Syndrom vyhoření…..

Dnešní zápisek bude z méně sluníčkové životní stránky. Holt život není vždycky instagramově atraktivní. O to více by se možná mělo mluvit „bez filtru“ o věcech málo příjemných, které jsou také součástí života. A syndrom vyhoření čili Burn out syndrom není jen moderní slovní spojení, je to diagnóza – bolest duše, která se projevuje skrze tělo….A může se to stát každému…..

Ne vždy totiž slyšíme nářek vlastní duše a nemáme ani páru o tom, že se řítíme střemhlav do propasti. Jiskřičku, která je na začátku každého vyhoření si nosíme v našem osobním softwaru jako dobře schované kurvítko. Naši démoni tuhle jiskřičku zodpovědně opatrují a čekají až přijdou okolnosti, které zažehnou plamen. Jenže oheň je dobrý sluha, ale špatný pán….A vy pro oheň nevidíte vlastní knot. Až vyhoří a zhasne, tak si uvědomíte, že je něco blbě, že jste na špacíru v temným údolí a nikde ani světýlko. Těmi okolnostmi se myslí neúměrný stres. Stres totiž, jak známo přátelé, zabíjí. Ale to si osobně moc neuvědomujeme, dokud se nepokusí zabít nás. O čem to je? O tlacích společnosti na výkon, o představě společnosti, co to znamená být egoistický kontra zdravě sobecký, o tom, jaké vztahy jsou zdravé a jaké ne, o démonech z dětství, kteří ten tlak notně přiživují, o perfekcionismu, který zažehne oheň pekelný….

A nakonec je to o tom, pohlédnout kruté realitě do očí a zjistit, že nic a nikdo vám nemůže nahradit pocit vlastní sebejistoty a  spokojenosti, který vychází z vašeho nitra nikoliv z vašeho okolí či z vaší činnosti. Musíte se přestat omlouvat za to, že tentokrát už nebudete upřednostňovat jiné ale sebe, svoje potřeby, svoje zdraví, svoje touhy a sny. Protože chovat se k sobě samému hezky je alfou a omegou našeho spokojeného žití, ačkoliv nás to učili jinak. Protože pokud nenastavíte lajny, vaše okolí si pořád pojede furt tu stejnou písničku, která vám už drásá uši. Protože vaše okolí neví, jak těžké je pro vás každé ráno vstát a plnit svoje povinnosti, nejlépe s úsměvem na rtech, a každičkej den se snažit vykřesat jiskřičku z ničeho.

Ale happy end je možný, znamená to tvrdě makat jenom na sobě – soustředit se na pozitiva a žít v přítomnosti každou minutu, hodinu, každičkej den. Což je líp řekne než udělá. Jednoduchý to není, je to nezbytný. A ve finále potkáte i takové lidi, co jsou s tím vším OK, nová naděje přijde, knot se časem pomaličku rozhoří. A tentokrát už ho nenechám vyhořet….Doufám….

Tipy na knížky, které můžou inspirovat a pomoci

O falešném pozitivismu a přílišné motivaci

85/365 Dangerous beauty

85/365 Dangerous beauty

Hezký pátek!

   Taky jste si všimli toho velkého trendu až boomu motivačních sloganů a článků a kurzů, e-booků……a bůhvíčehoještě motivačního?

Říkám si, jestli je to opravdu tak potřebné a hlavně se sama sebe ptám, jestli to funguje. Nechci něco apriori negovat bez toho, aniž bych se nad tím sama zamyslela. A to bych v dnešním článku chtěla udělat.

Myslím, že motivační článek ze života či nějaký citát může člověka příjemně nakopnout, když cítí pochybnosti o svém vlastním snažení, když cítí únavu a potřebuje trochu toho povzbuzení na své cestě ke svým cílům či ke splnění určitých tužeb. Tohle pomáhá i mně, a nemusí to být vyloženě ten silně motivační projev, občas stačí nějaké to moudro, hezká fotka, pěkně a mile napsaný článek, prostě milé lidské slovo často stačí. Myslím, že zde více než kde jinde platí, že méně je více.

Všichni máme v životě chvíle, kdy se prostě nedaří, může to být pouze nepovedený den anebo je třeba vyřešit nějaké větší trable, rozmotat zamotané sítě a samozřejmě v tuto chvíli  oceníme  dobrou radu.  Ale každá  rada, kurz či e-book odborného kouče je drahá. Je to tak, že v dnešní době potřebujeme více motivace a těch koučů, kteří jsou nadupaní pozitivismem a slibují nám, že ty naše trable s nimi rozlouskneme? Myslím, že každý takový motivační pracovník (už jsem jich pár slyšela) má svůj systém, jak sám sebe motivuje a tohle učí ostatní. Jenže, kdy je třeba od motivačních slov přejít k činům a je prostě život tak jednoduchý, abychom ho nacpali do nějakého systému?

O tohle se totiž lidé snaží odjakživa, nacpat složitosti života do jednoduchého algoritmu. Jenže co motivuje a vyhovuje vám nemusí vůbec fungovat na mě. A tak je to se vším. Možná jsem v tomhle extrém, ale já toho motivačního rádce především hledám v sobě – samozřejmě čtu knížky, vzdělávám se, ale největší dřina je práce sám se sebou, kdy hledám a tápu na své cestě, jdu a dělám chyby a taky dělám správné věci, učím se naslouchat svému tělu a důvěřovat své intuici a pocitům, neustále se učím a nabyté zkušenosti dál používám. Vlastně si tím vytvářím osobitý jedinečný systém, který na mě funguje nejlépe, protože je zažitý do hloubi duše. A zjistila jsem, že mnohem lepší než číst spoustu cizích myšlenek byť pozitivních, je ponořit se do těch svých vlastních a udělat si tam pěkný pořádek. A třeba si o tom psát poznámky či deník, aby měl člověk určitou zpětnou vazbu a lépe se mu to zažilo.

Nejsem si totiž vůbec jistá, že přílišná motivace vede k vyřešení opravdových životních záležitostí. Člověk nakonec musí sám vynakládat tu každodenní dřinu, aby se někam ve svém životě posunul a hlavně ty bolestná rozhodnutí za vás nikdo neudělá, maximálně vás to může povzbudit, abyste je udělali anebo taky ne.

Něco jiného ovšem je, když opravdu řešíme velké problémy a potřebujeme pomoc, pak bychom se neměli bát o tu pomoc požádat. Ale kde a jak najít toho správného „pomocníka“, kouče, terapeuta? Není to vůbec jednoduché a fakt, že jich je hodně, neznamená, že jsou dobří a kvalitní. Protože stejně jako přílišná motivace může člověka ubít, tak přílišný pozitivismus může být negativní, obzvlášť u člověka, který se považuje za kompetentního radit ostatním.

