Tuhle fotku jsem udělala včera na své zdravotní procházce. Zdravotní proto, že jsem cítila hlubokou potřebu si ji naordinovat. Když se člověk ráno vzbudí unavený, je to neklamná známka, že energetické proudy v těle i mysli jsou narušeny. A čím to vlastně, když jsem člověk, který se snaží žít intenzivně a pořád hledá cesty a ty pravé úhly pohledu?
Je to jednoduché, ač jsem sama člověk kreativní a mám své osvědčené zdroje energie (příroda, umění, hudba…), existuje spousta lidí, kteří svoje zdroje nemají a koukají něco vytřískat z ostatních – asi jim to přijde nejjednodušší naplivat svoje komplexy a trable na ostatní. Jeden problém je arogance a druhý opačný problém je ignorace – oba působí jako totální odšťavňovač a vaše kreativita a načerpaná energie jsou vám k prdu, protože ji plýtváte na tyhle věci. Nu což, člověk je sociální tvor. Jenže já včera pocítila velkou asociální potřebu, vyhnout se obloukem všem lidem a načerpat blahodárnou sílu v lese a rozjímat nad světem v tichu protkaném pouze krásným ptačím zpěvem…Šla jsem do lesa rovnou z kanceláře, tak asociální jsem byla. Naštěstí mnoho lidí tuhle metodu nepoužívá, les byl nádherně prázdný, občas prošel jen nějaký důchodce, a když jsem náhodou zaslechla lidské zvuky v podobě hejna malých dětí, utíkala jsem dál do ticha :-D.
A říkám si, čím to pořád je, že se nechávám tak vyčerpat ostatními lidmi. Není to jednoduché rozluštit, ale prvotní je, že pořád se snažím nacházet ve všech něco pozitivního – taková blbost! 😀 Někdy najdete pozitivní stav jedině v tom, že se některým lidem vyhnete. Poslední dobou dost zhusta přemýšlím nad tím uměním – uzavřít se, odejít, nechat být… Nenechat se vyčerpat. Asi proto, že mám v živé paměti, jak vyčerpaná na ultimo jsem odjížděla na svou dovolenou a rozhodla jsem se s tím něco radikálně dělat, aby se to neopakovalo. A nemůžu do té Anglie odjet pokaždé, když budu unavená, že….Ale mohla jsem si za to i sama, o tom žádná. Někdy nejsem prostě jen tak pozitivní, někdy jsem jen zcela jednoduše zabejčená (jó, ten beran ve mně) a nechci věci a lidi potažmo vztahy vzdávat….Záchranářka ve mně si přichází na své. Další blbost 😀
Některým lidem a věcem se nevyhnete, patří nějakým způsobem do vašeho života a vy se prostě musíte s jejich energií střetávat . Těžko můžete elegantně poslat k šípku šéfa nebo blízkého kolegu…., či okamžitě vydědit pubertální dítě. Ale kde je ta hranice??? Pouštíme si snad každého do svého obýváku nedejbože ložnice? Tak proč si kolikrát pozveme lidi do svého „energetického pole“, aby nám tam dělali paseku? A kde je ten pomyslný klíč k uzavření své komfortní zóny, aby z ní neunikala energie jak z píchlého kola? V hlavě? Určitě!
Už mě totiž nebaví ten stav, kdy se snažím, pracuji na sobě, jsem zdvořilá, ohleduplná a pozorná, a na oplátku nedostávám v lepším případě nic. Jsou to drsné počty? Je to styl – má dáti dal? Ano, je. Můžu být dál chápavá, že různí lidé mají různé potíže a neduhy a trable, a že se proto nechovají hezky – ale nemusím to snášet. Můžu říct, okej – odcházím, až Ti bude líp a budeš chtít sdílet něco pěknýho, dej vědět….Jenže já vždycky svůj vnitřní alarm neposlechnu, chjo. Pak jsem vyšisovaná jak prostěradlo od poledního slunce a přemýšlím, co se zase stalo.
Věřím, že tyhle návyky jsme si přinesli asi nevědomky z dětství, kdy se po nás chtělo, abychom mysleli na jiné a né na sebe – je to hnusné a sobecké!!!! Byli jsme trestání za to, že jsme se jako malí snažili bránit útokům, a přikazování stylem nastav druhou tvář….no ehm…., to opravdu nepomáhá, pokud tedy neaspirujete na mučednici roku. Právě pro ženy je to mnohem těžší, jako holka jste se ani poprat nemohla, natož se pořádně vzteknout a aspoň nadávat, vše jste musela snášet pomalu s elegancí a úsměvem. Ve stylu „takhle se přece hodná holčička nechová“. Když žena vyroste, stane se matkou, přijdou děti – naučí se nemyslet na sebe absolutně, pak je tady partner, přítel, práce, domácnost, přátelé…..a kde jsem já? Někde na konci fronty. Mám vypozorováno, že muži tenhle problém zvládají mnohem lépe, klidně vás „vyignorujou“ (hnusně zparchantělé slovo, já vím) vypnou příjem, nereagují, neodpovídají, udělají si svůj prostor, kdykoliv a jakkoliv….
Mám velký sen, vylepit si na dveře svého pokoje ceduli s úředními hodinami :-D, ideálně pouze dvakrát týdně jako státní úřednice….Nebo by bylo lepší si to nalepit rovnou na čelo??? Protože všichni i všichni ti milí blízcí lidé (včetně koček a jiné havěti zvané mazlíčci), prostě mají pocit, že jste tady pro ně ve dne v noci….Pokud žijete ve vztahu, kde jaksi výměna energií funguje oboustranně – dá se to zvládnout, v opačném případě skončíte vyčerpaná a opuštěná. Lidští vysávači totiž nemají nikdy dost a chtějí stále více. To vy musíte umět říci s jistotou A DOST! Kdy je ta pravá chvíle? Možná bychom měli poslouchat více naši intuici a vnitřní hlas a alarmy našeho těla….Důvěřovat především sobě a až pak všem ostatním. Milovat sám sebe navzdory výchově a pocitu, že je tady přece vždycky někdo potřebnější než my samy. Není. Braňme si své energetické pokojíčky, aby nám v nich nechodili známí i neznámí v zablácených botech.
Co vy? Máte zmáklou svou energetickou ochranu? !-) A jak čerpáte energii?
Krásný den přeji.
