Archiv pro štítek: výstava

Výstava fotografií 2016 „MakroKvět“

Pro ty z vás, kteří nemohli shlédnout mou výstavu, která proběhla od 1.2. do 26.2.2016 v galerii Infocentra v Novém Jičíně, mám dnes její virtuální verzi.

Co si budeme vykládat, je diametrální rozdíl vidět fotografii na malém či větším monitoru ať už v mobilu nebo na počítači. Ať máte jakkoliv dotykový přístroj, přesto zde chybí přímý kontakt s dílem. Dosud jsem to znala jen jako divák. Ten pocit, když jsem si prohlížela reprodukce slavných malířů v knihách a pak stát před samotným obrazem – to je nenahraditelné žádná virtuální realita vám to nezprostředkuje.

Dodnes si pamatuju, jak jsme s dcerou zíraly na nejoblíbenější obraz od Moneta Lekníny v NG v Praze. Malý obrázek v knize či na googlu na vás nemůže zapůsobit tak jako metr široký obraz, kdy cítíte doteky štetce Mistra, auru díla. S fotografií je to podobné a bohužel fotografie je znevýhodněná tím, že její prvotní výstup je prostě „virtuální“ digitální. Fotkami je zaplavený celý web, instagram je postaven pouze na obrázcích, a přesto dneska vrazí někdo prachy do toho, aby si udělal výstavu? Ano, já jsem ten blázen, prosím, a nelituju. Mě samotnou dostaly mé vlastní fotografie, když jsem je poprvé viděla ve formátu 30×40, 30×30 či 40 na 40 cm. To je teprve výpověď..

Ale co to tady budu okecávat. Dojmy a zážitky z mé výstavy už jste číst mohli zde:

http://dreamdecor.cz/moje-vystava-myma-ocima/

Dnes na vás čekají fotografie s názvy a ve stejném sledu, v jakém byly zavěšeny v prostoru, jen ten živý rozměr chybí. Doufám, že se vám bude líbit.

Ačkoliv výstava prodejní nebyla, fotografie jsou na prodej. Pro info mi neváhejte napsat na email: mfrohlichova@atlas.cz

 

 

Moje výstava mýma očima

Dneska bych se chtěla ohlédnout zpátky a shrnout moji první výstavu. Taky pro ty z vás, kdo ji z nějakého důvodu vidět chtěli, ale nešlo to, nachystám takovou virtuální výstavu včetně všech fotek. Potřebuji totiž taky v sobě tuto událost uzavřít. Chtěla bych si probrat, co mi dala a co mi vzala. Omlouvám se tedy dopředu, že článek je nehorázně dlouhý a vykecávací, ale potřebovala jsem to pro mé duševní i fyzické zdraví :-D .

Začnu trochu pozpátku neslavným koncem, díky němuž mám i potřebu tento článek sepsat. Každá věc má svůj začátek, průběh a konec. Moje výstava měla konec nedůstojný, který mě zabolel. Bylo to kvůli organizačním důvodům, kdy organizace zoufale vázla a výsledek mi nemohl být příjemný, byť jsem povahou člověk nekonfliktní a chápavý a dokážu i chápat některé věci v této situaci. No, tak chápavá možná jsem, ale odsaď podsaď a  potřebuju to dostat ven….Takže ač to není mým zvykem začnu negativy.

