Archiv pro štítek: tvorba

Už kvetou růže!…..

…U mě doma :-D . Je to totiž každé jaro stejné, pozoruju po dlouhé zimě pokaždé stejný jev – absolutní potřebu květin! A když ještě nekvetou nebo teprve začínají kvést, tak chytnu do rukou jakýsi neklid. A tak si k focení, designu, šití či malování ještě potřebuju přidat nějakou ruční práci navíc. Přesně takovou, s kterou můžu sedět u fajn filmu či seriálu na gauči a vypínat mozek, ale zároveň ručky můžou kmitat. Ideální relax pro neklidné lidi :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vybrala jsem si materiál, který mě prostě dostal hned, a to jemný filc dostupný v krásných barvách. Jen těch kombinací, co nabízí! Dá se stříhat, lepit, šít i vyšívat. Filc mě prostě baví, je měkký, ale zároveň pevný. Poprvé jsme z něho s dcerami ušily zápichy na velikonoce do květináčků a líbilo se nám to všem. Děti rostou, mají už své vlastní umělecké tendence, ale mě pořád baví se k tomuto materiálu a té drobné ruční práci stále vracet. Zatím u mě vyhrává design kytek. Není divu, že? Kytky miluju, pěstuju, fotím, maluju, tak proč bych je nešila z filcu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Řekla jsem si jednou, že bych potřebovala ozdobit jinak celkem neutrálně laděnou kabelku a napadl mě právě přívěsek ve tvaru květiny, případně klíčenka….Vlastně se dá použít na několik způsobů a je to drobná dekorace, která může kolikrát rozsvítit nejen outfit ale i den. Třeba když ze své obří kabely lovím klíče a nahmatám měkoučkou kytičku. Heurééééka, klíče jsou na světě! :-D

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tohle jaro jsem byla dost dlouho nemocná a neměla energii na focení, nemohla jsem chodit ven, neměla jsem sílu malovat, nebo se hrbit u šicího stroje s mými fotopolštářky, tak jsem vytáhla svoji krabici s filcem a přemýšlela o nové barevné kolekci všetečných barevných přívěsků, možných přivěsit na kdeco….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Seděla jsem u notebooku a koukala jak Zdeněček Pohlreich vaří nebo sekýruje jiné kuchaře v restauracích a pěstovala si svoje nové růže. Já si totiž nejvíc odpočinu, když koukám, jak někdo jiný vaří :-) . Kdyby mi ještě ty úžasné pokrmy mohli z obrazovky teleportovat, byla bych šťastná a z gauče bych se už nehnula…..:-D…Prostě Zdeněk vaří a já stříhám, kombinuju, šiju, lepím…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A vždycky to tak asi bude, že z kytek mě první napadnou růže. Ani nevím, čím to je – že by růže královna květin? Teď na jaře už mi kvete spousta další inspirace, tak se pěkně rozšoupnu v mé filcové zahrádce, ale růžičky jsou první letošní počin. Nemůžu nemyslet na Anglii kolébku růží (kam se brzy chystám) a na mou kamarádku, která tam žije – a hned mám ušitou „Anglickou růži“.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pak piju svůj oblíbený Earl Grey Ahmad a kombinuji květiny a byliny, a přemýšlím, která barva ladí s růžovou – mintová! Máta! A máme tady „Čajovou růži s mátou“…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A do toho růžového snění se mi vloudí nový krásně zbarvený filc…Fuchsiová barva!!! A najednou tady máme fuchsii a to je přitom teprve duben :-D .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A k měkkému filcu se jako kontrast hodí kámen Svarowski, který tomu všemu dodá pořádný třpyt a punc luxusu a taky blýskavé měňavky – ohňovky z Jablonce.