Mám totiž jeden příklad ze života. Nedávno jsem potkala zajímavého člověka, působil ohromně pozitivně a přátelsky v osobním kontaktu, a několikrát denně jsem na jeho facebookovém profilu viděla různá motivační motta, citáty, odkazy či jeho aktualizovaný status, jak velice je happy. Moc přeji lidem, ať jsou šťastní, ale pokud někoho neznáte dobře, můžete si myslet, že je to člověk opravdu pozitivní od podstaty hledající pravdu v každodenních moudrostech. Člověk duchovní a nikoliv povrchní.

Otázkou ale je, jestli se těmi moudry taky řídí, jestli aplikuje všechny ty krásné motivační věty ve svém životě či je pouze „ukazuje“ ostatním. Netrvalo dlouho a ten člověk se velice nehezky zachoval k mé milované kamarádce – v tu ránu jsem prohlédla jeho dvojí tvář a o to více mě to rozčílilo – celá ta hra na pozitivismus a vhled do duše. Všem ukazoval svou happy tvář, přesto měl velice temnou stránku, které si nejspíš ani sám nevšiml či ji úspěšně potlačoval svým pozitivismem. Místo aby pracoval na svých vlastních stínech, tak chtěl učit jiné z pozice vlastních zkušeností. Ale my všichni se pořád učíme, a ti co učí ostatní, by na to vůbec neměli zapomínat. Neznamená to, že když získali nějaké dovednosti a zkušenosti a baví je předávat je jiným, že skončil jejich osobní vývoj. Tohle je dost ošemetné a může to pak nadělat více škody než užitku.

Tohle bohužel není jediný případ. Takových případů jsem už zažila spoustu, potkáváme je pořád. Samozvané hlasatele víry. Víte, já prostě na přílišný pozitivismus tzv. sluníčkaření nevěřím. Respektive nevěřím lidem, kteří neustále prezentují na veřejnosti, jak jsou pořád dokonale happy a v souladu s božským řádem. Hlavním posuzovatelem by měl být vždycky zdravý rozum nikoliv slepá víra. Pokud jsem šťastná, tak se sice ráda podělím o své štěstí, ale ne úporným stylem, který je až nepřirozený. Štěstí je něco tak křehkého, že v tu chvíli, kdy ho člověk intenzivně cítí ani nemá čas ho sdílet, prostě ho jen cítí a je šťastný a hýčká si tu chvíli. Každý pozitivismus má totiž i svou opačnou stránku – negativismus, a tak je to naprosto v pořádku. Jsme lidé žijící v polaritě a různě mezi těmi póly oscilujeme. Nemůžeme vytrhnout z kontextu jeden pól na úkor toho druhého. Jih nemůže existovat bez severu. Mou hlavní touhou v životě je touha po rovnováze, tak aby oba póly byly obsaženy a já dokázala vyvažovat jak pozitiva tak negativa, která život přináší. Nelze být neustále pozitivní, jak vás k tomu motivují některé osoby, pokud byste tohoto cíle chtěli dosáhnout ve finále budete velice frustrováni.

Přirozeně všichni raději vyhledáváme osoby pozitivní a příjemně naladěné a přátelské než ty, co si věčně stěžují, jsou negativní a takto z nás vysávají energii. Ale je to rovnováha, kterou potřebujeme všichni. Dost často prezentujeme sebe zcela vědomě nějakým způsobem, který nemusí korespondovat s tím, jací jsme doopravdy. Nedělám si o lidech iluze, ale nemám ráda situaci, kdy vidím, že zcela sluníčkový člověk dokáže vyndat kudlu z kapsy a útočit ze zadu – to se neslučuje s pozitivními afirmacemi na jeho profilu.

A není to ten případ, kdy člověk raději dá na instagram krásnou fotku, než aby vypisoval, jak se cítí a že je třeba smutný. O tom to není. Všichni jsme občas smutní, melancholičtí, máme těžké vztahy, jsme unavení, nemocní a jsme rádi, když se můžeme od našich vlastních starostí odreagovat nad hezkou fotkou či příjemným textem. Ale neustálé „lakování“ reality takové to „matení tělem“, to je pro mě nepřirozené a pozitivně na mě nijak nepůsobí.

Myslím, že se za svou lidskost nemusíme nijak stydět, měli bychom se přijmout cele takoví jací jsme. Pokud chceme něco vylepšit je dobře, když si pomůžeme moudrem jiných, ale neměli bychom vystavovat ve výlohách našich profilů pouze jednu stránku naší osobnosti, aby pak naše stínové já vyvedlo někomu něco nehezkého…

Přeji vám hodně pozitivních a šťastných chvil!

eM

 

 

 

 

70/365 Na zdravotní procházce

70/365 Na zdravotní procházce

Tuhle fotku jsem udělala včera na své zdravotní procházce. Zdravotní proto, že jsem cítila hlubokou potřebu si ji naordinovat. Když se člověk ráno vzbudí unavený, je to neklamná známka, že energetické proudy v těle i mysli jsou narušeny. A čím to vlastně, když jsem člověk, který se snaží žít intenzivně a pořád hledá cesty a ty pravé úhly pohledu?

Je to jednoduché, ač jsem sama člověk kreativní a mám své osvědčené zdroje energie (příroda, umění, hudba…), existuje spousta lidí, kteří svoje zdroje nemají a koukají něco vytřískat z ostatních – asi jim to přijde nejjednodušší naplivat svoje komplexy a trable na ostatní. Jeden problém je arogance a druhý opačný problém je ignorace – oba působí jako totální odšťavňovač a vaše kreativita a načerpaná energie jsou vám k prdu, protože ji plýtváte na tyhle věci. Nu což, člověk je sociální tvor. Jenže já včera pocítila velkou asociální potřebu, vyhnout se obloukem všem lidem a načerpat blahodárnou sílu v lese a rozjímat nad světem v tichu protkaném pouze krásným ptačím zpěvem…Šla jsem do lesa rovnou z kanceláře, tak asociální jsem byla. Naštěstí mnoho lidí tuhle metodu nepoužívá, les byl nádherně prázdný, občas prošel jen nějaký důchodce, a když jsem náhodou zaslechla lidské zvuky v podobě hejna malých dětí, utíkala jsem dál do ticha :-D.

A říkám si, čím to pořád je, že se nechávám tak vyčerpat ostatními lidmi. Není to jednoduché rozluštit, ale prvotní je, že pořád se snažím nacházet ve všech něco pozitivního – taková blbost! 😀 Někdy najdete pozitivní stav jedině v tom, že se některým lidem vyhnete. Poslední dobou dost zhusta přemýšlím nad tím uměním – uzavřít se, odejít, nechat být… Nenechat se vyčerpat. Asi proto, že mám v živé paměti, jak vyčerpaná na ultimo jsem odjížděla na svou dovolenou a rozhodla jsem se s tím něco radikálně dělat, aby se to neopakovalo. A nemůžu do té Anglie odjet pokaždé, když budu unavená, že….Ale mohla jsem si za to i sama, o tom žádná. Někdy nejsem prostě jen tak pozitivní, někdy jsem jen zcela jednoduše zabejčená (jó, ten beran ve mně) a nechci věci a lidi potažmo vztahy vzdávat….Záchranářka ve mně si přichází na své. Další blbost 😀

Některým lidem a věcem se nevyhnete, patří nějakým způsobem do vašeho života  a vy se prostě musíte s jejich energií střetávat . Těžko můžete elegantně poslat k šípku šéfa nebo blízkého kolegu….,  či okamžitě vydědit pubertální dítě. Ale kde je ta hranice??? Pouštíme si snad každého do svého obýváku nedejbože ložnice? Tak proč si kolikrát pozveme lidi do svého „energetického pole“, aby nám tam dělali paseku? A kde je ten pomyslný klíč k uzavření své komfortní zóny, aby z ní neunikala energie jak z píchlého kola? V hlavě? Určitě!