1) Výstava mi vzala hodně energie a námahy, nejen duševní ale i fyzické a byla to nezanedbatelná investice finanční.  Velká duševní práce byla vybrat fotografie tak, aby fungovaly v prostoru, jenž mi byl poskytnut a v zapůjčených rámech, aby to mělo téma, vyznění, aby to nebylo každý pes jiná ves a zároveň jsem nechtěla diváka unudit…… I jen vymyslet název každé fotografii, chvílemi pěkná dřina…Fyzická práce nebyla vždycky lehká – samotná adjustace fotek a následná instalace do rámů a věšení v galerii, no narostly mi svaly přitom :-) . Předtím jsem celý víkend (doslova celý – od rána do večera) adjustovala fotky na bílé kartony a lepila k nim názvy – s pauzami na jídlo. Obědy si děti vařily samy. V pondělí jsme s dcerou fotky nainstalovaly do rámů, pověsily, aby vše klaplo na úterní vernisáž – nebylo, kdy si odpočinout, leda ve spánku…

2) Sláva polní tráva. Jsem introvert, a to opakuju často, protože to tak prostě je. Vystavovat svá díla na veřejnosti je něco jiného než vystavovat sebe. Obojí nelze od sebe oddělit :-) Vernisáž byla pro mě jeden velký stres,  za zónou mého komfortu. Moji nejbližší byli svědky, jak jsem hodinu před vernisáží na odchodu z domu začala plašit. Na vernisáži jsem měla pár horkých chvilek, které nesouvisely s mou instalací, ale s lidmi. A uvědomila jsem si, že jsem některé věci hrubě podcenila tím, že jsem si je nezařídila sama. Například hudbu. Moje vernisáž byla taky vernisáží k jiné výstavě, která byla tématicky odlišná a zajímala úplně jinou věkovou skupinu – uvědomila jsem si ten diametrálně odlišný pohled na věc i na mé umění téměř okamžitě. Dokonce jsem byla i lehce pokárána starším člověkem, nepochválil z těch cizích návštěvníků nikdo. To, že má spousta lidí umělecké ambice a říkají si dokonce i umělci jsem věděla, ale málokdy jsem se s nimi setkala, nevyhledávám je. Teď jsem měla příležitost – na vlastní výstavě – kdy já jako tvůrce, slovo umělec vypouštím z úst s posvátnou úctou (ne každý kdo fotí je umělec či fotograf), s určitou pokorou předkládám své promyšlené dílo veřejnosti po deseti letech práce „v utajení“. Věru není příjemné, když vás hodnotí takoví lidé, kteří neznají pravou hodnotu abstraktního pojmu umění, nedochází jim, o co se snažíte a ani to pochopit nechtějí, protože vlastně přišli na tu jinou výstavu…..Jiní přišli na společenskou událost, ukázat se, pobavit se, možná ze zvědavosti zkouknout co ta neznámá fotografka předvede…, žádný feedback od nich nepřišel a nepřijde…

3) Konec výstavy byl pro mě nejhorší a nebudu přehánět, když napíšu nedůstojný. Už jen pro to kolik energie mě celá výstava stála viz. bod 1, jsem si zasloužila lepší přístup.

Měla jsem v plánu si tu výstavu projít v pátek s kamarádkou, která byla na vernisáži, ale chtěla si to užít ještě jednou a pěkně v poklidu. V sobotu jsem měla domluvenou návštěvu výstavy a následný pokec u kafe s mými přespolními přítelkyněmi z Olomouce….A v neděli (tj. 28.2) jsem si chtěla instalaci nafotit při plném osvětlení (protože chápete, že na vernisáži jsem svoji výstavu fakt fotit nedokázala) a fotografie sundat, rozloučit se s prostorem i s lidmi a uzavřít tak tento měsíc mého vystavování… Naivně jako vždy jsem měla dokonalý plán, který nevyšel.