Ale pardon už musím jít – čekají na mě další květinky. Chodím zase po venku a fotím a oslím můstkem mě napadá, kterou květinku – co zrovna vidím, čichám k ní a fotím ji – bych mohla ztvárnit ve filcu. Zdá se, že to do sebe zapadá. Miluju prostě kytky, jinak už to nebude….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chystá se výstava

Výstava pozvánka

Chystá se výstava…a ještě k tomu moje :-) . Moje první výstava dlužno říci. A s tím spousta věcí, které jsou poprvé. Zaměstnává mě to tím  intenzivněji, čím se blíží termín vernisáže.

Z nějakého mého abstraktního snu o vlastní výstavě se stává realita…Práce s adjustací fotek mám ještě nad hlavu, nemoc mi udělala škrt přes rozpočet a najednou se přehoupl leden a já začínám být nervní, abych všechno stihla. Já, detailista. Ufff. Když se člověku najednou splní jeho sen, je to skvělé – je v tom vzrůšo a očekávání, kam ho to zase nasměruje, co mu to dá či vezme. No momentálně mi to bere především čas a peníze a ty nervy, ale  v tom dobrém smyslu, že má člověk pocit, že investuje do něčeho, co miluje, a ne pro tu slávu polní trávu. Dál je to tak, že se člověk hlavně učí. Musím tady dát odkaz na jeden článek z internetu, který mi v první fázi zasněné nevědomosti pomohl uchopit prakticky realitu nastávající výstavy…a zbytek je improvizace. A o tom ten život je.

http://www.paladix.cz/clanky/moje-prvni-vystava-jak-na-to.html

Těším se, až uvidím všechny fotky pověšené ve správném kontextu a spadne ze mě ten neurotismus a tréma. Střídavě se mi moje fotky líbí a střídavě jsem plná pochyb. V tom případě se mi osvědčuje složku s těmi 28 vyvolenými fotografiemi zaklapnout a nechat to zas den dva odpočinout. Je to přesně jako s malováním obrazu, pořád na tom děláte, civíte na to a čím víc u toho stojíte a koukáte, tím víc máte pocit, že jste nic neudělal. Vždycky se osvědčilo poodstoupit od díla i od sebe samého :-) .

Na dotekNa dotek

Co je asi nejtěžší ze začátku a pro výstavu jaksi nejpodstatnější – je najít někoho, kdo vám fotky náležitě vytiskne. Když teda pominu, že to úplně nejtěžší je, vybrat fotografie, kterým se dostane cti viset v galerii. Je opravdu diametrální rozdíl vidět neustále fotky pouze  na monitoru a pak je vidět vytištěné na větším formátu. A proto je taky nenahraditelná ta zkušenost živé výstavy. Vystavujeme na internetu všichni, vidíme spoustu krásných fotek, ale aby se osvědčili i v životě a na zdi a potažmo ve velkém formátu – to už není virtuální realita. Aby měli kontext, myšlenku, prostě obsah – to je dřina. A k tomu, aby byly ve správném rozlišení, zaostřené, jak to umělec/fotograf zamýšlel, a aby mu vyšly barvy, kompozice….Prostě věda zvaná fotografie.

Růžová variace

Růžová variace

Na maloměstě není snadné najít někoho, kdo fotografie kvalitně vytiskne. A já se bráním fotky nechat tisknout v tiskárně, zjistila jsem už dávno, že jsou diametrální rozdíly mezi tiskárnami, málokdo má i tiskárnu správně nastavenou, co se týče barevnosti, tím myslím i profíky tiskárny a spol – laser, inkoust – zásadní rozdíly. A taky chci, aby fotka vydržela, žádný laciný tisk….Bohužel ani fotolab není kolikrát správným řešením. Za prvé potřebujete velké formáty a máte představu o velikosti fotek. A fotolaby mají svoji pevnou nabídku, do které se často nevlezete, pokud nechcete typové fotky z dovolené. Já fotím v poměru 4:3 a než jsem našla někoho, kdo mi vytiskne fotografie ve velikosti 30×40, nooo není to tak lehké, jak jsem si myslela. A co potom, když fotím ve čtvercovém formátu a chci fotky 30×30 a 40×40. A když potřebuju matné fotografie, protože do rámu je potřeba mat. A když jsou fotky pro umělecký účel je zásadně důležité barevné vyznění…..Prostě náročné požadavky.

