterou jsem někde četla a to: že když chcete získat věci, které jste nikdy neměli, musíte udělat věci, které jste nikdy nedělali.

No, sakryš, svatá pravda. Ale není to tak, že člověk je spíš od přírody líný? :-) Copak dneska není celosvětovým problémem prokrastinace?? Tak jaká výzva!

Ale  holt pokud se člověk chce posunout v tvorbě i v životě, tak to z gauče v teplíčku své komfortní zóny neudělá. Třeba já jsem introvert a vždycky říkám, že jsem přeučený introvert, protože byste to asi na první pohled nepoznali, jsem totiž docela komunikativní :-) Spoustu věcí jsem se v životě musela naučit tak, že jsem prostě překročila svoje nechutě a stereotypy a šla do těch „jiných“ věcí.

Čím je člověk starší, tím méně se chce ale učit nové věci. Je v něm svým způsobem jakýsi vzdor, únava, neochota – vždyť jsem se toho už tolik naučil, ať se učí ti mladí….Typické generační klišé: když máte už nějaký věk, jste automaticky moudří a světaznalí a to vám poskytuje alibi už se dál nesnažit, neučit sebe, a jen vykrádat svoje zkušenosti minulé  a často jen poučovat ty mladé. Najednou se opakujete, točíte se v kruhu, ve stereotypu a ani nevidíte, že je něco prostě špatně. Život je tok, proud – a já nedokážu žít ve stojatých vodách a těžko se mi přijímají taková dogmata „rady starších“ kolem mě. Někdy se člověk potřebuje na chvíli zastavit, aby strávil zážitky a výzvy každodenního dne, ale myslím, že by nikdy neměl vzdát tu největší výzvu a tou je život sám, za cenu pohodlného gauče (mohlo se totiž taky stát, že to bude gauč u psychiatra).

Pevně věřím v léčivou moc tvorby  - arteterapie. Aplikuji ji na sebe celý život a můžu zodpovědně říct, že mě nejednou zachránila a pomohla mi v těžkých životních obdobích, a že těch nebylo málo.

Ale zpět k výzvám osobním. Letos podstoupím jednu zásadní výzvu – já skrytý introvert a zoufale nesoutěživý typ vystavím svou kůži na trh. Dobrovolně a za vlastního přispění. Výstava, kterou chystám je pro mě velká výzva. Tvorba je pro mě chlebíček každodenní a vášeň celoživotní, ale se sdílením to mám tak nějak všelijak. Ale k čemu je fotograf a tvůrce, když si vyrábí do šuplíčku…. Ale jak zjistím, že už jsem tvůrce zralý vylézt ze svého šuplíčku? No, těžko říct. Řekla bych, že pro tvůrce je to těžké zhodnotit, ale je tady právě to okolí, se kterým občas tu svou vášeň sdílí, a které ho tak nějak vyhecuje !-) A taky i pro to své okolí bych se zase na oplátku chtěla hecnout já.

Jdu si svou cestou fotografického procesu a učím se a říkám si, co letošní rok přinese a co si nadělím na své tvůrčí cestě já sama. Určitě chci dál svému koňovi (nějak mě ten koníček přerůstá !-)) věnovat spoustu času. Fotím denně, jenže fotky často zůstanou v mém iPhonu, nebo v počítači..Řekla jsem si, že letos by to chtělo více sdílet. Loni byl velkým posunem ve sdílení instagram, ke kterému jsem se, samozřejmě po vyhecování kamarádkou, konečně připojila…

U ostatních fotografů vidím, že si dávají taky své výzvy třeba 365 – každý den jedna fotka a tak. Se mnou je problém v pravidelnosti, dost špatně se nutím dělat něco pravidelně – někdy není síla, nálada, inspirace….Kolikrát stačí, že pravidelně chodím do práce a starám se o děti a kočky. Občas jsem si nějakou malou soukromou výzvu dala a bylo to docela poučné ve smyslu – poznej sám sebe fotografe.

Mluvím tady především o svém fotografování, protože je nejspíš alfou i omegou mého tvůrčího života, přestože dřív než jsem začala seriózně fotit a ne jen „plácat fotky“, jsem kreslila a malovala a neustále zaměstnávala ruce ručními pracemi. Teď už kreslím minimálně, maluju sporadicky (ale miluju to fakticky) a mám záchvaty šití…., ale fotka je se mnou každý den. Ač se zdráhám nazývati fotografem, focení je pro mě zásadní. Zkusím se tedy hecnout a vytvořit si svou fotografickou výzvu tady. Uvidíme, co to přinese.

PS: Ve chvíli kdy jsem napsala koncept tohoto článku a vymyslela si svou výzvu, jsem ještě netušila, že na druhý den mě totálně skolí angína. Takže výzva bude opravdu zajímavá zkouška mého fotografického já ihned ze začátku.

Co Vy? Máte rádi výzvy? Hecujete sami sebe nebo se necháváte vyhecovat někým?