V pátek dopoledne mi bylo oznámeno, že přijdou malíři malovat galerii a výstava bude předčasně sundána čti: „bude sundána“ kolem páté hodiny. Já byla v práci (nejsem fotograf na plný úvazek, živím se jinak) a najednou jsem byla postavena před tyto fakta. Upřímně jsem cítila s paní organizátorkou, která mi byla vždycky milá a sama měla starosti se zdravím a oči navrch hlavy s další organizací – ale úřední šimlíček zaržál a bylo mu fuk, jak se Fröhlichová cítí (fröhliche znamená veselý poznámka autorky :-) . Lidský faktor selhal.  Já se přiřítila do galerie po práci i s kamarádkou, která si to chtěla v klidu vychutnat, zalarmovala jsem ji i dceru, aby mi přivezly foťák,  že to potřebuju nafotit než se „to sundá“. A ten pocit, když jsem viděla, že jdu pozdě a vidím holé zdi – tak ten bych vám milé děti a tvůrci fakt nikdy nepřála a vy byste si nepřáli slyšet můj slovník…..Nejenže mi byl uzmut konec výstavy, ale stalo se to velice rychle až překvapivě rychle! Na koníčka šimlíčka….

A co se stalo s návštěvou sobotní, která byla pozvána na  mou výstavu? Odprezentovala jsem svoje fotografie pod schodištěm mezi kýbly s barvou a mopem a vtipně líčila, kde která fotka visela den předtím – vtipně – tím myslím uvnitř se smutkem a na vnějšek sarkasticky. Tak smutné, že jsem z toho onemocněla. Ach Ti přecitlivělí umělci, co…..!!!!! Nechci ovšem domyslet, co by se stalo, kdybych měla domluvenou oficiální schůzku s někým, kdo má vážný zájem o mou tvorbu a přijel z daleka shlédnout mou výstavu, případně kdyby přijeli mí příbuzní z Německa. Ano, kvůli nim bych udělala větší bengál, jestli by mi to k něčemu bylo, je věc druhá…..

12767346_1720406534838619_1786266739_n

Konec negativ, přichází velké poděkování a pozitiva. Gratuluji Vám,  jestli jste tento výlev dočetli až sem :-D . Přichází rozhřešení!

A bude to pěkné jako na Oscarech, však jsme to s Leonardem trénovali celý měsíc :-) ))

Kým začneme? Začnu mou mladší dcerou Blankou, která projevila svůj utajovaný talent pro organizování. Na vernisáži se o všechno postarala včetně našich hostů, fotila všechno, nosila mi kytky do zákulisí a co si madam umělkyně (její máma) umanula to vykonala, a že to zvládala s úsměvem a šarmem dospívající dívky. Byla skvělá a já jen zírala totálně vynervovaná, ale díky ní posléze mnohem klidnější. Děkuji Bebe z celého srdce, že mi pomohla s fyzicky náročnou instalací výstavy v galerii, bez ní bych to tam instalovala dodnes….A díky za ty jarní prázdniny, které to umožnily. :-D

Děkuji mé starší dceři, která se mnou tak soucítila, že ve finále na tom byla hůř než já. Dívala jsem se na ni a viděla jsem v jejích očích zrcadlový odraz – však je to Alenka z říše za zrcadlem. Ona jako student umělecké školy viděla, jak se její matka smaží přede všemi ve vlastní šťávě a neutekla, ona viděla zač je toho loket prezentovat svoje dílo jako tvůrce. Snad je to pro ni poučení, že jsem to přežila a byla to velká zkušenost, která se počítá. Moc ji děkuju za pomoc při vymýšlení výstavy a výběru fotek pro prostor, stejně jako za to, že mi zpracovala krásně pozvánku. Tvůrčí spolupráce mě s ní moc baví. A hlavně ji děkuji, že mě k tomuto činu dokopala. Protože ona za to může! Hučela do mě tak dlouho, až jsem odpor vzdala a šla se drze zeptat, jestli můžu v prostorách vystavovat…

Děkuji mému příteli, který dorazil z velké dálky a byl  mi pilířem a usměvavou oporou, který stál po mém boku nebo tam, kde jsem ho potřebovala, byl na stráži a zároveň chápavý, když jsem k němu vysílala prosebné a unavené pohledy a zvládal to s vtipem jemu vlastním, bavil mě i ostatní. Díky jemu za jeho odvahu, kdy jsem mu zoufale volala, že na vernisáži má o mně někdo promluvit a že nikdo to udělat nechce a že já to nedokážu o sobě mluvit (páč jsem introvert :-D )…., a on s klidem prohlásil do mé panické litanie – tak já to udělám. Napsal nádherný dojímavý proslov a já byla naprosto šťastná, že stojí vedle mě, když já musím stát před těmi všemi lidmi…Proslov nakonec zkrátil, jelikož nás oba z kontextu vyvedla hudba :-) . Přesto mám jeho proslov schovaný a znamená pro mě hodně to, že v něm vyjádřil obdiv k mému snažení.