Záhada modré chrysantémy

Záhada modré chrysantémy

Nakonec jsem zkušební fotky zadala eshopu megapixel.cz, ceny mají velmi dobré, když jsem vznesla dotaz na jaký tisknou fotopapír přišla příjemná odpověď v krátkém čase, a pak už jsem jen nervózně čekala, jak dopadnou fotky a modlila se, ať nemusím hledat zase od začátku a znovu. Uff, oddychla jsem si, když mi je dcera přivezla z jejich ostravské prodejny u Karoliny. Jo, ty fotky vypadají skvěle, velmi široká barevná „range“, kvalitní. Bože můj, tys slyšel ten šutr, co spad z fotografova srdce. Takže fotky mám :-D . Výstava bude. Jdu se chystat….

A Vy jste srdečně zváni na podívanou! Upřímně doufám, že se bude líbit.

Fotografka v Praze

Fotografka v PrazeFotografka v zahraděFotografka v zahradě

 

O výzvách

Výzvy tak nějak patří do tvůrčího života, člověk se musí kolikrát hodně hecnout, aby posunul svoje tvůrčí hranice a rozšířil osobní zónu komfortu. Život celkově často přináší různé výzvy každý den, jak v osobním životě, tak i v práci  - někdy máme těch výzev i plné zuby a chceme mít jen klid. Ale je výzva a výzva. Často se tvůrčí tvor musí vyzývat sám a nečekat až ho vyzve někdo, něco, Bůh či Vesmír nebo zakázka.

fotografka na Kampě

V hlavě mi utkvěla myšlenka, kterou jsem někde četla a to: že když chcete získat věci, které jste nikdy neměli, musíte udělat věci, které jste nikdy nedělali.

No, sakryš, svatá pravda. Ale není to tak, že člověk je spíš od přírody líný? :-) Copak dneska není celosvětovým problémem prokrastinace?? Tak jaká výzva!

Ale  holt pokud se člověk chce posunout v tvorbě i v životě, tak to z gauče v teplíčku své komfortní zóny neudělá. Třeba já jsem introvert a vždycky říkám, že jsem přeučený introvert, protože byste to asi na první pohled nepoznali, jsem totiž docela komunikativní :-) Spoustu věcí jsem se v životě musela naučit tak, že jsem prostě překročila svoje nechutě a stereotypy a šla do těch „jiných“ věcí.

Čím je člověk starší, tím méně se chce ale učit nové věci. Je v něm svým způsobem jakýsi vzdor, únava, neochota – vždyť jsem se toho už tolik naučil, ať se učí ti mladí….Typické generační klišé: když máte už nějaký věk, jste automaticky moudří a světaznalí a to vám poskytuje alibi už se dál nesnažit, neučit sebe, a jen vykrádat svoje zkušenosti minulé  a často jen poučovat ty mladé. Najednou se opakujete, točíte se v kruhu, ve stereotypu a ani nevidíte, že je něco prostě špatně. Život je tok, proud – a já nedokážu žít ve stojatých vodách a těžko se mi přijímají taková dogmata „rady starších“ kolem mě. Někdy se člověk potřebuje na chvíli zastavit, aby strávil zážitky a výzvy každodenního dne, ale myslím, že by nikdy neměl vzdát tu největší výzvu a tou je život sám, za cenu pohodlného gauče (mohlo se totiž taky stát, že to bude gauč u psychiatra).

Pevně věřím v léčivou moc tvorby  - arteterapie. Aplikuji ji na sebe celý život a můžu zodpovědně říct, že mě nejednou zachránila a pomohla mi v těžkých životních obdobích, a že těch nebylo málo.