Už mě totiž nebaví ten stav, kdy se snažím, pracuji na sobě, jsem zdvořilá, ohleduplná a pozorná, a na oplátku nedostávám v lepším případě nic. Jsou to drsné počty? Je to styl – má dáti dal? Ano, je. Můžu být dál chápavá, že různí lidé mají různé potíže a neduhy a trable, a že se proto nechovají hezky – ale  nemusím to snášet. Můžu říct, okej – odcházím, až Ti bude líp a budeš chtít sdílet něco pěknýho, dej vědět….Jenže já vždycky svůj vnitřní alarm neposlechnu, chjo. Pak jsem vyšisovaná jak prostěradlo od poledního slunce a přemýšlím, co se zase stalo.

Věřím, že tyhle návyky jsme si přinesli asi nevědomky z dětství, kdy se po nás chtělo, abychom mysleli na jiné a né na sebe – je to hnusné a sobecké!!!! Byli jsme trestání za to, že jsme se jako malí snažili bránit útokům, a přikazování stylem nastav druhou tvář….no ehm…., to opravdu nepomáhá, pokud tedy neaspirujete na mučednici roku. Právě pro ženy je to mnohem těžší, jako holka jste se ani poprat nemohla, natož se pořádně vzteknout a aspoň nadávat,  vše jste musela snášet pomalu s elegancí a úsměvem. Ve stylu „takhle se přece hodná holčička nechová“. Když žena vyroste, stane se matkou, přijdou děti – naučí se nemyslet na sebe absolutně, pak je tady partner, přítel, práce, domácnost, přátelé…..a kde jsem já? Někde na konci fronty. Mám vypozorováno, že muži tenhle problém zvládají mnohem lépe, klidně vás „vyignorujou“ (hnusně zparchantělé slovo, já vím) vypnou příjem, nereagují, neodpovídají, udělají si svůj prostor, kdykoliv a jakkoliv….

Mám velký sen, vylepit si na dveře svého pokoje ceduli s úředními hodinami :-D, ideálně pouze dvakrát týdně jako státní úřednice….Nebo by bylo lepší si to nalepit rovnou na čelo??? Protože všichni i všichni ti milí blízcí lidé (včetně koček a jiné havěti zvané mazlíčci), prostě mají pocit, že jste tady pro ně ve dne v noci….Pokud žijete ve vztahu, kde jaksi výměna energií funguje oboustranně – dá se to zvládnout, v opačném případě skončíte vyčerpaná a opuštěná. Lidští vysávači totiž nemají nikdy dost a chtějí stále více. To vy musíte umět říci s jistotou A DOST! Kdy je ta pravá chvíle? Možná bychom měli poslouchat více naši intuici a vnitřní hlas a alarmy našeho těla….Důvěřovat především sobě a až pak všem ostatním. Milovat sám sebe navzdory výchově a pocitu, že je tady přece vždycky někdo potřebnější než my samy. Není. Braňme si své energetické pokojíčky, aby nám v nich nechodili známí i neznámí v zablácených botech.

Co vy? Máte zmáklou svou energetickou ochranu? !-) A jak čerpáte energii?

Krásný den přeji.

 

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

68/365 Nesnesitelná lehkost bytí

 

Poslední dobou dost často přemýšlím nad lehkostí bytí :-).

Kde je ta hranice, kdy je bytí příliš lehké a nesnesitelné a kdy je příliš těžké a taktéž nesnesitelné….Můj život je jedna challenge za druhou, často neovlivním, co se mi stane a jak se ke mě budou chovat jiní – život není vždycky super pozitivní a sluníčkový. Především je život strašně relativní. (Moudrý Einstein vystihl podstatu života v jedné větě!) V jedné chvíli pijete svůj ranní čaj a máte pocit, že je krásné ráno a v dalších chvílích dostanete ťafku mezi oči. Vždycky máme na výběr, jak se zachováme, v tom tkví naše svoboda. Ovšem ne vždy tu volbu vidíme. Kymácíme se mezi dvěma pocity jako osika, jako jemné chmýříčko odkvetlé pampelišky ve větru a máme pocit, že směr nám udává někdo jiný. Vítr či osud, okolnosti, ostatní lidé kolem nás…

Ano, kolem nás to lítá, kolikrát schytáme úder židlí, kterou přinesla vichřice bůh ví odkud. Všichni jsme tak trochu pápěříčka ve větru, dokud nenalezneme svůj střed. A dokud nepochopíme, že někdy je prostě fajn dovolit tomu větru, aby nás poponesl, místo abychom my určovali směr. Možná třeba nedojdeme tam, kam jsme si přáli, ale nikde není řečeno, že to jiné místo nebude taky fajn a třeba lepší.

Učím se jen tak plout a zároveň rozlišovat, kdy je plout dovoleno a kdy naopak je třeba hrábnout do vesel. Byla jsem zvyklá tahat vesla vší silou do vyčerpání i proti proudu řeky. Moje životní challenge nejsou náhodami, ač by se to zdát mohlo. Jsem člověk, který k plnému životu výzvy potřebuje a nedokáže snést tu přílišnou lehkost bytí, kdy má pocit, že už není kam růst, nedejbože, že se nudí….Jenže přílišná lehkost stejně jako těžkost bytí neexistuje – jen náš postoj k nim.

Při focení někdy stačí změnit nepatrně úhel pohledu a najednou se nám nabízí krásná a dokonalá kompozice,  v životě někdy stačí chvíli si vydechnout a dát si čas na řešení, podívat se na věci z jiného úhlu a najednou má vše smysl, skládanka do sebe zapadá. Jen najít si ten čas. Se vztahy s lidmi je to někdy těžší, zjistíte, že pomyslný kousek do skládanky nezapadl….Pak je třeba nechat čas, aby nám pomohl vyrovnat se se změnou kurzu.

Díky změně prostředí během mé dovolené v Anglii, jsem zase našla jiný úhel pohledu. Pochopila jsem, že je prima a hrozně občerstvující jen tak plout a zároveň mít jistotu, že umím hrábnout do vesel, když je třeba –  nedejbože, kdyby se bárka překlopila – umím i plavat. A taky, že mám stále kolem sebe lidi, kteří vyslyší mé SOS – a tohle mi k životu stačí.

Přeji vám dobrý vítr do plachet!