A děkuju mým kolegům a nejlepším přítelkyním a jejich partnerům, kteří nelenili a přijeli taky z velké i menší dálky jen kvůli mně na vernisáž. Nakonec jsem zírala, kolik jsem napočítala přátel (já introvert?? :-D ) a je to vtipné, protože počet mých přespolních přátel jasně převyšoval počet mých přátel vezdejších. Všichni ale byli naprosto úžasní, ač se navzájem vůbec neznali a já je nestihla absolutně představovat, jen ve chvílích jakéhosi osvícení mysli. Bavili se mezi sebou a já měla pocit, že mám narozeniny a slavíme to spolu – těch kytek nádherných (které jsem vůbec nečekala, páč jsem zelenáč, že) a dobrého pití…A perfektní posezení po vernisáži v restauraci mi dodalo opravdu moc moc dobrý pocit z celého dne a vší té námahy. Byla to velká satisfakce a je dodnes. Jsem vděčná a šťastná, že si opravdu udělali všichni čas, někteří i s dětmi a přijeli podpořit mé bláznivé snažení a ještě se jim to líbilo, jak mi řekli..(doufám, že nelhali :-) ) Tohle pro mě znamená strašně moc. Tohle je pro mě sláva – když máte kolem sebe skvělé lidi….Díky nim jsem to dokázala a bez nich by to nebylo….

Děkuju speciálně mým skvělým přítelkyním, které zažily soukromou undergroundovou výstavu pod schodištěm mezi kýbly barev. Díky za váš humor a podporu a chválu, které mi zvedly náladu o sto procent, díky za krásný den a že jste vyvážili negativa a tak dostala nakonec derniéra mé výstavy kouzelný šmrnc…..

Děkuji všem lidem známým i neznámým, kteří věnovali čas k napsání vzkazu do knížky návštěv, pochválili výstavu, napsali své dojmy – bylo to hrozně milé a motivující je všechny číst, i ty krásně kostrbaté od dětí…Moc mě to potěšilo. Děkuji všem, kteří mi dali najevo, že se jim fotky líbí, každý telefonát a pochvala se počítá.

Děkuji moc milé paní z televize Polar, která mě odchytila ještě před vernisáží a udělala se mnou rozhovor – se mnou??? a proč??? :-D . Bála jsem se, kdo mě bude zpovídat, neměla jsem nic připravené, jen jsem byla „varována“,  že televize asi přijde….Ufff. Paní byla milá, velice hezká a okamžitě mě odzbrojila tím, když shrnula mou výstavu slovy – jak bych já to nedokázala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že ona hned pochopila, co jsem se výstavou snažila říct – že moje fotky jsou o pocitech….V tu ránu jsem začala rozvazovat jazyk a ani nevím, co jsem to plácala, ale snažila jsem se poctivě její otázky zodpovědět. Ne, na sebe se na televizi Polar dívat nebudu, nemůžu. Jestli vy chcete, možná to někde najdete, možná tady dám odkaz, jestli to najdu…ale moc na to nespoléhejte :-) ))

Veliký dík paní organizátorce, která mi umožnila si svou první výstavu prožít a byla velice milá a empatická. Velice mě podpořila svým nadšením a tím, že se jí moje fotky líbily natolik, že jsme je dokázaly ukázat i veřejnosti. Přispěla nejednou radou i zkušeností a já tyhle věci prostě hltám, abych se přiučila. Ten konec mě mrzí, ale na to dobré kvůli tomu nezapomenu, navíc v tom byla úplně nevinně také. Přeji vám z celého mého uměleckého srdce, aby vám vaše nadšení prosazovat umění fotografie v našem městě neopouštělo. Teď už sama vím, kolik námahy to obnáší.