Ale zpět k výzvám osobním. Letos podstoupím jednu zásadní výzvu – já skrytý introvert a zoufale nesoutěživý typ vystavím svou kůži na trh. Dobrovolně a za vlastního přispění. Výstava, kterou chystám je pro mě velká výzva. Tvorba je pro mě chlebíček každodenní a vášeň celoživotní, ale se sdílením to mám tak nějak všelijak. Ale k čemu je fotograf a tvůrce, když si vyrábí do šuplíčku…. Ale jak zjistím, že už jsem tvůrce zralý vylézt ze svého šuplíčku? No, těžko říct. Řekla bych, že pro tvůrce je to těžké zhodnotit, ale je tady právě to okolí, se kterým občas tu svou vášeň sdílí, a které ho tak nějak vyhecuje !-) A taky i pro to své okolí bych se zase na oplátku chtěla hecnout já.

Jdu si svou cestou fotografického procesu a učím se a říkám si, co letošní rok přinese a co si nadělím na své tvůrčí cestě já sama. Určitě chci dál svému koňovi (nějak mě ten koníček přerůstá !-)) věnovat spoustu času. Fotím denně, jenže fotky často zůstanou v mém iPhonu, nebo v počítači..Řekla jsem si, že letos by to chtělo více sdílet. Loni byl velkým posunem ve sdílení instagram, ke kterému jsem se, samozřejmě po vyhecování kamarádkou, konečně připojila…

U ostatních fotografů vidím, že si dávají taky své výzvy třeba 365 – každý den jedna fotka a tak. Se mnou je problém v pravidelnosti, dost špatně se nutím dělat něco pravidelně – někdy není síla, nálada, inspirace….Kolikrát stačí, že pravidelně chodím do práce a starám se o děti a kočky. Občas jsem si nějakou malou soukromou výzvu dala a bylo to docela poučné ve smyslu – poznej sám sebe fotografe.

Mluvím tady především o svém fotografování, protože je nejspíš alfou i omegou mého tvůrčího života, přestože dřív než jsem začala seriózně fotit a ne jen „plácat fotky“, jsem kreslila a malovala a neustále zaměstnávala ruce ručními pracemi. Teď už kreslím minimálně, maluju sporadicky (ale miluju to fakticky) a mám záchvaty šití…., ale fotka je se mnou každý den. Ač se zdráhám nazývati fotografem, focení je pro mě zásadní. Zkusím se tedy hecnout a vytvořit si svou fotografickou výzvu tady. Uvidíme, co to přinese.

PS: Ve chvíli kdy jsem napsala koncept tohoto článku a vymyslela si svou výzvu, jsem ještě netušila, že na druhý den mě totálně skolí angína. Takže výzva bude opravdu zajímavá zkouška mého fotografického já ihned ze začátku.

Co Vy? Máte rádi výzvy? Hecujete sami sebe nebo se necháváte vyhecovat někým?

Akryl v procesu….

Pořád maluju. A do toho si odskakuju s foťákem fotit západy slunce :-) a do toho mi dorazily návrhy metráže, spousta prááááce. Kreativní a radostné práce.

Malba se ale vyvíjí, roste před očima.Vrstvím, míchám barvy, čekám až obraz dá signál: „už jsem hotov“….

Skicuju…

Moje léto bude ve znamení tvůrčí práce a jsem tomu moc ráda. A bude také ve znamení výzev, protože jakákoliv práce na zakázku, je vždycky určitá výzva.

A tak skicuju a přemýšlím, hledám formu. Barevné zadání je jasné a teď se propracovat k výsledku. Skicování je především o hledání. Hledání té správné kompozice, té správně barevné variace,  té správné atmosféry tak, aby obraz své budoucí majitelce přinášel radost.

A tak mám nějaký námět a zkouším, čmárám tužkou, roztírám pastely, abych pak mohla „sepsat“ tu symfonii na plátno. A plátno trpělivě čeká. Málokdy obraz vypadá stejně jako skica. Je to jen návod, mapa, kterou cestou se dát…Další podněty přinese médium akryl, uvidíme, o co si řekne….Ale moc se na ten dialog těším. Pracovat na něčem, co má druhému přinášet radost, je přece radost :-D .