 

Výstava Jiřího Trnky ve Chvalském zámku

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o zážitek z výstavy, kterou jsme včera shlédly s mojí dcerou ve Chvalském zámku v Praze Horních Počernicích. Kromě toho, že jsou mojí srdcovkou Horní Počernice, protože jsem tam bydlela, je mou srdcovkou i Jiří Trnka, na jehož ilustracích jsem vyrůstala, proto byla pro mě výstava velice srdeční a emocionální zážitek hned v několika aspektech…. Chvalský zámek je krásný prostor pro výstavy. Určitě si výstavu nenechejte ujít trvá do 15. května 2016. Je velice vhodná i pro rodiče s dětmi jako tip na víkendový výlet, protože Jiří Trnka ilustroval především dětské knihy a nejen to.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na výstavě jsme s dcerou žasly nad rozsahem prací Jiřího Trnky, jeho záběr byl unikátní – loutky, animované divadlo či film,  ilustrace, malba…..A vše precizní a osobité od začátku až do konce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pro mě byla výstava velkou cestou vzpomínek na mé dětství a pro mou dceru budoucí ilustrátorku to bylo zjevení génia a velká inspirace. Když jsem nacházela důvěrně známé ilustrace těžko jsem se mohla vyhnout dojetí, vrátila jsem se do té části svého dětství, která byla šťastná. Stejně jako Jiří Trnka utíkal do světa pohádek před realitou doby, ve které žil, tak pro mě pohádky, které nádherně snově ilustroval, byly útěkem do světa fantazie a kouzel z dětství, na které nerada vzpomínám, a které bylo více smutné než veselé….Člověk si v tu chvíli najednou uvědomí, co ho definovalo a že to, co bylo smutné nebylo smutné absolutně a byla by škoda zapomenou se smutnými zážitky tyto krásné chvíle, které mi dali knížky a ilustrace. Chodila jsem totiž do knihovny ještě dřív než jsem uměla číst, takže jsem hltala obrázkové knížky. Televize a Disney a Pixar opravdu v té době nebyli :-)……Díky tomu jsem taky nejspíš začala mít neustálé výtvarné tendence a výtvarno jako takové mě pohltilo a už nepustilo…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dceřin náhled a objev díla  Jiřího Trnky byl pro mě skvělým protnutím všech paralel. Studovaly jsme jeho ilustrace s nosem na skle a přemýšlely úporně nad jeho technikou – není totiž vůbec jednoduché na to přijít. Trnkovy ilustrace jsou a byly tak osobité a jedinečné a my chtěly pochopitelně přijít na to kouzlo, v čem to vězí. Trénované oko dcery ledacos odhalilo a já jsem byla nadšená. Jiří Trnka byl totiž mistrem kombinované techniky, dokázal si osvojit a zcela podmanit vlastní osobností média jako je akvarel, kresba pastelkami, pastelem, voskovkami, vyškrabávanou techniku, frotáž, malbu……jéžiš, ten záběr je fakt na jednoho člověka docela masivní…..A my ty vrstvy jeho génia pomaličku rozklíčovaly a někdy jsme byly vyloženě naštvané, že na to nemůžeme přijít a snažily jsme se tak dlouho civět na ilustraci, která vypadala jako grafika až jsme něco asi vyhleděly :-D.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Protože záběr Jiřího Trnky byl monumentální, výstava byla pestrá a intenzivní taky, neskutečné množství ilustrací, ale s citem vybraných – notoricky známých (asi spíš mé generaci teda) – ale kdo by neznal i z mladých třeba Broučky, Míšu Kuličku, Pohádky tisíce a jedné noci a spol…Moje dcera je poznávala. Kromě ilustrací bylo na výstavě i dostatek jeho maleb, loutky, nákresy scenografické, návrhy kostýmů a zase loutky, malby, ilustrace…..Mezi jednotlivými patry jsme si mohly sednout a nechat se vyloženě unést do Trnkovy zahrady, která se promítala  jako by skrze okno. A my seděly a koukaly oknem do zahrady, jak se tam kouzelně mění čtyři roční období, děti si hrají, pes honí míč, příroda se mění….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V další části jsme se mohly podívat na video dokument, jak Trnka svoje loutky a scénu pro ně tvořil…, detailní „piplavá“ práce…..Taky bylo součástí výstavy kino, ve kterém promítali Trnkovy animované filmy, to už jsme ale moc nezvládaly, jen jsme nakoukly, přece jen času nebylo až tak nazbyt a byly jsme tou smrští zážitků vizuálních celkem zmoženy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nakonec jsme si prohlédly poslední část, ve které byly kouzelné ilustrace Shakespeara, Andersena, Trnková autorská knížka Zahrada a jako poslední velké překvapení pro nás bylo, že Trnka na sklonku života ilustroval naši milovanou knihu Alenka v říši divů. Tedy on vytvořil jen několik ilustrací, které nešly nikdy do tisku.

Schválně jestli najdete na obrázku kočku Šklíbu :-)

Schválně jestli najdete na obrázku kočku Šklíbu 🙂

Kdyby taková kniha existovala, jdeme po ní jak po uzeném. Alenka je naše srdcovka obrovská a myslím, že Trnka by byl právem pro ní dokonalý ilustrátor – velká škoda! Ale na jeden život jednoho umělce toho zvládl neskutečně mnoho, těžko mu to můžeme vyčítat 🙂

Do tohohle obrazu "Okouzlený" jsem se naprosto zamilovala a chtěla bych ho mít doma :-)

Do tohohle obrazu „Okouzlený“ jsem se naprosto zamilovala a chtěla bych ho mít doma 🙂

Na výstavě jsme si koupily i katalog za naprosto luxusní cenu 200 Kč a pak rozkošné zvířátkové pexeso :-), už jsme si tak trochu zapomněly totiž hrát – děti jsou skoro dospělé a mají jiné zájmy, ale tímto pexesem se myslím všichni vrátíme zase na chvíli společně do dětství díky Trnkovi.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Doma jsme se pídily po knížkách, které ilustroval Trnka a našly jsme tři – ta kultovní, která přetrvala z mého dětství  jsou právě Pohádky tisíce a jedné noci, když jsem viděla na výstavě naprosto důvěrně známé obrázky byla to síla :-). Nádherně ilustrované Německé pohádky jsem si vždycky ráda prohlížela v jakémkoliv věku a knížku Zahrada jsem koupila nedávno…..

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

No, když jsme s dcerou konečně vyšly ven na vzduch pochopily jsme, co se nám to stalo. Skoro jsme doslova a do písmene ani nedýchaly nad tou krásou umění, že nám z toho až bylo lehce nevolno a motala se nám hlava :-)…..Takhle mocně na nás zapůsobil Jiří Trnka a jeho umění a kouzelný snový svět pohádek – kdo by to řekl.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Who am I? / Kdo jsem?

who am I?

Už je to nějaká doba, kdy jsem byla v našem městě na výstavě zdejší umělkyně a učitelky výtvarky, která učila obě moje děti (a stále ještě učí). Velice talentovaná umělkyně, která umí učit – výjimečná kombinace, moje děti ji milují, což je důkaz nesporných kvalit. Její výstava se jmenovala Who am I? a na naše maloměstské poměry byla taky výjimečná, proto jsem si ji tak intenzivně vryla do paměti – velmi hravé reminiscence a zamyšlení se nad tím, co nás vlastně definuje vyjádřeno různými výtvarnými technikami.