Děkuji všem mým kamarádům a kamarádkám, kteří mi dodávali odvahu a energii na dálku, a že to fakt jde! Díky všem těm milým slovům a podpoře jsem prostě mohla tuto zkušenost zažít.

A to by mohlo stačit ne? Myslím, že ani Leo nebyl tak trapně dlouze děkovací, no jo ale jemu by nedali v televizi prostor, kdežto já se můžu tady vykecávat dokud mi budou datlovat ruce :-) )))

O čem to celé šílené melodrama bylo? O čem ta zkušenost byla? Co jsem tím výlevem chtěla říct? Dalo by se to napsat jednou větou, ale to já neumím…..Začala jsem negativy proto, aby ukázala, že sny se sice splní, ale vezmou vám ten iluzorní závoj – buď ten střet s realitou přežijou nebo ne….A víte co? Já ztratila iluze, ale získala jsem toho mnohem mnohem více. Už jenom nesním, já to prostě žiju a to je hrozně fajn pocit….Jsem strašně ráda za tu zkušenost, protože mi ukázala, že plány se mění a já nemůžu mít všechno dokonalé, jak jsem si vysnila, že život je někde na střední línii a že je pestrý a nevypočítatelný a že všichni máme chyby (i já) a že to vůbec neva, že díky tomu, je ta zkušenost pestrá…trochu smutku, hodně radosti, troška uražené hrdosti, spousta skvělé zpětné vazby a podpory a energie do další práce – takhle namíchaný koktejl je moc chutný. lehce hořký jako Martini, jak to mám ráda :-D .

A buďte v klidu, litanii končím a další výstava jen tak nebude. Nejsem schopna skládat výstavy často a monotématicky třeba z výletů a tak…Až to na mě zas příjde, až budu mít pocit, že mám co říct (žvanit můžu přece tady) ale hlavně ukázat…až příjde ten pravý čas, tak já zas se svou kůži na trh vylezu. Sama jsem zvědavá kdy a kde to bude….Doufám, že u toho budete zase se mnou a za to vám dík.

Happy End!

PS: Fotky z instalace výstavy bohužel nejsou dle mého gusta a kvalitní, fotila jsem narychlo při jedné návštěve výstavy, přesto je sem dávám pro ilustraci a proto, že jiné prostě nemám. A protože je to tu dnes moc dlouhé, samostatné fotky dodám zvlášť. A teď už fakt končím.

 

 

Chystá se výstava

Výstava pozvánka

Chystá se výstava…a ještě k tomu moje :-) . Moje první výstava dlužno říci. A s tím spousta věcí, které jsou poprvé. Zaměstnává mě to tím  intenzivněji, čím se blíží termín vernisáže.

Z nějakého mého abstraktního snu o vlastní výstavě se stává realita…Práce s adjustací fotek mám ještě nad hlavu, nemoc mi udělala škrt přes rozpočet a najednou se přehoupl leden a já začínám být nervní, abych všechno stihla. Já, detailista. Ufff. Když se člověku najednou splní jeho sen, je to skvělé – je v tom vzrůšo a očekávání, kam ho to zase nasměruje, co mu to dá či vezme. No momentálně mi to bere především čas a peníze a ty nervy, ale  v tom dobrém smyslu, že má člověk pocit, že investuje do něčeho, co miluje, a ne pro tu slávu polní trávu. Dál je to tak, že se člověk hlavně učí. Musím tady dát odkaz na jeden článek z internetu, který mi v první fázi zasněné nevědomosti pomohl uchopit prakticky realitu nastávající výstavy…a zbytek je improvizace. A o tom ten život je.

