Dnešní zápisek bude z méně sluníčkové životní stránky. Holt život není vždycky instagramově atraktivní. O to více by se možná mělo mluvit „bez filtru“ o věcech málo příjemných, které jsou také součástí života. A syndrom vyhoření čili Burn out syndrom není jen moderní slovní spojení, je to diagnóza – bolest duše, která se projevuje skrze tělo….A může se to stát každému…..

Ne vždy totiž slyšíme nářek vlastní duše a nemáme ani páru o tom, že se řítíme střemhlav do propasti. Jiskřičku, která je na začátku každého vyhoření si nosíme v našem osobním softwaru jako dobře schované kurvítko. Naši démoni tuhle jiskřičku zodpovědně opatrují a čekají až přijdou okolnosti, které zažehnou plamen. Jenže oheň je dobrý sluha, ale špatný pán….A vy pro oheň nevidíte vlastní knot. Až vyhoří a zhasne, tak si uvědomíte, že je něco blbě, že jste na špacíru v temným údolí a nikde ani světýlko. Těmi okolnostmi se myslí neúměrný stres. Stres totiž, jak známo přátelé, zabíjí. Ale to si osobně moc neuvědomujeme, dokud se nepokusí zabít nás. O čem to je? O tlacích společnosti na výkon, o představě společnosti, co to znamená být egoistický kontra zdravě sobecký, o tom, jaké vztahy jsou zdravé a jaké ne, o démonech z dětství, kteří ten tlak notně přiživují, o perfekcionismu, který zažehne oheň pekelný….

A nakonec je to o tom, pohlédnout kruté realitě do očí a zjistit, že nic a nikdo vám nemůže nahradit pocit vlastní sebejistoty a  spokojenosti, který vychází z vašeho nitra nikoliv z vašeho okolí či z vaší činnosti. Musíte se přestat omlouvat za to, že tentokrát už nebudete upřednostňovat jiné ale sebe, svoje potřeby, svoje zdraví, svoje touhy a sny. Protože chovat se k sobě samému hezky je alfou a omegou našeho spokojeného žití, ačkoliv nás to učili jinak. Protože pokud nenastavíte lajny, vaše okolí si pořád pojede furt tu stejnou písničku, která vám už drásá uši. Protože vaše okolí neví, jak těžké je pro vás každé ráno vstát a plnit svoje povinnosti, nejlépe s úsměvem na rtech, a každičkej den se snažit vykřesat jiskřičku z ničeho.

Ale happy end je možný, znamená to tvrdě makat jenom na sobě – soustředit se na pozitiva a žít v přítomnosti každou minutu, hodinu, každičkej den. Což je líp řekne než udělá. Jednoduchý to není, je to nezbytný. A ve finále potkáte i takové lidi, co jsou s tím vším OK, nová naděje přijde, knot se časem pomaličku rozhoří. A tentokrát už ho nenechám vyhořet….Doufám….