Co nás vlastně definuje? Lidi, barvy, design, výchova – tisíc maličkostí, které se na cestě životem můžou zdát nedůležité, ale v celku zapadají do skládanky toho, kdo jsme.  Protože každý řeší kým je. 😀 Je to náš osobní vesmír, který si vytváříme…

A kdo jsem já? Za tu dobu, co se tady poněkud veřejněji projevuju, jste mě asi stihli trochu poznat, ale jak to vlastně je? Můžete poznat jen to, co vám druhý nabídne ke koukání. Pokud se mnou nežijete, nekamarádíte, těžko mě můžete znát. A známe vlastně vůbec sami sebe? Co nám ukazuje naše zrcadlo? Často i to, co bychom vidět nechtěli, unavenou, nemocnou tvář, smutek a vztek. Tyhle věci si schováváme, necpeme je na instagram a facebook. Naše selfíčka jsou vymazlená, většinou když jsme šťastní, krásně nalíčení a hezky vyspinkaní :-D. Vytváříme si svá virtuální alter ega, výřez tím, čím bychom chtěli být spíš než tím čím opravdu jsme.

Divák si řekne: a koho to vlastně zajímá – chci se dívat na pěkný ksichty, na pěkný zátiší a pěkný fotky. A má pravdu. I já se ráda dívám na pěkné lidi a věci. Jenže nemám ráda stylizovanost a umělost, která jde ruku v ruce s naší virtuální prezentací. Ty pečlivě naaranžované rtěnky u kafe, to přemýšlení nad tím, jak to bude vypadat na instagramu, když si kupuju nový boty nebo kabelku nebo když předvádím, kde zrovna obědvám. Není to únavné pořád něco aranžovat? Něco vytrhávat z kontextu? Co vlastně o sobě říkáme? Nakecáme toho na sockách spoustu a vlastně se nedozvídáme nic…Je to hlavně zábava, rychlá zábava. Někdy máme zájem někoho poznat hlouběji, a tak reagujeme na jeho fotky a slova častěji a můžeme se stát i přáteli. Ale kdo vlastně může říct, že vás zná – na základě profilu na sociální síti. Ano, někdy fotky vypráví story mezi řádky a prozradí o svém majiteli víc než by sám někdy řekl….Ale stačí to?

A kdo jsem teda já? Nafotila jsem sérii autoportrétů, postupně odhalující mou identitu. A aby to bylo zajímavější, tyto fotky vám budu předkládat během cca 2-3 dní a pak možná budete vědět, kdo jsem 😀 Anebo taky ne….

Kuk!

Kuk!

Nicméně v rámci fotovýzvy a občas když mám náladu, pár autoportrétů udělám. Záměrně neříkám selfie. Autoportrétem se snažím něco říct, něco o sobě – různou formou. Je to rozdíl, když mě fotí někdo jiný, vždycky se tvářím jinak, než když mě fotí někdo jiný – v zrcadle a v objektivu se odráží moje osoba, taková jaká zrovna je. Ne vždycky se směje, ne vždycky je dobře vyspaná, ale vždycky je připravena mluvit skrze fotografie. Stylizování mě unavuje, umělost mě unavuje. Neříkám, že se někdy nenastylizuju, ale musí to mít důvod, tou stylizací něco o sobě říkám. Příběh, který ve fotce můžete najít nebo taky ne. Vy totiž můžete vidět úplně něco jiného než na fotce je, než co zamýšlel fotograf. A tak je to asi správně…Život je takové jedno velké zrcadlo. Některé věci vidět chceme a někdy se radši zrcadlu vyhýbáme.

Každopádně mě těší! Já jsem eM 😀

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vítání jara

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jak jinak vítá nadšený fotograf jaro než tím, že běhá po venku a loví do objektivu tu jarní nádheru! Všechno kvete a já jsem ve svém živlu. Jako vždy po dlouhém půstu od listopadu do jara, kdy venku nic nekvetlo a dny byly k uzoufání krátké….Prodlužující se dny a měkké jarní světlo má své kouzlo – nabíjí mě energií. Až tak, že spíš musím dávat pozor, abych to nepřepálila :-D. Takže nejen vábení bohyně Vesny musím naslouchat, ale i mému postaršímu tělu. Nějaký tělesný detox u mě ještě nenastal, nicméně neustále detoxuju postupně celý svůj život – uklízím, třídím a zhusta vyhazuju všechno nepotřebné, odhazuju zátěž, abych mohla vzlétnout. Jó, ta Vesna je ale kouzelnice. No, nicméně těma nohama furt přikována k zemi, ono přitom poletování člověk si může taky pěkně natlouct, že jo. Né že by mě to někdy odradilo….

Takže tady mám várku prvních jarních úlovků a můžeme se těšit, že jich bude jen přibývat, už dneska mám spoustu materiálu na paměťové kartě, který jsem ještě nestihla prohlídnout natož editovat – já totiž nevím co dřív, jak to jaro se mnou šije 🙂 A to je teprve začátek!

Přeji krásné vítání jara!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bez sněženek není jaro…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

…a bez krokusů jakbysmet

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Letos jsem je stihla na poslední chvíli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

To jsou ta velká jarní očekávání.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Když najde Petr klíč od jara…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A hyacint přímo domácí, vyslyšel volání jara přímo v květináči na mé lodžii…

Naše velikonoce

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak máme po velikonocích – jak po výprasku… Jak jste si je užili?

Já se vším všudy teda. Velké množství vody obstarala moje „milá“ (rozuměj velice arogantní) paní sousedka, která mě pozdě večer na Zelený čtvrtek vytopila a nemoce ze mě nevyhnal tatar ale antibiotika. Díky většímu balíčku nepříznivých vlivů, které se mi přihodily tento měsíc – jsem začala vážně uvažovat, jestli jsem si nějak nepokazila karmu nebo jestli nejsou korupce nejen ve vládě, ale i na slunci, a proto třeba v našem údolí moc nesvítilo (…a kam nechodí slunce, tam chodí doktor z ORL….) a jestli ten streptokok nerozšiřuje pole působnosti kromě člověka i na techniku. Jak jinak si vysvětlit kolaps notebooku a smartphonu v rozmezí tři týdnů, včetně jednoho resetu dceřina smartphonu? Prostě nějaká nákaza, zmutovaný bacil…

No, zkouška ohněm (spíš vodou teda) byla nakonec zažehnána – flek na stropě uschnul, vodu v posteli jsem naštěstí neměla, nervy se uklidnily a z mého celkově pochmurného stavu mě v neděli dokonale vyvedly mé drahé přítelkyně. Na velikonoční pondělí jsem už byla schopná zase čelit všemu, dokonce i strávit změnu času, která se teda na mě projevila až  první pracovní den po svátcích „kupodivu“…Díky tomu sledu nešťastných náhod jsem se nebyla schopna na svátky znovuzrození nijak zvlášť připravit. Ale nakonec svátky vlastně nejsou o té výzdobě, o tom kolik toho mám napečíno, ale o té sváteční náladě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ranunculus (Pryskyřník)

A tak jsem především dumala nad tím, čím se vlastně sváteční nálada vyznačuje a snažila se to i žít. Je to o tom, že děláte něco extra, co se vymyká  běžnému rutinnímu utahanému dni na cestě z práce do práce a do postele…..Je to o náladě, o tom uvolnit se a neřešit…, a užívat si slunce, a když není slunce, užívat si šedý den na gauči, protože na tom gauči prostě můžete být – jen tak si užívat a lenošit anebo jít a něco tvořit a hlavně s někým být – vesele a prostě jinak než když se věčně míjíme ve dveřích na cestě do práce do školy na internát atd….