http://www.paladix.cz/clanky/moje-prvni-vystava-jak-na-to.html

Těším se, až uvidím všechny fotky pověšené ve správném kontextu a spadne ze mě ten neurotismus a tréma. Střídavě se mi moje fotky líbí a střídavě jsem plná pochyb. V tom případě se mi osvědčuje složku s těmi 28 vyvolenými fotografiemi zaklapnout a nechat to zas den dva odpočinout. Je to přesně jako s malováním obrazu, pořád na tom děláte, civíte na to a čím víc u toho stojíte a koukáte, tím víc máte pocit, že jste nic neudělal. Vždycky se osvědčilo poodstoupit od díla i od sebe samého :-) .

Na dotekNa dotek

Co je asi nejtěžší ze začátku a pro výstavu jaksi nejpodstatnější – je najít někoho, kdo vám fotky náležitě vytiskne. Když teda pominu, že to úplně nejtěžší je, vybrat fotografie, kterým se dostane cti viset v galerii. Je opravdu diametrální rozdíl vidět neustále fotky pouze  na monitoru a pak je vidět vytištěné na větším formátu. A proto je taky nenahraditelná ta zkušenost živé výstavy. Vystavujeme na internetu všichni, vidíme spoustu krásných fotek, ale aby se osvědčili i v životě a na zdi a potažmo ve velkém formátu – to už není virtuální realita. Aby měli kontext, myšlenku, prostě obsah – to je dřina. A k tomu, aby byly ve správném rozlišení, zaostřené, jak to umělec/fotograf zamýšlel, a aby mu vyšly barvy, kompozice….Prostě věda zvaná fotografie.

Růžová variace

Růžová variace

Na maloměstě není snadné najít někoho, kdo fotografie kvalitně vytiskne. A já se bráním fotky nechat tisknout v tiskárně, zjistila jsem už dávno, že jsou diametrální rozdíly mezi tiskárnami, málokdo má i tiskárnu správně nastavenou, co se týče barevnosti, tím myslím i profíky tiskárny a spol – laser, inkoust – zásadní rozdíly. A taky chci, aby fotka vydržela, žádný laciný tisk….Bohužel ani fotolab není kolikrát správným řešením. Za prvé potřebujete velké formáty a máte představu o velikosti fotek. A fotolaby mají svoji pevnou nabídku, do které se často nevlezete, pokud nechcete typové fotky z dovolené. Já fotím v poměru 4:3 a než jsem našla někoho, kdo mi vytiskne fotografie ve velikosti 30×40, nooo není to tak lehké, jak jsem si myslela. A co potom, když fotím ve čtvercovém formátu a chci fotky 30×30 a 40×40. A když potřebuju matné fotografie, protože do rámu je potřeba mat. A když jsou fotky pro umělecký účel je zásadně důležité barevné vyznění…..Prostě náročné požadavky.

Záhada modré chrysantémy

Záhada modré chrysantémy

Nakonec jsem zkušební fotky zadala eshopu megapixel.cz, ceny mají velmi dobré, když jsem vznesla dotaz na jaký tisknou fotopapír přišla příjemná odpověď v krátkém čase, a pak už jsem jen nervózně čekala, jak dopadnou fotky a modlila se, ať nemusím hledat zase od začátku a znovu. Uff, oddychla jsem si, když mi je dcera přivezla z jejich ostravské prodejny u Karoliny. Jo, ty fotky vypadají skvěle, velmi široká barevná „range“, kvalitní. Bože můj, tys slyšel ten šutr, co spad z fotografova srdce. Takže fotky mám :-D . Výstava bude. Jdu se chystat….

A Vy jste srdečně zváni na podívanou! Upřímně doufám, že se bude líbit.

Fotografka v Praze

Fotografka v PrazeFotografka v zahraděFotografka v zahradě