Nejlíp odpočívat umí kočky, to je samosebou..

Nejlíp odpočívat umí kočky, to je samosebou..

Užít si společnou snídani, užít si pohádku na DVD. Vajíčka jsme třeba namalovat nestihly, ale uvařit jsme je stihly najisto :-D.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A cholesterolu se nebojíme a tak jsme si vajíčka s radostí daly na různé způsoby, protože nejen na velikonoce tuhle mňamku milujeme a je to vůbec pokaždé svátek, když se sejdeme všichni u stolu a dáme si k snídani míchaná vejce a plkáme, smějeme se, sdílíme společnou chvíli a dobré jídlo…

Ultra zdravé avokádo skvěle chutná s vajíčky

Ultra zdravé avokádo skvěle chutná s vajíčky

I Shelly čekal u prostřeného stolu na sváteční jídlo :-)

I Shelly čekal u prostřeného stolu na sváteční jídlo 🙂

Dědoušek Macík nezívá, ale oblizuje se, pochutnal si také na vajíčku, když jsou ty velké noce..

Dědoušek Macík nezívá, ale oblizuje se, pochutnal si také na vajíčku, když jsou ty velké noce..

Svátek je o tom, nikam se nehnat, zastavit se a procítit okamžik lépe než běžně děláme. Já si přitom chvílemi hrála s foťákem a mými milovanými květinami…Můžete podívat, jaké aranžmá jsem vytvořila, protože i nákup květin podle mě ke svátku patří, pokud nemáte rovnou zahrádku a rovnou si je nenatrháte….Třeba naprosto sváteční pro mě byl ten překrásně sytě žlutý Ranunculus (viz. foto výše) neboli Pryskyřník, který jsem zatím znala jen z obrázků, radost jsem měla z kytice drobných krémových mini karafiátků a k jaru patří také krásně vybarvená primulka….

Stojánek na vajíčka nemusí sloužit pouze ke snídani :-)

Stojánek na vajíčka nemusí sloužit pouze ke snídani 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

...a bílý králík z Říše divů k velikonocům patří..

…a bílý králík z Říše divů k velikonocům patří..

 

Výstava fotografií 2016 „MakroKvět“

Pro ty z vás, kteří nemohli shlédnout mou výstavu, která proběhla od 1.2. do 26.2.2016 v galerii Infocentra v Novém Jičíně, mám dnes její virtuální verzi.

Co si budeme vykládat, je diametrální rozdíl vidět fotografii na malém či větším monitoru ať už v mobilu nebo na počítači. Ať máte jakkoliv dotykový přístroj, přesto zde chybí přímý kontakt s dílem. Dosud jsem to znala jen jako divák. Ten pocit, když jsem si prohlížela reprodukce slavných malířů v knihách a pak stát před samotným obrazem – to je nenahraditelné žádná virtuální realita vám to nezprostředkuje.

Dodnes si pamatuju, jak jsme s dcerou zíraly na nejoblíbenější obraz od Moneta Lekníny v NG v Praze. Malý obrázek v knize či na googlu na vás nemůže zapůsobit tak jako metr široký obraz, kdy cítíte doteky štetce Mistra, auru díla. S fotografií je to podobné a bohužel fotografie je znevýhodněná tím, že její prvotní výstup je prostě „virtuální“ digitální. Fotkami je zaplavený celý web, instagram je postaven pouze na obrázcích, a přesto dneska vrazí někdo prachy do toho, aby si udělal výstavu? Ano, já jsem ten blázen, prosím, a nelituju. Mě samotnou dostaly mé vlastní fotografie, když jsem je poprvé viděla ve formátu 30×40, 30×30 či 40 na 40 cm. To je teprve výpověď..

Ale co to tady budu okecávat. Dojmy a zážitky z mé výstavy už jste číst mohli zde:

http://dreamdecor.cz/moje-vystava-myma-ocima/

Dnes na vás čekají fotografie s názvy a ve stejném sledu, v jakém byly zavěšeny v prostoru, jen ten živý rozměr chybí. Doufám, že se vám bude líbit.

Ačkoliv výstava prodejní nebyla, fotografie jsou na prodej. Pro info mi neváhejte napsat na email: mfrohlichova@atlas.cz

 

 

Moje výstava mýma očima

Dneska bych se chtěla ohlédnout zpátky a shrnout moji první výstavu. Taky pro ty z vás, kdo ji z nějakého důvodu vidět chtěli, ale nešlo to, nachystám takovou virtuální výstavu včetně všech fotek. Potřebuji totiž taky v sobě tuto událost uzavřít. Chtěla bych si probrat, co mi dala a co mi vzala. Omlouvám se tedy dopředu, že článek je nehorázně dlouhý a vykecávací, ale potřebovala jsem to pro mé duševní i fyzické zdraví :-D.

Začnu trochu pozpátku neslavným koncem, díky němuž mám i potřebu tento článek sepsat. Každá věc má svůj začátek, průběh a konec. Moje výstava měla konec nedůstojný, který mě zabolel. Bylo to kvůli organizačním důvodům, kdy organizace zoufale vázla a výsledek mi nemohl být příjemný, byť jsem povahou člověk nekonfliktní a chápavý a dokážu i chápat některé věci v této situaci. No, tak chápavá možná jsem, ale odsaď podsaď a  potřebuju to dostat ven….Takže ač to není mým zvykem začnu negativy.

1) Výstava mi vzala hodně energie a námahy, nejen duševní ale i fyzické a byla to nezanedbatelná investice finanční.  Velká duševní práce byla vybrat fotografie tak, aby fungovaly v prostoru, jenž mi byl poskytnut a v zapůjčených rámech, aby to mělo téma, vyznění, aby to nebylo každý pes jiná ves a zároveň jsem nechtěla diváka unudit…… I jen vymyslet název každé fotografii, chvílemi pěkná dřina…Fyzická práce nebyla vždycky lehká – samotná adjustace fotek a následná instalace do rámů a věšení v galerii, no narostly mi svaly přitom :-). Předtím jsem celý víkend (doslova celý – od rána do večera) adjustovala fotky na bílé kartony a lepila k nim názvy – s pauzami na jídlo. Obědy si děti vařily samy. V pondělí jsme s dcerou fotky nainstalovaly do rámů, pověsily, aby vše klaplo na úterní vernisáž – nebylo, kdy si odpočinout, leda ve spánku…

2) Sláva polní tráva. Jsem introvert, a to opakuju často, protože to tak prostě je. Vystavovat svá díla na veřejnosti je něco jiného než vystavovat sebe. Obojí nelze od sebe oddělit 🙂 Vernisáž byla pro mě jeden velký stres,  za zónou mého komfortu. Moji nejbližší byli svědky, jak jsem hodinu před vernisáží na odchodu z domu začala plašit. Na vernisáži jsem měla pár horkých chvilek, které nesouvisely s mou instalací, ale s lidmi. A uvědomila jsem si, že jsem některé věci hrubě podcenila tím, že jsem si je nezařídila sama. Například hudbu. Moje vernisáž byla taky vernisáží k jiné výstavě, která byla tématicky odlišná a zajímala úplně jinou věkovou skupinu – uvědomila jsem si ten diametrálně odlišný pohled na věc i na mé umění téměř okamžitě. Dokonce jsem byla i lehce pokárána starším člověkem, nepochválil z těch cizích návštěvníků nikdo. To, že má spousta lidí umělecké ambice a říkají si dokonce i umělci jsem věděla, ale málokdy jsem se s nimi setkala, nevyhledávám je. Teď jsem měla příležitost – na vlastní výstavě – kdy já jako tvůrce, slovo umělec vypouštím z úst s posvátnou úctou (ne každý kdo fotí je umělec či fotograf), s určitou pokorou předkládám své promyšlené dílo veřejnosti po deseti letech práce „v utajení“. Věru není příjemné, když vás hodnotí takoví lidé, kteří neznají pravou hodnotu abstraktního pojmu umění, nedochází jim, o co se snažíte a ani to pochopit nechtějí, protože vlastně přišli na tu jinou výstavu…..Jiní přišli na společenskou událost, ukázat se, pobavit se, možná ze zvědavosti zkouknout co ta neznámá fotografka předvede…, žádný feedback od nich nepřišel a nepřijde…

3) Konec výstavy byl pro mě nejhorší a nebudu přehánět, když napíšu nedůstojný. Už jen pro to kolik energie mě celá výstava stála viz. bod 1, jsem si zasloužila lepší přístup.

Měla jsem v plánu si tu výstavu projít v pátek s kamarádkou, která byla na vernisáži, ale chtěla si to užít ještě jednou a pěkně v poklidu. V sobotu jsem měla domluvenou návštěvu výstavy a následný pokec u kafe s mými přespolními přítelkyněmi z Olomouce….A v neděli (tj. 28.2) jsem si chtěla instalaci nafotit při plném osvětlení (protože chápete, že na vernisáži jsem svoji výstavu fakt fotit nedokázala) a fotografie sundat, rozloučit se s prostorem i s lidmi a uzavřít tak tento měsíc mého vystavování… Naivně jako vždy jsem měla dokonalý plán, který nevyšel.

V pátek dopoledne mi bylo oznámeno, že přijdou malíři malovat galerii a výstava bude předčasně sundána čti: „bude sundána“ kolem páté hodiny. Já byla v práci (nejsem fotograf na plný úvazek, živím se jinak) a najednou jsem byla postavena před tyto fakta. Upřímně jsem cítila s paní organizátorkou, která mi byla vždycky milá a sama měla starosti se zdravím a oči navrch hlavy s další organizací – ale úřední šimlíček zaržál a bylo mu fuk, jak se Fröhlichová cítí (fröhliche znamená veselý poznámka autorky :-). Lidský faktor selhal.  Já se přiřítila do galerie po práci i s kamarádkou, která si to chtěla v klidu vychutnat, zalarmovala jsem ji i dceru, aby mi přivezly foťák,  že to potřebuju nafotit než se „to sundá“. A ten pocit, když jsem viděla, že jdu pozdě a vidím holé zdi – tak ten bych vám milé děti a tvůrci fakt nikdy nepřála a vy byste si nepřáli slyšet můj slovník…..Nejenže mi byl uzmut konec výstavy, ale stalo se to velice rychle až překvapivě rychle! Na koníčka šimlíčka….

A co se stalo s návštěvou sobotní, která byla pozvána na  mou výstavu? Odprezentovala jsem svoje fotografie pod schodištěm mezi kýbly s barvou a mopem a vtipně líčila, kde která fotka visela den předtím – vtipně – tím myslím uvnitř se smutkem a na vnějšek sarkasticky. Tak smutné, že jsem z toho onemocněla. Ach Ti přecitlivělí umělci, co…..!!!!! Nechci ovšem domyslet, co by se stalo, kdybych měla domluvenou oficiální schůzku s někým, kdo má vážný zájem o mou tvorbu a přijel z daleka shlédnout mou výstavu, případně kdyby přijeli mí příbuzní z Německa. Ano, kvůli nim bych udělala větší bengál, jestli by mi to k něčemu bylo, je věc druhá…..

12767346_1720406534838619_1786266739_n

Konec negativ, přichází velké poděkování a pozitiva. Gratuluji Vám,  jestli jste tento výlev dočetli až sem :-D. Přichází rozhřešení!

A bude to pěkné jako na Oscarech, však jsme to s Leonardem trénovali celý měsíc :-)))

Kým začneme? Začnu mou mladší dcerou Blankou, která projevila svůj utajovaný talent pro organizování. Na vernisáži se o všechno postarala včetně našich hostů, fotila všechno, nosila mi kytky do zákulisí a co si madam umělkyně (její máma) umanula to vykonala, a že to zvládala s úsměvem a šarmem dospívající dívky. Byla skvělá a já jen zírala totálně vynervovaná, ale díky ní posléze mnohem klidnější. Děkuji Bebe z celého srdce, že mi pomohla s fyzicky náročnou instalací výstavy v galerii, bez ní bych to tam instalovala dodnes….A díky za ty jarní prázdniny, které to umožnily. 😀

Děkuji mé starší dceři, která se mnou tak soucítila, že ve finále na tom byla hůř než já. Dívala jsem se na ni a viděla jsem v jejích očích zrcadlový odraz – však je to Alenka z říše za zrcadlem. Ona jako student umělecké školy viděla, jak se její matka smaží přede všemi ve vlastní šťávě a neutekla, ona viděla zač je toho loket prezentovat svoje dílo jako tvůrce. Snad je to pro ni poučení, že jsem to přežila a byla to velká zkušenost, která se počítá. Moc ji děkuju za pomoc při vymýšlení výstavy a výběru fotek pro prostor, stejně jako za to, že mi zpracovala krásně pozvánku. Tvůrčí spolupráce mě s ní moc baví. A hlavně ji děkuji, že mě k tomuto činu dokopala. Protože ona za to může! Hučela do mě tak dlouho, až jsem odpor vzdala a šla se drze zeptat, jestli můžu v prostorách vystavovat…

Děkuji mému příteli, který dorazil z velké dálky a byl  mi pilířem a usměvavou oporou, který stál po mém boku nebo tam, kde jsem ho potřebovala, byl na stráži a zároveň chápavý, když jsem k němu vysílala prosebné a unavené pohledy a zvládal to s vtipem jemu vlastním, bavil mě i ostatní. Díky jemu za jeho odvahu, kdy jsem mu zoufale volala, že na vernisáži má o mně někdo promluvit a že nikdo to udělat nechce a že já to nedokážu o sobě mluvit (páč jsem introvert :-D)…., a on s klidem prohlásil do mé panické litanie – tak já to udělám. Napsal nádherný dojímavý proslov a já byla naprosto šťastná, že stojí vedle mě, když já musím stát před těmi všemi lidmi…Proslov nakonec zkrátil, jelikož nás oba z kontextu vyvedla hudba :-). Přesto mám jeho proslov schovaný a znamená pro mě hodně to, že v něm vyjádřil obdiv k mému snažení.

A děkuju mým kolegům a nejlepším přítelkyním a jejich partnerům, kteří nelenili a přijeli taky z velké i menší dálky jen kvůli mně na vernisáž. Nakonec jsem zírala, kolik jsem napočítala přátel (já introvert?? :-D) a je to vtipné, protože počet mých přespolních přátel jasně převyšoval počet mých přátel vezdejších. Všichni ale byli naprosto úžasní, ač se navzájem vůbec neznali a já je nestihla absolutně představovat, jen ve chvílích jakéhosi osvícení mysli. Bavili se mezi sebou a já měla pocit, že mám narozeniny a slavíme to spolu – těch kytek nádherných (které jsem vůbec nečekala, páč jsem zelenáč, že) a dobrého pití…A perfektní posezení po vernisáži v restauraci mi dodalo opravdu moc moc dobrý pocit z celého dne a vší té námahy. Byla to velká satisfakce a je dodnes. Jsem vděčná a šťastná, že si opravdu udělali všichni čas, někteří i s dětmi a přijeli podpořit mé bláznivé snažení a ještě se jim to líbilo, jak mi řekli..(doufám, že nelhali :-)) Tohle pro mě znamená strašně moc. Tohle je pro mě sláva – když máte kolem sebe skvělé lidi….Díky nim jsem to dokázala a bez nich by to nebylo….

Děkuju speciálně mým skvělým přítelkyním, které zažily soukromou undergroundovou výstavu pod schodištěm mezi kýbly barev. Díky za váš humor a podporu a chválu, které mi zvedly náladu o sto procent, díky za krásný den a že jste vyvážili negativa a tak dostala nakonec derniéra mé výstavy kouzelný šmrnc…..

Děkuji všem lidem známým i neznámým, kteří věnovali čas k napsání vzkazu do knížky návštěv, pochválili výstavu, napsali své dojmy – bylo to hrozně milé a motivující je všechny číst, i ty krásně kostrbaté od dětí…Moc mě to potěšilo. Děkuji všem, kteří mi dali najevo, že se jim fotky líbí, každý telefonát a pochvala se počítá.

Děkuji moc milé paní z televize Polar, která mě odchytila ještě před vernisáží a udělala se mnou rozhovor – se mnou??? a proč??? :-D. Bála jsem se, kdo mě bude zpovídat, neměla jsem nic připravené, jen jsem byla „varována“,  že televize asi přijde….Ufff. Paní byla milá, velice hezká a okamžitě mě odzbrojila tím, když shrnula mou výstavu slovy – jak bych já to nedokázala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že ona hned pochopila, co jsem se výstavou snažila říct – že moje fotky jsou o pocitech….V tu ránu jsem začala rozvazovat jazyk a ani nevím, co jsem to plácala, ale snažila jsem se poctivě její otázky zodpovědět. Ne, na sebe se na televizi Polar dívat nebudu, nemůžu. Jestli vy chcete, možná to někde najdete, možná tady dám odkaz, jestli to najdu…ale moc na to nespoléhejte :-)))

Veliký dík paní organizátorce, která mi umožnila si svou první výstavu prožít a byla velice milá a empatická. Velice mě podpořila svým nadšením a tím, že se jí moje fotky líbily natolik, že jsme je dokázaly ukázat i veřejnosti. Přispěla nejednou radou i zkušeností a já tyhle věci prostě hltám, abych se přiučila. Ten konec mě mrzí, ale na to dobré kvůli tomu nezapomenu, navíc v tom byla úplně nevinně také. Přeji vám z celého mého uměleckého srdce, aby vám vaše nadšení prosazovat umění fotografie v našem městě neopouštělo. Teď už sama vím, kolik námahy to obnáší.

Děkuji všem mým kamarádům a kamarádkám, kteří mi dodávali odvahu a energii na dálku, a že to fakt jde! Díky všem těm milým slovům a podpoře jsem prostě mohla tuto zkušenost zažít.

A to by mohlo stačit ne? Myslím, že ani Leo nebyl tak trapně dlouze děkovací, no jo ale jemu by nedali v televizi prostor, kdežto já se můžu tady vykecávat dokud mi budou datlovat ruce :-))))

O čem to celé šílené melodrama bylo? O čem ta zkušenost byla? Co jsem tím výlevem chtěla říct? Dalo by se to napsat jednou větou, ale to já neumím…..Začala jsem negativy proto, aby ukázala, že sny se sice splní, ale vezmou vám ten iluzorní závoj – buď ten střet s realitou přežijou nebo ne….A víte co? Já ztratila iluze, ale získala jsem toho mnohem mnohem více. Už jenom nesním, já to prostě žiju a to je hrozně fajn pocit….Jsem strašně ráda za tu zkušenost, protože mi ukázala, že plány se mění a já nemůžu mít všechno dokonalé, jak jsem si vysnila, že život je někde na střední línii a že je pestrý a nevypočítatelný a že všichni máme chyby (i já) a že to vůbec neva, že díky tomu, je ta zkušenost pestrá…trochu smutku, hodně radosti, troška uražené hrdosti, spousta skvělé zpětné vazby a podpory a energie do další práce – takhle namíchaný koktejl je moc chutný. lehce hořký jako Martini, jak to mám ráda :-D.

A buďte v klidu, litanii končím a další výstava jen tak nebude. Nejsem schopna skládat výstavy často a monotématicky třeba z výletů a tak…Až to na mě zas příjde, až budu mít pocit, že mám co říct (žvanit můžu přece tady) ale hlavně ukázat…až příjde ten pravý čas, tak já zas se svou kůži na trh vylezu. Sama jsem zvědavá kdy a kde to bude….Doufám, že u toho budete zase se mnou a za to vám dík.

Happy End!

PS: Fotky z instalace výstavy bohužel nejsou dle mého gusta a kvalitní, fotila jsem narychlo při jedné návštěve výstavy, přesto je sem dávám pro ilustraci a proto, že jiné prostě nemám. A protože je to tu dnes moc dlouhé, samostatné fotky dodám zvlášť. A teď už fakt končím.